David Rath ve své knize: V politice nikdy nečekejte vděk...

Úryvky z knihy Davida Ratha "Přisedněte si"

Před Lidovým domem v pražské Hybernské ulici už stál houf novinářů. Je pár hodin poté, co se uzavřely volební místnosti parlamentních voleb 2006. Zatím vypadají

odhady výsledků dost vyrovnaně. Naše vítězství by byl tak trochu zázrak. Když Jiří Paroubek přebíral sociální demokracii po Stanislavu Grossovi, tak byly volební preference strany někde u desíti procent. A teď jsme u 32 procent. Nikdo nevěřil, že Paroubek může uspět se svou „Mission imposible“ a vytáhnout volební výsledek k tomuto číslu. Po dvou volebních obdobích vlády ČSSD, po propadech Špidlovy a Grossovy vlády, po mnoha skandálech, by si na to před pár měsíci nikdo nevsadil.

Novináři mě při příchodu do sídla strany zastavují a odpovídám jim nějakou frází, která se říká v situaci, kdy nemáte ještě úplné výsledky, přesto média požadují, abyste něco řekl.

Lidový dům i jeho vnitřní dvůr praská ve švech. Všichni napjatě sledují vyrovnaný souboj a živě diskutují.

Lidový dům je trošku zvláštní stavba. Přes strategickou polohu a oblíbenou restauraci v přízemí mi nikdy k srdci nepřirostl. Přitom staré budovy mám většinou rád. Možná je to tím, že uvnitř je dost nepraktický a komplikovaný. Široké chodby bez využití, labyrint schodišť, kde vždy po čase narazíte na nějaké zamčené dveře a musíte budovu složitě obcházet.

Za Jiřího Paroubka připomínalo celé patro předsedy strany živý úl. Nebo spíš něco na způsob dvorů renesančních italských velmožů, třeba Lorenza di Medici ve Florencii či rodu Sforza v Miláně. Neustálý pohyb a ruch asistentek, poradců, tajemníků, mluvčích, čekajících či odcházejících návštěv. Takové malé Versailles let Ludvíka XIV. Konečně Jiří Paroubek má zlatou éru Bourbonů velmi rád. V kontrastu s tím pak působilo sídlo sociální demokracie za Bohuslava Sobotky. Prázdné chodby, klid, ospalá sekretářka, nikde nikdo, prostě zámek Šípkové Růženky. Nic necharakterizuje rozdílnost povah a přístupu tak výmluvně jako právě změna atmosféry v Lidovém domě.

Tenkrát v roce 2006 bylo všude rušno. Ve sklepních katakombách seděl důležitě se tvářící Jaroslav Měkýš, který co minutu sledoval na počítači výsledky docházející z jednotlivých okresů. Jarda, šedá eminence, bez které se tehdy nic důležitého neobešlo. Nikdy jsme spolu neměli dobré vztahy. Míval tendence dělat druhého předsedu strany, ale já uznával jen toho skutečného. Řada jiných kolegů naopak se svými návrhy a přáními chodila nejprve za Jardou a ten pak zvážil, co a jak případně předá Jiřímu Paroubkovi. Jardovi nešla upřít pracovitost a enormní nasazení. Byl vždy a všude, pokaždé po pravici Paroubka, v jakoukoliv denní či noční hodinu, pokud ovšem neměl některý ze svých občasných hysterických záchvatů. Pokud se objevily nečekané problémy či průšvihy, tak měl tendence panikařit a paniku šířit všude okolo. Běhal po Liďáku, lomil rukama a bědoval, čímž znervózňoval ostatní, především ale předsedu.

Hodiny utíkaly, stmívalo se, pivo teklo proudem a výsledky kolísaly v těsném rozdílu. Přisedl jsem si ke stolu, kde byl Jiří Paroubek. Zrovna mu někdo dal výsledky voleb, ze kterých vyplývalo, že my a komunisti máme ve sněmovně dohromady 101 hlasů a zbývá už sečíst jen pár posledních okrsků. Jiří byl jak na jehlách. Najednou přišel ale obrat. Poměr se srovnal a výsledek byl 100 na 100. Úplně zelektrizovaný Jiří si dělal poznámky. „Svoláme okamžitě novináře, je potřeba to ihned oznámit.

Krabicemu puč vyšel. Řeknu, že to bylo jako v únoru 1948,“ říkal natěšeně. Jak jsem to slyšel, bylo mi jasné, že to není dobře. Jednak výsledky nebyly ještě potvrzené, za druhé to, co provedl Krabice, byl faul nejhrubšího zrna, zneužití policie k politickému boji, ale k únoru 1948 to mělo přece jen daleko. Pokusil jsem se ho ještě zastavit, přemlouval jsem ho, aby vyčkal na potvrzení konečných výsledků a pak ukázal velkoryse nadhled. Nebyla s ním ale řeč. Měsíce těžkého stresu, měsíce strašných osobních útoků na něho a jeho blízké se v něm nyní přetransformovaly do sebezničující energie. Odbyl mě, že musí reagovat okamžitě. Všichni okolo poslušně vstali a šli s ním stoupnout si před novináře. Já jsem zůstal u stolu sám. Bylo mi jasné, že to, co se děje, je strašně špatně. Než vyrazil před média, tak jsem se ho snažil přemluvit, aby někoho poslal vyjednávat k Bursíkovým Zeleným, že 100 s komunisty není nejlepší pozice. Jiří ale neviděl, neslyšel. „Uvědomte si, jak mě Bursík sprostě napadal. Toho nepotřebujeme,“ smetl návrh ze stolu. Naprosto jsem mu rozuměl, ale současně jsem cítil, že je to politická chyba.

Tak vznikl „únorový“ projev Jiřího Paroubka, který jako by předznamenal budoucí vývoj a ve svém důsledku i jeho pád. Pád předsedy, který opakovaně vyhrál volby s nejlepším historickým výsledkem, ale na vládnutí mu to nestačilo.

Jakmile se přičetly hlasy voličů ze zahraničí, tak se mandáty vyrovnaly a pravice i levice získaly shodně 100 poslanců. Pat, ke kterému dopomohly různé nečestné metody. Následovaly měsíce intrik, zastrašování, vydírání a asi i uplácení. I v tomto procesu sehráli Krabiceho lidé svoji roli, když navštívili některé naše poslance, kteří pak přeběhli k Topolánkovu táboru. Svoji klíčovou roli v celém procesu sehrála kauza budišovského zámku, kde ve spárech Krabiceho ÚOOZ skončila řada sociálních demokratů. Za mnoho měsíců se nakonec ale ukázalo, že vše bylo úplně jinak, ale to už vládl Mirek Topolánek a podporovali jej i dva bývalí poslanci sociální demokracie. Jiří Paroubek utrpěl porážku, a to v situaci, kdy sociální demokracie získala nejvíce voličských hlasů ve své historii.

Někdy mám pocit, že jsem až příliš často blízko různým paradoxním situacím. Tak jsem jako ministr skončil asi po devíti měsících. Ale něco se nám přece jen ve funkci podařilo. Při mém nástupu měla VZP čtrnáct miliard dluhů, na konci mého funkčního období byla v kladné bilanci a platila všem nemocnicím i lékařům včas. Toho jsme tenkrát dosáhli díky nucené správě. Systém byl nastaven tak, že ještě dalších pět let držela VZP vyrovnanou fi nanční bilanci i přes řadu šílených zásahů Topolánkovy a následně i Nečasovy vlády.

Uvědomil jsem si, že v politice platí jediné pravidlo – nikdy nečekej vděk! Co se povede, je samozřejmé, a co se nepovede, za to nes odpovědnost!

Ivan Langer mě znechuceně sledoval u řečnického pultu z vládní parlamentní lavice.

„Tato vláda se chopila moci díky neuvěřitelnému a obludnému zneužití policie k politickému boji. Něco, co je ve vyspělých demokraciích zcela nemožné a nepřípustné.

Policejní plukovník Krabice opakovaně zneužil ÚOOZ k likvidaci a pošpinění lidí s cílem poškodit ČSSD u voličů a uspěl…“

Cítil jsem hladinu vzteku, jak mi stoupá odněkud z oblasti žaludku až do krku. Na konci projevu se ozval bouřlivý potlesk z našich opozičních lavic. Člověka to potěší, ale to je asi tak jediné. Za zády se mi posmívá Topolánek s Langerem. Dosáhli svého cíle. Účel světí prostředky. „Hoďte na něho síť,“ reagoval Ivan Langer s narážkou, že jsem blázen zralý za mříže.

V nějakém rozhovoru měl Krabice říci, že je s dopadem své předvolební akce spokojen. Měla za cíl zabránit návratu Paroubka do vlády, což se podařilo.

Ministr vnitra Ivan Langer odvolal Krabiceho z čela ÚOOZ. Krabice i se svými nejbližšími Hruškou a Vlasem odešel od policie a založil si soukromou detektivní agenturu.

Po čase se objevují zprávy, že spolupracují s bezpečnostní agenturou ABL Víta Bárty. Obě firmy mlčí.

„Dáme mu neprůstřelnou vestu?“ Rozhostilo se ticho.

„To snad není potřeba, já ji nechci, je to zbytečné,“ mírně protestuji.

„Víte, kolika lidem může vadit, co všechno víte?“ řekne další zakuklenec.

„Nepřeháněl bych to. Pokud tomu bude osud chtít…,“ fi lozofuji.

Mezitím nastupujeme do mikrobusu s černými skly. Je v něm dost plno. V první polovině sedí několik těžkooděnců, okolo mě je řada svalnatých hochů v oblecích s černými brýlemi.

Vyrážíme z brány litoměřické věznice. Vidím hlouček zvědavců na chodníku a hrozen hysterických novinářů s fotografy, kteří jak v transu mačkají spoušť. Rychle se formuje policejní kolona. Dvě policejní auta před námi, dvě za námi a k tomu několik motorkářů. Všechny majáky blikají a do toho kvílí sirény. Všimnu si, že nás z nebe sleduje vrtulník. To muselo stát peněz. A pak že se šetří. Jak na čem. Na mém monstrprocesu rozhodně ne.

Vypadá to, jako by převáželi mimořádně nebezpečného masového vraha. Něco na způsob lidojeda doktora Hannibala Lectera z fi lmu Mlčení jehňátek.

Policejní motorkáři vytlačují auta na krajnice, jeden bodrý traktorista nechápe, co se děje. Najíždějí na něj jako vosy na rozšlápnutou meruňku až do chvíle, než skoro spadne do příkopu. Překvapeně sleduje z kabiny to divadlo. Už se řítíme po dálnici k Praze. Jak spatřím první domy, hned zamíříme do nějakých policejních kasáren. Je zde spousta zaparkovaných policejních aut. Vyvádějí mě ven a konspirativně přesedáme do jiné dodávky. Jedeme až k nějakému smetišti, pak vjíždíme zadní rezavou bránou na polní cestu. Po chvíli poskakování na výmolech vyjedeme mezi vilkami a nepozorovaně vklouzneme na hlavní ulici. Divadlo pokračuje až k Poslanecké sněmovně. Tam je to úplně stejné jako ráno při odjezdu. Spousta policistů, zakuklenců, zvědavců a novinářů. Zastavujeme v postranní uličce a dvířky, kudy se dříve asi házelo uhlí, vnikneme do sklepa parlamentu. Zde je trochu zmatek. Chopí se nás parlamentní ochranka, ta nás nejdříve vede špatným směrem. Po chvíli se chyba zjistí, a tak nás labyrintem schodišť a chodbiček odvádějí zase jinudy, až se dostaneme do kanceláří v blízkosti jednacího sálu. Obsadíme maličkou kancelář, kam se já a čtyři svalovci jen těžko naskládáme. Jeden se snaží otevřít okna, přitom sráží z parapetu všechny květináče. Rozpačitě se rozhlíží. Ta paní, co zde normálně sedí, bude mít radost.

Zapínají televizi a já si po dvaceti dnech mohu vychutnat naprostou samozřejmost, tedy samozřejmost běžného života. Tou věcí je sledování televize. Věc ve vězení často neběžná, alespoň pokud jste v izolační vazbě. Když si potřebuji odskočit na toaletu, čtyři svalovci jdou se mnou a u pisoáru mi kryjí záda.

Začíná dvouhodinové čekání, které vyplňuji sledováním komentářů k mé osobě na informačním kanálu ČT24. Na neustálé čekání jsem si za poslední týdny už zvykl. Je to systém práce policie. Buď se strašně spěchá, anebo se hodiny na něco čeká. Teď po šílené jízdě s doprovodem vrtulníku a sirénami zíráme hodiny jeden na druhého. Policistům to zjevně nepřipadá divné, berou to jako standard své práce.

Po více než dvou hodinách mě čtyři hoši doprovázejí do sálu, kam vchází jen tři. Jeden hlídá boční dveře. Nemohu ani hlavním vchodem. Posadí mě ke stolku zpravodajů a významně mě obstoupí, respektive obsednou. Očima se zdravím s řadou kolegů poslanců. Vidím na nich, že je to netěší, a to i na tvářích mnohých, se kterými jsem neměl přátelské vztahy. V duchu si říkám, proč připustili takové ponížení parlamentu a nechali ho obsadit policejním komandem. Tady vidím rukopis předsedkyně Miroslavy Němcové. Má z mé situace a hlavně z mého ponížení takovou radost, že policii kývla na vše. Policie zažívá orgasmus. Konečně může všemu lidu ukázat, jak dovede zatočit s těmi pány ze Sněmovny. Policie dává poslancům najevo, kdo zde vládne, a slabá předsedkyně Sněmovny to toleruje.

Moc výkonná poprvé po letech převažuje nad mocí zákonodárnou. Nikdo se nediví, nikdo se nebrání.

Dostávám slovo a chci jít k řečnickému pultíku, policista vyskakuje a zahrazuje mi cestu. Ze sálu se ozve pískot a nesouhlasné výkřiky poslanců. Předsedající místopředsedkyně Vlasta Parkanová překvapí a zcela suše konstatuje:

„Pane poslanče, ujměte se místa u řečnického pultíku.“ Policista ustupuje stranou.

U pultíku, kde jsem stál snad stokrát, necítím tentokrát vůbec nic. Jediné, co chci poslancům skutečně říci, je podělit se alespoň částečně o to, jak jsem ve vazbě psychicky týrán. A spolu se mnou dalších sedm normálních lidí, kteří ještě donedávna žili své životy, se svými dětmi a blízkými. Nyní nás brutální síla uvěznila na samotkách, v hrozných podmínkách, kde nás rozežírá beznaděj, úzkost, deprese, a to jen proto, abychom policii řekli, co chce slyšet. Jiný důvod to nemá, což se ukáže za pár týdnů, kdy se jedna uvězněná složí, přizná se a za dva dny je puštěna domů. Prostě novodobá tortura. To, co dělala inkvizice, gestapo, STB za pomoci fyzického mučení, je dnes nahrazeno dlouhým psychickým utrpením. V zákoně o tom nenajdete ani písmenko, ale co je zákon pro policii, státní zástupce a vazební soudy? Není to pro ně nic, účel přece světí prostředky. Co na tom, že po pár týdnech vazby se doznáte i k tomu, co jste nikdy neudělali. Mají přiznání, a to se počítá.

Že to není civilizované, že to není humánní? Copak někdo věří, že žijeme v civilizované a humánní společnosti? Tyto termíny jsou pro policii zbytečnou veteší. Údajného zločince je potřeba zdeptat, aby zazpíval…

Nevím, zda to poslancům a lidem řeknu dost srozumitelně. Snažím se ukázat na divné chování státních zástupců a policie. Policie nasadila takové technické prostředky ke sledování a odposlechy, které u nás nemají obdoby. Snad to lidem dojde, že se tady děje něco nestandardního. Připomínám také svůj projev, v němž jsem ministrovi Krabicemu vyčetl používání estébáckých metod v době, kdy vedl ÚOOZ, a posílali nevinné lidi do vězení, aby je zlomili. Nakonec viním vládu z účelové likvidace opozičního politika a své bývalé kolegy z ČSSD ze zbabělosti tomu alespoň trochu čelit.

Na konci jsem vyčerpán, děkuji voličům a hlavně Fildovi a Danovi… mám co dělat, abych nebrečel, snažím se nemyslet na to, kdy je uvidím, kdy s nimi třeba vyrazím zase na kole. Zda vůbec ještě někdy…

Až příliš si uvědomuji, že můj dosavadní život je v úplných troskách. Tyto policejní běsy mě hned tak nepustí, když už mě dostaly do své drtičky. Těžko to chápu. Já přece nikomu nic špatného neudělal, nikomu jsem neublížil, žádnou škodu nezpůsobil. Proč jsem v poutech a ve smradlavé cele? Část mozku suše odpovídá: „Byl jsi až moc nepohodlný, tak se vzmuž a snášej to důstojně. Nejsi ani první a bohužel ani poslední, koho v této zemi zlikvidovala policie. Jen heslo, pod kterým to dělá, se časem mění, ale výsledek je srovnatelný.“

Cesta do litoměřické věznice je zcela klidná, žádné majáčky, žádný vrtulník. Všichni působí unaveně. S rachotem za mnou zapadnou plechové dveře cely a já zůstávám opět osamocen.

Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk

kobkou se rozestírá,

hluboké ticho. – V hloubi muk

se opět srdce svírá…

...vybavují se mi verše Máchova Máje.

Projev Davida Ratha ve sněmovně, o kterém píše ve své knize, si můžete poslechnout zde:

Zdroj: www.youtube.com

SOUTĚŽ O KNIHU DAVIDA RATHA "PŘISEDNĚTE SI"

Portál Vaše věc dává svým čtenářům možnost vyhrát 3 výtisky knihy Davida Ratha.

Stačí jen, abyste do konce měsíce - tedy do 30. listopadu 2012 - napsali na e-mail: info@vasevec.cz (do předmětu uveďte "Soutěž o knihu") odpověď na otázku: Ve které době (přesné datum - den měsíc i rok - od i do) zastával David Rath funkci ministra zdravotnictví?

Z odeslaných odpovědí budeme losovat tři výherce, kteří obrží knihu Davida Ratha "Přisedněte si".