Arnošt Lustig: Trochu o tradici a sociální demokracii

 Arnošt Lustig: Trochu o tradici a sociální demokracii

Tatínka má každý. Ale mně nikdo nevymluví, že můj táta byl ten nejlepší ze všech tatínků na světě. Jistě měl chyby. Chutnaly mu, například, obložené chlebíčky a dršťková polévka s čerstvou houskou nebo rohlíkem. Utratil, k jisté, třebaže mírné, nelibosti maminky, vždy víc, než vydělal.

Bral mě s sebou do vnitřního města na pečenou husu, jeden a půl porce. Tatínek byl prostě tolerantně mlsný. Jednou nás dokonce svezla krásná baculatá paní červenou ajrovkou a já měl strach, abychom nenarazili do tramvaje. Tak jela rychle. Němci ho zabili jen proto, že byl podle rodného listu z židovské rodiny a šel z rampy přímo do plynu, protože měl brýle a podle doktora Mengeleho vypadal jako bankéř.

Vzpomínám na něho často, denně. Jaký byl, co dělal, v co věřil. Volil celý život sociálně demokraticky.

Jeho odkaz, abych nebyl poetický, je pro mě důležitý, abych nemusel říkat víc a nadneseně.

A před volbami na něj myslím, koho by asi volil. Jistě by zůstal věrný svému přesvědčení.

Bylo mi už víc, než deset, když postihla i Československo světová hospodářská krize. Samozřejmě i mé rodiče. Měli krám s dělnickými oděvy a zákazníci na ně neměli, a pokud si brali věci na dluh, nemohli jej splácet. Pamatuji si, ačkoli maminka není pro mou vzpomínku nejšťastnější, že jsme neměli dva dny co jíst. Rodiče nejenom mrzí, ale skoro i uráží, když není co dát na stůl ani k obědu, ani k večeři. Na Maninách, ostrově pod Libeňským mostem, kde jsme bydleli, pletli siláci, nezaměstnaní jako mnozí jiní, v nouzových pracovnách provazy. Děti nezaměstnaných si zvykaly na hlad a byly rády, když mohly sníst k obědu cibuli a zapíjet ji vodou.

Maminka volila jako tatínek, tradičně sociálně demokraticky. Ve volbách v roce 1946 jsem jí radil. Mami, proč dělat krok, když můžeš udělat skok? Proč volit reformu, když máš možnost si zvolit revoluci. To byli komunisté, číslo čtyři. A tak maminka a sestra volily čtyřku. V duchu jsme se viděli, jak doskakujeme k zpívajícím zítřkům. K vybájené společnosti, kde bude každý pracovat podle svých schopností a dostávat odměnu podle svých zásluh. Utopie komunizmu ještě nevypadala na cestu od iluze k vraždám, od slibů ke lži, od naděje k rozčarování¨.

V roce 1984, ve Washingtonu DC ve Spojených státech amerických, konečně dovolili mamince, aby nás navštívila. Kdyby se nevrátila, přišel by stát jen o švadlenu, která spravuje prádlo. Mnohokrát byla výjezdní doložka mamince zamítnuta. Naposled jí policejní úředník říkal: „Paní Lustigová, musíte počkat.“ Maminka odpověděla pokorně: „Pane, je mi přes osmdesát, jak dlouho mám ještě čekat?“

Seděli jsme, již v Americe, u okna s výhledem do parku, kde se proháněli medvídci mývalové. Usazovali se na parkovišti pod auta. Maminka si ulevila: „Tak vidíš, hošíčku. Radils nám udělat místo kroku skok. A doskočili jsme až do Ameriky.“ Pozorovala mývaly. „Víš, co mě mrzí?“ otázala se řečnicky, aniž očekávala odpověď. Lekl jsem se, že odsoudí mou emigraci. „Mrzí mě, že se do Ameriky nevystěhoval už můj dědeček.“

Její pobyt se zkomplikoval. Udělalo se jí špatně. Odvezla ji ambulance do katolické nemocnice v Georgie Town. Pečovali o ni. Den pobytu stál 1 900 USD. Moje úspory stačily na pět dnů. Mamince se v nemocnici líbilo. Myli ji a česali. Jídlo jí chutnalo. Ptala se, co to stojí. Lhal jsem. „Nelam si s tím hlavu, je to jako doma, zadarmo. Doktoři a nemocnice se neplatí.“ Každé ráno přišli kazatelé, katolický kněz, rabín, protestantský ministrant a zástupce muslimů. Modlili se za posílení jejího slábnoucího srdíčka. Dávali si záležet. Jedenáctý den už jsem se v duchu viděl ve vězení pro dlužníky. Nazítří se katolický kněz za maminku pomodlil a zeptal se jí, jestli se jí to zamlouvá. „Ano, jen aby to mělo ten správný účinek“, opáčila maminka.

Její stav se zlepšil. Mohli ji propustit do domácí péče. Šel jsem k pokladně. Černoška, které byla židle malá, měla na obrazovce moje osobní data, včetně mých úspor a výše platu učitele. Aniž jsem o to žádal, slevila mně, s tím, že stačí zaplatit 3 000 USD. Tím se katolická nemocnice zapsala do mé duše mezi to dobré na světě.

V duchu se tážu, koho a proč by maminka volila, kdyby ještě byla naživu. Maminka byla dobrák. Jistě by ráda spravovala prádlo i Jiřímu Paroubkovi. S největší pravděpodobností by volila sociální demokraty. Líbili se jí sociálně demokratičtí funkcionáři, jejich sociálně spravedlivý program, jak hájí zájmy pracujících lidí. Maminka byla švadlena, po válce se živila šitím a spravováním prádla. Vařila na tak malém plynu, že se hodiny plynoměru sotva pohnuly, byla šetrná a asi by odsoudila házení vajíček, místo je použít na omelety. V tom by viděla hřích, rouhání a nespravedlnost. Nikdo, ani Jiří Paroubek, si to nezaslouží. Takže u maminky by to měl dobré.

Vyznala by se v dnešním politickém bludišti, kde se ztrácí hranice mezi slušností a opakem slušnosti a kde se cítí voliči znechuceni a bezradní, zmatení a dezorientováni? Asi by myslela na tatínka a odevzdala hlas sociálním demokratům. Mezi programy všech stran je i mně jejich program nejbližší. Má na zřeteli ty nejpotřebnější. Je nejspravedlivější. Není proti nikomu, kdo se opírá o slušnost, neotravuje ovzduší a nekazí náladu, ani proti bohatým, kteří získali svůj majetek poctivě, jsou pro společnost užiteční a nemají daleko od srdce do kapsy a nepěstují hněv a nenávist. Vidím ve volbě otce a matky odkaz. Dobrou rodinnou tradici.

Přál bych si, samozřejmě, aby se politické ovzduší v tak líbezné zemi, jako jsou Čechy, a mezi lidmi tak blízkými, jako Češi, vyčistilo a tím, koho lidé volí a k jakému programu se hlásí. Aby cesty a chodby, které vedou k čistým účtům, právní jistotě a sociální spravedlnosti se už nemohly proměnit v tunely. Abychom získali přehled, co je pro nás lepší a spolehlivější, krok nebo skok.

Rád se přidržím rodinné tradice. Vzdát se falešných skoků a cílů. Nehlásit se k ničemu, co není ryzí a pravdivé. Držet se logiky. Neopakovat naivitu a falešné usilování, na které mé generaci zůstává naštěstí jen vzpomínka na pošetilost.

Zdravím čtenáře, přeju jim všechno dobré, zdraví a hezčí politickou budoucnost – protože bez toho nic nefunguje – ve všem i příslušnou dávku štěstí.

Arnošt Lustig