Rakouská sociální demokracie v kritické situaci

Faymanna jsem osobně poznal v roce 1999 při jedné společenské akci vídeňské radnice v krásném štýrském městečku Wildalpen, odkud do Vídně přichází přes 95 % vídeňské spotřeby vody desítky kilometrů dlouhým akvaduktem, který funguje už pres sto let.  

V onom roce 1999 jsem měl ve Wildalpen jako poměrně čerstvý náměstek pražského primátora možnost poznat se osobně s celou vídeňskou politickou elitou sociálně demokratické strany. Faymann byl v té době agilním městským radním a nejbližším spojencem vídeňského starosty Häupla.

Všiml jsem si tehdy jednoho zajímavého rysu Faymannovy povahy. Na rozdíl od M. Häupla neprojevoval žádné osobní názory. Na jeho slova prostě vždycky došlo. Tento jeho přístup však spíše zvyšoval jeho osobní šarm.

Do vysoké politiky přišel jako protégé Häupla a mocné  vídeňské sociální demokracie v roce 2007 a stanul v čele ministerstva dopravy.

Navázal velmi dobré vztahy, i díky svému předchozímu angažmá na vídeňské radnici, s tiskovými koncerny a v roce 2008, pro vnějšího pozorovatele poněkud překvapivě, vystřídal v čele rakouské sociální demokracie A. Gusenbauera, jehož popularita se v průběhu roku 2008 velmi výrazně snížila.

Špičky obou vládních stran tehdy vyměnily vládní lídry, protože ti předchozí spolu nebyli schopni spolupracovat, a tím se otevřel prostor pro Faymanna a lidoveckého Mitterlehnera. Spolupráce mezi nimi probíhala léta  dobře, ale poněkud ve stojatých vodách. Faymann je podobně jako Sobotka především úředník.

Není charismatickou osobou, není člověkem, který by strhával davy, jako jeho velký osobní vzor Bruno Kreisky, který v parlamentních volbách dokázal vítězit i absolutní většinou.

Pokud by stál v čele SPÖ nadále Werner Faymann, strana  by se s volebním výsledkem v příštích parlamentních volbách nejspíš dostala pod 20 %. Faymann byl zkrátka spíše správcem SPÖ a nebyl vizionářem, lídrem s velkým charismatem, jaké měl právě B. Kreisky anebo do značné míry i někdejší kancléř  Franz Vranitzky.

Každopádně byl Faymann v čele rakouské vlády 7,5 roku a byla to dobrá léta. Hospodářsky země proplula přes úskalí světové recese vcelku slušně a politicky byla velmi stabilní. Vláda, a osobně Faymann, dělali chyby, a největší z nich byla až přílišná vstřícnost vůči kancléřce Merkelové, pokud jde o imigrační politiku.

Faymann je zatím zřejmě nejviditelnější politickou obětí velkorysé imigrační politiky, protože významná část Rakušanů ji v jeho pojetí  nechtěla. A to byli často lidé z vrstev, které tradičně podporovaly sociální demokracii. Ti se prostě obávají  islámu a imigrantů.

Do Rakouska konec konců přibylo za uplynulý  rok 80 tisíc imigrantů a mají v této zemi  najít svůj  nový domov. To je sice ušlechtilé gesto, ale vzdálené tomu, co si přeje běžný Rakušan.

Pokud rakouská  sociální demokracie svou dnešní  krizi rychle nepřekoná a její nový lídr nebude opravdu zářivou a obratnou osobností, nevyhne se již na podzim v mimořádných parlamentních volbách naprosté katastrofě.

Po případných  předčasných volbách na podzim letošního roku, spekuluje se o září, by sociální demokraté stáli mimo vládu, a přestali by být hlavní politickou silou Rakouska, tak jako jí byli po většinu éry druhé rakouské republiky po II. světové válce.

SPÖ do svého čela zkrátka potřebuje muže úplně jiného zaměření, než je W. Faymann. Stranu zatím převezme velezkušený a plně respektovaný dlouholetý vídenský starosta M. Häupl. Ten bohužel nemá zájem stát se lídrem na celorakouské úrovni. Možná proto, že by musel hovořit jinak nežli „wienerisch“, jak je mu osobně nejmilejší. A možná také proto, že už necítí dost fyzické a duševní  sily k tomu, aby se do takového velkého  úkolu pustil…

Jiří Paroubek