Ivo Šebestík: Odkud se bere „manifestační“ podpora ČT?

Úplným základem oné demonstrativní podpory takzvaných médií veřejné služby (veřejnoprávních), je skutečnost, že mají obrovský potenciál k ovlivnění myšlení populace. A to nejenom osob, které tato média sledují pravidelně, a kterých rychle ubývá, ale obecně je jevem, jaký je snad možné označit coby „dědictví dřívější autority“ z časů minulých, ve kterých byla obě média (televize i rozhlas) jakýmisi rozhodčími ve věcech vkusu, kultury, mínění, což byla úloha, kterou sehrávala ve starších formátech už za minulého režimu. Autorita se sice z těchto médií postupně vytrácí, nicméně zůstává její stále ještě zřetelný stín, který si nadále udržuje dostatečný vliv na celou českou společnost.

Z toho pohledu zůstávají Česká televize a Český rozhlas stále velice důležitými faktory výrazně ovlivňujícími mínění lidí, což se samozřejmě odráží v politické orientaci. Řečeno naprosto jednoduše a srozumitelně: „Kdo je u těchto médií dobře zapsán, ne-li oblíben, ten je těmito médii chráněn nebo dokonce mohutně podporován, a to – což je velice důležité – úplně bez ohledu na to, zda je dotyčný jedinec například v politice pro českou společnost přínosem, nebo naopak holým neštěstím. Takováto faktická morální a mravní polarita nezajímá obecně většinu médií hlavního proudu. Ta soukromá ale na rozdíl od médií „veřejnoprávních“, která mají zajištěny příjmy úplně bez ohledu na kvalitu svého vysílání, ať už formou poplatků nebo z kapitoly státního rozpočtu, musí o pozornost diváků usilovat. Naproti tomu média „veřejnoprávní“ mají své příjmy i bez pozornosti a obliby diváků či posluchačů. A mohly by je mít, i kdyby je nesledoval vůbec nikdo.

Co se týká schopnosti elektronických médií vytvářet pozitivní nebo naopak posilovat negativní obraz kohokoliv a čehokoliv, pak občané, kteří neznají technologické možnosti především obrazových médií a prostředky, jakých mohou ve zpravodajství a publicistice používat zaměstnanci, si vůbec neuvědomují, jak tvárná může být realita, když se jí tyto prostředky účelově chopí. Obrazová média, pokud chtějí nebo to mají za úkol, dokážou velice tvořivě pracovat s emocemi diváků a střihači ve střižně umí doslova zázraky. Škála prostředků, jakými lze ovlivnit výsledek obrazového i zvukového zpravodajství či publicistiky, aby se u diváka či posluchače dostavil požadovaný efekt, je nesmírně široká. Jsou to desítky, možná stovky prostředků a fíglů. Jako se při návštěvě restaurace neradí zabloudit cestou na toaletu do kuchyně, tak je pro mnohá média velmi dobré, když o jejich práci občané nemají tušení. 

Tak toto bylo jakési první paradigma, na jakém se zakládá fakt, že se profesionálním organizátorům, politicky motivovaných mítinků daří dostávat na Staroměstské náměstí v Praze několik desítek tisíc osob, které tam demonstrují svoji podporu zejména České televizi. Tím druhým, stejně významným faktorem, je samotná charakteristika ČT. Rozpočet České televize na rok 2026 činil 8,5 miliardy korun, přičemž pro rok 2027 by byl management ČT ochoten „utáhnout si opasky“ o „celých“ 350 miliónů korun, což samozřejmě management doprovází bědováním. Žijeme sice v časech, kdy v různých rozpočtech létají vzduchem miliardy, takže představa, co znamená taková miliarda korun, se u populace, která většinou sama hospodaří s nepoměrně nižšími částkami, se poněkud rozplývá. Pro zhodnocení výše televizního rozpočtu tedy asi lépe poslouží jedno malé srovnání. Třetí největší město České republiky, třistatisícová Ostrava, hospodaří ve stávajícím roce s částkou 16 miliard korun. Roční rozpočet České televize tedy činí mírně vyšší polovinu rozpočtu dost velkého moravskoslezského průmyslového města, centra aglomerace pro cca 800 000 lidí.

Česká televize zaměstnává přibližně 3000 zaměstnanců na plný pracovní úvazek, z čehož 2400 připadá na Kavčí hory v Praze. Obě moravská regionální studia v Brně a v Ostravě se tedy navzájem podělí o zbývajících cca 600 osob. Vedle zaměstnanců poskytuje Česká televize prostor pro práci i pro výdělek dalším stovkám externích spolupracovníků, většinou stálých či velmi pravidelných. Jsou mezi nimi zastoupeny mnohé obory, pochopitelně také herci, scenáristé režiséři, autoři námětů, kameramani, zvukaři, osvětlovači, střihači, publicisté, dramatici, et caetera et caetera et caetera… Zkrátka a dobře, tato mohutná kulturně politická či politicky kulturní instituce soustředěná v dominantní míře v největším kulturně politickém či politicky kulturním centru země je prostředníkem realizace a seberealizace pro tisíce osob, z nichž velmi mnohé jsou nějakým způsobem viditelné pro celou českou veřejnost. A otázka viditelnosti a popularity je pro ně rozhodně dost zásadní. Takto se tato televize pečlivě stará o to, aby o mnohých lidech z politiky i z kultury (ale týká se to také takzvaných „expertů“, z nichž ne všichni jsou odborníky) si diváci mysleli jen to nejlepší. Řečeno maličko prostším způsobem, je Česká televize také něco jako „země živitelka“. Právě odtud nejspíš pramení její ochrana ze strany těch, kterým poskytuje práci, seberealizaci, mzdy, honoráře, popularitu, často i docela velké jistoty. Ti, kteří v televizi pravidelně vystupují, ač nejsou jejími kmenovými zaměstnanci, mají opravdu velkou motivaci k podpoře toho faktu, aby Česká televize pokračovala v trendu, který započala přibližně po takzvané „spacákové revoluci“ na přelomu let 2000/2001.

Lidé, kteří jsou osobně zainteresovaní na udržení stávajícího stylu fungování České televize i Českého rozhlasu, si dobře uvědomují, že tradičně polovičaté řešení vlády Andreje Babiše spočívající v pouhé změně financování médií veřejné služby, nepředstavuje vůbec žádný problém pro zaměstnance a spolupracovníky obou médií. Skutečně, žádný problém! Obě média „veřejné služby“ dostanou plus minus stejné peníze a občané je sice nebudou platit formou speciální daně, ale peníze pro obě média půjdou z jiných položek rozpočtu, tedy samozřejmě i nadále poplynou z daní občanů. Takže se jedná o klasickou Chytrou horákyni, která v českých zemích byla doma v každé historické epoše, a tudíž nechybí ani nyní. Velká část občanů České republiky ve skutečnosti po Andreji Babišovi žádala privatizaci ČT a Českého rozhlasu nebo dokonce jejich likvidaci. Ale to se toho chtělo po mírném a opatrném panu premiérovi mnoho.

To, o co se jedná zaměstnancům médií a patrně ještě ve větší míře externím spolupracovníkům, nynějším opozičním politikům, profesionálním politickým aktivistům a dalším lidem, není nic jiného než snaha dostávat na pražská náměstí (v jiných velkých městech to příliš nefunguje) pravidelně davy lidí, kteří mají svojí účastí podporovat současnou sněmovní, senátní a hradní opozici proti vládě Andreje Babiše (Hnutí ANO, SPD a Motoristé). Takto má být vytvářen dojem, že česká společnost OPĚT, jako v listopadu 1989, bojuje za demokracii, svobodu a západní hodnoty. Komické i průhledné na tomto opozičním divadélku je, že jeho autoři na obranu demokracie a svobod chtějí povolat do politických funkcí přesně ty politické strany a osoby, kterých se alespoň z větší části voliči v České republice zbavili při posledních parlamentních volbách. A to z přesně téhož důvodu (obrana svobod a demokracie), který v současné době prezentují svolavatelé demonstrací na obranu ČT a Českého rozhlasu ve skutečnosti před hrozbou, že by se tato média snad mohla stát médii veřejné služby. Bez uvozovek.  

Existuje ale ještě i třetí paradigma celého příběhu. To se týká otázky, odkud se berou na pravidelných demonstracích takzvaného Milionu chvilek (před parlamentními volbami pro vládu a pro Hrad, po těchto volbách pro opozici a pro Hrad) ony desítky tisíc osob, které na zavolání přicházejí vyzbrojeni vlajkami a transparenty? Zaměstnanců obou médií včetně početných pravidelných spolupracovníků není jistě více než pět, možná šest tisíc! Takže, odkud se vezme dvacet nebo třicet tisíc demonstrantů?

Česká republika má necelých 11 miliónu obyvatel, samotná Praha cca milión a tři sta tisíc. Na základě těchto čísel se několik desítek tisíc pravidelných demonstrantů v Praze nejeví jako jiný problém než ryze organizační. Navíc se v pražském centru denně nacházejí desítky tisíc turistů a Staroměstské náměstí je samotným středem pražské turistické prohlídky. Jak ukázaly celé dějiny Prahy, dostat v Praze do ulic davy lidí není opravdu nic složitého, a to současná politická opozice má na své straně hlavní proud médií včetně České televize a Českého rozhlasu, takže má vždy o reklamu postaráno. Když v neblahých časech takzvané Fialovy vlády na Václavském náměstí na podporu tehdejší opozice demonstrovalo ve vší slušnosti a kulturnosti na 80 000 lidí, tato média účast výrazně snižovala, bagatelizovala, a obsahu projevů nevěnovala pozornost. Reklama akce se z jejich strany rovnala čisté nule. A pokud byla snad utroušena nějaká zmínka o konání akce, potom jedině více či méně dehonestační. To reklama akcí Milionu chvilek… a jejích variant, tak to je jiné kafe!

Závěrem se vraťme stručně k meritu celé teatrálně manifestační politicko-„kulturní“ podpory ČT a Českého rozhlasu, jíž jsme aktuálně v Praze svědky. Opravdu se nejedná o změnu financování obou médií „veřejné služby“, neboť jejich týmy a spolupracovníci nejspíš o nic nepřijdou. A pokud ano, pak jen o velmi málo. Ani to na svých účtech nepoznají. A samozřejmě se opět vůbec nejedná o hrozbu pro demokracii a pro svobody občanů. Vskutku se neopakuje listopad 1989. Členské státy EU, a zejména Českou republiku, neohrožuje Babišova „vláda nejmírnějšího dosažitelného pokroku v úzkých mantinelech“ nastavených západní koloniální, imperialistickou a militaristickou oligarchií, ale ohrožují je ty unijní struktury a struktury v NATO, které nejagresivnější část hlubokého státu ve Washingtonu (momentální opozice proti Trumpovi) podporují. Cílem Milionu chvilek… je právě podpora těchto struktur a ti, kteří „brání“ ČT a Český rozhlas před změnou financování, se velice obávají, že by obě média v čase Babišovy nepatrně reformní vlády mohla postupně ztratit možnost informovat tak, aby mimořádně nebezpečnou strategii Evropské komise, NATO a sorosovských (clintonovsko-obamovských) struktur u hlubokého státu v USA nikdo a nic nezpochybňovalo.

Ivo Šebestík

Nové slovo