Merkelová: Chceme Řecko v eurozóně

Německá kancléřka jednala v pondělí v Berlíně s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym nejen o „dluhové brzdě“ a „fiskálním paktu“, ale také o tom, jak povzbudit evropský růst a zaměstnanost a neutopit se ve škrtech, které podtrhly poptávku. Takové byly alespoň zprávy britského listu Financial Times, které schůzce předcházely. Na pořadu dne byla také daň z finančních transakcí.

Má to být začátek celého „evropského týdne“ německé kancléřky. V úterý je na programu neformální schůzka s výkonnou ředitelkou Mezinárodního měnového fondu Christinou Lagarde, ze které nemají být žádné výstupy, a ve středu setkání s novým italským premiérem Mariem Montim.

Napřed ale Řecko. Dosavadní recepty Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu (trojka) Řecku přitížily. Podle MMF čeká řeckou ekonomiky pokles HDP nikoliv o původně uvažovaných 3 procenta, ale už o 6 procent, hlásí německý týdeník Der Spiegel. Záchrana se hledá v další vlně úspor (kam asi povedou?) a ve větším podílu ztrát, které se přenesou na soukromé investory do řeckých státních dluhopisů (to zní reálněji). Dosud se podařilo investory přitlačit jen ke ztrátě 50 %.

Zpráva o prohlubování řeckého poklesu se nepochybně dostala na program pondělní berlínské schůzky dvojky Merkozy. „Chceme, aby Řecko zůstalo v eurozóně,“ prohlásila německá kancléřka a řekla, že se musí urychlit proces restrukturalizace řeckého dluhu. Jinými slovy, urychlit musí vyjednávání s investory, aby přistoupili na větší ztrátu. Rozšiřují se také kompetence eurovalu, včetně možnosti tržní intervence. Merkelová informovala, že oba představitelé požádali Evropskou centrální banku, aby pomohla se zvyšováním efektivnosti záchranného fondu EFSF.

Naopak význam roztržky s Británií kvůli doplňkové půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu klesá. Britské Financial Times uvádějí, že premiér David Cameron přehodnocuje svůj odmítavý postoj a je připraven jít do střetu s euroskeptiky ve své straně, protože se bojí izolace země. Souhlasil by s britskou účastí, kdyby se zapojily i významné mimoevropské země, zejména Japonsko, Čína a Brazílie. Ty o tom budou jednat na příští schůzce skupiny G 20. Pokus českého premiéra Petra Nečas budovat britskému odmítání středoevropskou podporu ve spolupráci ČR a Maďarska tak čeká smutný osud předchozích hujerských příchylností ODS vůči britským euroskeptikům.

V Řecku pokračuje ekonomický masakr, kde se zase ztráty přenášejí na obyvatelstvo a zaměstnance. Naposledy přišly na řadu zákonné bonusy a příplatky za práci o svátcích, soustředěné do balíku “14. platu”. Vláda hledá způsob, jak to zrušit bez toho, aby to musela předkládat v parlamentu.

Zprávy ze schůzky Merkozy byly velice stručné, proto se rozhlédněme po evropském tisku, co se odehrálo kolem krize eurozóny v uplynulých dnech.

Na evropské scéně se pozornost soustřeďuje na regulaci finančního trhu a na funkce Evropské centrální banky. Na cestě je také návrh na zvýšení garancí pro investory, kteří si koupí dluhopisy eurovalu. Podle německého Bild am Sontag mají vzrůst na 30 procent.

Pokud jde o regulaci trhu, francouzský president Nicolas Sarkozy prosazuje co nejrozhodněji daň z finančních transakcí (Tobinova daň) a prohlašuje, že Francie ji případně prosadí sama. Tento názor má ve Francii nezanedbatelný vnitropolitický rozměr, protože bere vítr z plachet socialistické opozici, která tuto daň vždycky podporovala. V předvolebních průzkumech prý už Sarkozy zaostává jen o dva procentní body za prezidentským kandidátem socialistů Hollandem.

Na druhou stranu se uvažuje o snížení regulatorního tlaku na komerční banky, které se dostaly v podmínkách krize do potíží s hotovostí (mají majetek, který se dá na trhu momentálně za rozumnou cenu obtížně udat).

Zajímavý nápad publikoval na serveru Eurointelligence.com professor Casper de Vries z prestižní Erasmus School of Economics z nizozemského Rotterdamu. Spočívá ve změně pravidel pro kolaterál, který nabízejí komerční banky, když si od ECB půjčují. Nyní mohou předložit jakýkoliv dluhopis požadované kvality. Změna by spočívala v tom, že ECB by půjčovala jen proti koši státních dluhopisů sestaveného podle stejného klíče, podle jakého členské země eurozóny přispívaly na základní capital ECB. Tento klíč (capital key) je vypočten z lidnatosti členské země a jejího HDP. Oba parametry mají stejnou váhu. Stejný klíč by se použil i pro rezervy (haircut), o které by musel být tento kolaterál větší (kolaterál 100 pokryje půjčku třeba jen 90).

Profesor de Vries je přesvědčen, že už samotné připomenutí, že eurozóna představuje mnohem širší dluhopisový trh než je trh některé členské země, by zapůsobilo pozitivně. Pravidlo vyváženého koše kolaterálu by banky současně přinutilo, aby si upravily svoje portfolio a dokupovaly chybějící vysoce úročené jižní státní dluhopisy. Podíl těch severních by šel zase nejspíš dolů. To by rozhýbalo zamrzlý trh mezibankovních obchodů a začalo snižovat rozdíly v požadovaných výnosech (spread). Velikost rezervy (haircut) by se dala přizpůsobovat potřebě – ECB by dodávala likviditu trhu tím, že by rezervu snížila, a naopak.

Jde o lepší řešení než přímá intervence ECB. Přímý nákup dluhopisů ohrožené členské země je podle mnoha právních výkladů v rozporu s Maastrichtskou smlouvou. Navíc deformuje trh, protože ECB nemá možnost, jak se oslabených dluhopisů zbavit. U ECB se tak koncentrují ztráty, zatímco komerčním bankám zůstává výnosnější část trhu.

Návrh profesora de Vriese má však jeden háček – lze o něm uvažovat až a) vlády přijmou závazky pro stabilizaci dluhu a b) přistoupí na hospodářské politiky podporující růst. Současné všeobecné škrcení totiž míří do pasti vleklé recese a deflace.