Vyhrajte s portálem Vaše věc knihu Davida Ratha

David Rath - Přisedněte si

Místo úvodu:

Tento příběh je románem jedné etapy mého života. Podobnost osob, situací a míst je čistě náhodná.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. září 2012 sp. zn.

I. ÚS 2632/12: Vycházeje z uvedených právních ustanovení, Ústavní soud přisvědčuje stanovisku stěžovatele, dle něhož v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií ČR v obci Rudná, okres Praha-západ, mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem povinnost postoupit věc místně příslušnému dozorujícímu státnímu zástupci, resp. vyloučit vlastní místní příslušnost k výkonu dozoru. Zejména nasazení operativně-pátrací techniky, provedení odposlechů telefonních hovorů, povolení sledování, které se týkalo nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy, čili provedení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v předmětné věci soustředěno nikoli na území Ústeckého, nýbrž Středočeského kraje, příp. hlavního města Prahy. Pro uvedené jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový, porušující předmětná ustanovení. Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu, a to zejména maxim plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Úryvky z kapitol I., III. a V.

Náš život je rozjetý vlak řítící se po kolejích určeným směrem. Často rychlost ani cíl nevnímáme. Prostě jedeme a řešíme těch několik desítek metrů, co před sebou vidíme. A najednou přichází obrovská síla zvenčí, co vyrve koleje z jejich směru a pošle je i s vlakem života úplně jinam, než měl být jeho předpokládaný cíl. V mém případě mě ta síla poslala rovnou do pekla…

„Ježíši, tam je zima, nechoď ven,“ trochu rozjíveně vykřikne vždy elegantní doktorka Pancová. „Musím, mám ještě další schůzku. Nesmím tady zapomenout to víno,“ odpovím a cítím, jak mě drtí únava z celého dne. Přestože už je večer, v ordinaci na mě bude čekat ještě jeden pacient. Nemám už na nikoho náladu ani sílu. Těším se, jak si doma v křesle natáhnu nohy a naliji si sklenku toho argentinského Malbecu. Odcházím, v chladném vzduchu za mnou zapadanou vrátka, když vtom… 

„Policie České republiky! Jste zatčen pro přijetí úplatku! Vydáte úplatek dobrovolně?“ řvou na mě.

Zírám na skupinku několika lidí, kteří se skrývali za rohem branky před vraty garáže. Vypadají spíš jako novináři. Jeden drží kameru a natáčí mě. V čele mají menší černovlásku.

Co to je za hloupý žert? bleskne mi hlavou.

„Já žádný úplatek nemám. O čem to mluvíte?“

„Dobře, nevydáte ho dobrovolně, tak přistoupíme k osobní prohlídce,“ vykřikuje děvče.

„Prosím, tady mám svoji tašku, tady tašku s vínem. Ale víte, že mám imunitu?“ Pletou se mi slova a cítím, jak můj mozek ztrácí svoji obvyklou výkonnost.

„Jste chycen při činu, tak vás zadržet můžeme,“ odpovídá policistka. Jen pokrčím rameny a nechám je konat. Důležitě vybírají věci z mé tašky, vše natáčejí a sepisují.

Po jejich tvářích se mihne významný výraz, když narazí na můj revolver v pouzdru. Posléze je hodně probírán některými médii, snad na posílení dojmu, jaký jsem ve skutečnosti nebezpečný zločinec. Jde přitom o zbraň, kterou legálně vlastním už asi dvacet let a pořídil jsem si ji v době, kdy maminka zrestituovala restauraci a já s bratrem jsme převáželi tržby do banky. Prostě dřevní devadesátá léta. Od té doby jsem jej často večer nosil, když jsem někam jel sám. Spíš ze zvyku než pro cokoliv jiného. V médiích se psalo i o nějakém samopalu. Ten jsem u sebe fakt neměl a žádný nemám. I když hračky mých synů posléze vzbudily živý zájem policistů při domovní prohlídce a jeden z nich skutečně zkoumal i model škorpionu, zda neobjevil i funkční sapík. Za zmínku ještě stojí, že můj revolver viděli jen tito policisté a za pár hodin to věděla média. Kdo jim mohl takovou informaci asi dát? A s jakým záměrem?

Jako v mlze vnímám, že vedle mě přitom dochází k útoku obrněné armády na dům, který jsem opustil. Pustá ulice se jakoby kouzlem zaplnila desítkami černých zakuklenců s přilbami a pancéřovanými štíty. Jedním úderem zdolali branku a už slyším řinkot rozbíjeného okna, následuje výbuch ohlušujícího granátu, strašné rány beranidlem do domovních dveří za ryku desítek hrdel řvoucích „POLICIE!“ Jen tak tiše poznamenám: „Kdybyste zazvonili, tak vám sami otevřou.“ Nikdo neodpoví a stále sepisují obsah mé peněženky. Pak přistoupí ke krabici vína stojící kousek od nás. Otevřou víko a vykouknou svazky bankovek. „To je tedy zajímavé víno,“ prohodím a odvrátím zrak k tmavnoucí obloze.

Můj dosavadní život tímto okamžikem končí, vlak nabral úplně jiný směr. Můj mozek, předtím než totálně zkolabuje, mi připomene telefonát s mým dvanáctiletým synem Filipem.

„Tatínku, kdy dnes přijdeš?“

„Fildo, mám ještě dvě schůzky, tak chvilku po devátý budu už doma, těším se na tebe.“

„Já taky, tati, přijeď dřív.“

Můj prázdný zrak bloudí po střechách okolních vil a korunách stromů a mě napadá: „Můj Filípku a Dane, tentokrát přijdu možná až za několik let, možná už nikdy…“

Past sklapla, myš chycená za krk se bezmocně cuká...

Osaměle hledím na oprýskaný strop cely s jednou zářivkou uprostřed. Přemýšlím o tom, co vše mě sem mohlo dostat. V takových situacích si asi každý klade otázku – proč právě já? Proč zrovna mě něco takového potkalo? Proč mám zničený život? Ostatní dělají to či ono, já to vím, u řady věcí jsem byl, a je nic takového nepotkalo! Jsou teď v klidu doma nebo na dobré večeři v krásné restauraci a já jsem v kobce. Já přece nic špatného nedělal! Jiní ano a ti jsou v pohodě! Jaká je to spravedlnost! Žádná. Život není spravedlivý a nemá ani smysl. Prostě se nám dějí různé věci. Za některé si můžeme sami, jiné nás potkají nahodile, náhodou, asi jako zbloudilá kulka. To, co se stalo mně, je náhodná střela, nebo jsem tomu nějak pomohl? Začínám přemýšlet a najednou mě napadá, jak to mohlo být…

„Jsem tady na vrátnici, vyzvednete mě?“

„Už pro vás, pane předsedo, běžím,“ mobilní telefon zmlkne. Všude okolo jsou ohyzdné omšelé paneláky.

„Máme to v kupě,“ říká policejní důstojník v civilu svému hostu.

„A je to vážně dobrý, bude to bomba. To musí Paroubka odpálit. To, co předvádí, je strašný. Fakticky už vládne s komoušema. Pokud vyhraje volby, tak s nimi bude vládnout na přímo, to nemůžeme dopustit za žádnou cenu, rozumíte?

Musíte použít jakékoliv prostředky, všechno, co jste našli,“ zdůraznil ráčkující hlas pod černým ježkem.

„Dělali jsme, co jsme mohli. Nasadil jsem na to řadu lidí, projeli všechny větší kauzy za řadu let, Mrázkův archiv, prostě vše, kde se Paroubek objevil, tam je. Plukovníka jsem nabrífoval a měl by to snad zvládnout. Není moc mediální typ, takový brumla, ale média jsou pak na vás, pane předsedo.“

„Už jsem domluvený na strategii i s Ivanem, zveřejnění zajistí on, má to promyšlený. A propos, pro nás citlivá jména tam nemáte?“ zvedlo obočí černé strniště.

„Nebojte, vaše jsme vyfiltrovali. No, Ivan tam byl docela často a třeba i Tlusťoch a tak, ale je to vyčištěný,“ uklidňoval důstojník.

„Tak fajn, jdeme do toho, musí se to povést, ještě zkontrolujte plukovníka.“

„Bez obav, on vlastně kvůli utajení zprávy stejně nemůže nic říkat, bude se tvářit tajemně a ustaraně. Zjistil prostě strašné věci a musí s nimi neprodleně seznámit váš výbor. On se umí dobře tvářit, na to je ideální typ. Prostě starý elitní policajt, co mu osud země leží na srdci a už nemůže dál mlčet,“ usmívá se další plukovník, který mezitím vešel do místnosti.

„Spoléhám na vás, jestli to vyjde, tak to musíme zapít. Jedu ještě doladit detaily s Ivanem. Až bude váš ministr, tak to máte u něho schované. Díky, běžím…,“ ráčkování utichlo.

„Myslíš, že to klapne?“ ptá se plukovník plukovníka. „Musí, dali jsme si záležet a tihle hoši jsou profíci,“ kývne plukovník směrem k právě zavřeným dveřím. „Ivánek by mohl z našeho šéfa udělat policejního prezidenta, co? A z tebe ředitele, pak to rozjedeme ve velkým.“ Plukovník vyhlédne ze špinavého panelákového okna. „Bylo by to fajn, když se teď tak snažíme.“

Zírám na poplivanou a počmáranou stěnu. Pět kroků ke dveřím, pět k mřížím na okně. Kroky víří chuchvalce prachu a špinavý igelitový závěs okolo zašlé záchodové mísy. Pět kroků ke dveřím, pět k oknu, zhluboka dýchám. Bože, já jsem ve vězení, to je snad zlý sen. Chci se probudit, prosím, už dost. Mozek jede jako zaseklá deska. Copak asi dělají doma? Teď jsem měl vyzvedávat Fildu a stavit se za Danem. Prosím, já chci domů, já to tady nevydržím!

Pět kroků ke dveřím a pět k oknu. Proč? Proč já? Co jsem udělal špatně? To se nedá vydržet, co mám udělat, prosím, řekněte mi co? Já chci domů! Umřu tady! Pět kroků sem, pět kroků tam…

SOUTĚŽ O KNIHU DAVIDA RATHA "PŘISEDNĚTE SI"

Portál Vaše věc dává svým čtenářům možnost vyhrát 3 výtisky knihy Davida Ratha.

Stačí jen, abyste do konce měsíce - tedy do 30. listopadu 2012 - napsali na e-mail: info@vasevec.cz (do předmětu uveďte "Soutěž o knihu") odpověď na otázku: Ve které době (přesné datum od i do) zastával David Rath funkci ministra zdravotnictví?

Z odeslaných odpovědí budeme losovat tři výherce, kteří obrží knihu Davida Ratha "Přisedněte si".