S.A. Hošek: Z HRUŠKY DOLŮ, ZÁPADNIČTÍ FANTASTOVÉ

hřbitov ukrajina 24
3.2.2025 09:18
Následující text je skromným příspěvkem k problému „politického Západu“ s jeho strukturováním, nástinem několika aspektů současného konfliktu na Ukrajině a za třetí úvahou o podmínkách ukončení horké fáze uvedeného konfliktu.

O politickém Západu

     Pro můj způsob myšlení neexistoval, neexistuje a nebude existovat kolektivní Západ, jak tuto množinu lidských bytostí, jejich států a společných institucí nazývá politická moc Ruska. Pojem kolektivní Západ je oxymóron, dokonce víc jak protimluv. Režimem politického západu je totiž kapitalismus, který hodnotu kolektivismu nejen neuznává, ale dokonce ji popírá. Jeho dominantní ideologií je liberalismus, který povyšuje osobní svobodu a z ní plynoucí individualismus za nejvyšší hodnotu. V celé jeho historii je soutěžení jeho existenčním principem, který přerůstá v soupeření až v nesmiřitelné rozpory řešené násilím až po válčení. Dost argumentů prokazujících dokonce naprostou nemožnost existence kolektivního Západu. Proto používám pojem politický Západ. Dále jen PZ.

     Teritoriálně PZ nejpozději od konce druhé světové války do dneška zahrnuje následující státy: USA, Kanada, Evropské mimo Rusko a snad Srbsko, Austrálie, Nový Zéland, Korejská republika, Japonsko a Izrael. Tak značný počet zemí a především rozlehlost jejich území předznamenává velké, až obrovské rozdíly zájmů, což podlamuje šanci na kolektivní aktivity. S výjimkou Japonska a Korejské republiky jsou všechna jmenovaná území evropského, dokonce anglosaského „původu“. Navíc osobně pochybuji, že příslušnost k PZ oněch posledních dvou je trvalá, především s přihlédnutím k měnící se pozici USA v globalizujícím se světě.

     Samotná Evropa neskýtá příliš prostoru ke „kolektivismu“. Vzniklo v ní jakési centrum a periferie. Navíc i mezi nimi dochází ke změnám. Dneska je kupříkladu Norsko jasně příslušníkem centra, ale s vyčerpáním svých energetických zdrojů ho opustí. Velmi ostrá je dělící čára mezi východem a západem, která dokonce štěpí „sjednocené“ Německo, a nelze podceňovat ani diference mezi jihem a centrem, či severem a centrem.

     Mnoho problémů vytváří v Evropě nadnárodní struktury, hlavně EU a NATO. EU sama se chtě nechtě štěpí, mimo jiné i na zónu Eura a národních měn, a především dle nesmiřitelných progresivistických ideologií od klimatických, přes migrační po genderové. Situaci v NATO komplikuje zase Turecko, se snahou o obnovu svého mocenského postavení z předminulého století.

     Nosnou politickou ideologií v zemích a institucích PZ je sice liberální demokratismus, leč konkretizovaný v Evropský autoritářský až diktátorský globalismus, čili nadvládu, americký imperialistický hegemonismus a skrývanou tisíciletou světovládnost současného sionistického Izraele.

     To všechno dohromady představuje doslova přehršli důvodů k tomu, aby nebyla nejen možná společná akce, ale aby existovaly trvalé vnitřní rozpory mezi příslušníky PZ.

     V konkrétním problému Ukrajiny je nutné navíc přihlédnout k historii na kontinentě, která zásadním způsobem diferencuje vztahy Pobaltí včetně Polska, Německa či Británie k Rusku. Jen tato tři teritoria totiž už vytváří hned několik taktik až strategií nepřátelských Rusku., z nichž většina tvoří existenční hrozbu pro celou Evropu a ohrožují společný postup v řešení konfliktu na Ukrajině.

Poznámky k současnému ukrajinském problému

     Když došlo k vojenské intervenci Ruska, prosazující představy o bezpečnosti Ruských občanů nejen v Rusku samotném, měli světoví politici jednu jedinou povinnost určenou reálným mezinárodním právem. Všichni státníci světa a politici nadnárodních institucí měli vyvinout jednoznačné úsilí za okamžité zastavení bojů a zahájení vyjednávání. Ti, kdo se takto nezachovali se dopustili trestného činu, ba zločinu proti míru. Což si dodneška žádný z nich nepřipouští. První chyba, která tedy musí být napravena před zahájením uvažování o ukončení bojů. Rusko musí uznat, že se dopustilo vojenské intervence, mezinárodním právem zakázané, a ostatní zase že neudělali nic k jejímu zastavení.

     Naprostá většina politiků PZ se navíc dopustila dalších nepříčetností. Okamžitě se přidala na jednu stranu konfliktu a co je nejhoršího, bylo prokázáno, že aktivně zabránila vyjednávání mezi stranami konfliktu. Je-li první zločinem proti míru, pak druhé už je válečným zločinem v plné parádě, tedy včetně rizika genocidy.

     PZ je tedy povinen si uvědomit, připustit a uznat, že to byl on, kdo z regionálního konfliktu vytvořil globální problém, kdo bitku příslušníků dvou větví jednoho lidského rodu rozvířil na existenční boj kulturních okruhů lidské civilizace, kdo tím pádem z lokálních bojů vyprodukoval ohrožení existence celého lidstva.    

     Tím, že se vůdci PZ ihned rozhodli podporovat aktivně jen jednu stranu konfliktu nejenže jej povýšili na nebývalé riziko pro všechny lidi. Oni tím dali najevo, že konflikt považují za další horkou fázi první globální války lidstva, která podle mého názoru začala bolševickou revolucí v roce 1917. Osobně tento konflikt od poloviny roku 2022 takto „vysoko“ hodnotím.

     Po několikáté opakuji, že tak zvané světové války jimi nikdy nebyly, to jen dominantní civilizační okruh, čti, pyšná Evropa samolibě povyšovala své vnitřní konflikty na celosvětové dějiny. Rovněž opakuji, že konflikt započatý uvedenou revolucí považuji za tak významný milník světových dějin nejméně z jednoho zásadního důvodu. Odvozuje vznik moci ne od majetku, ale čistě od věrnosti ideologii. Z čehož plyne, že je v něm politická moc skutečnou reálnou mocí a ne loutkou v rukou oligarchů, financiérů či tak zvaných investorů a jiných reálných mocenských struktur.

     V té souvislosti poněkud nechápu, proč někteří učenci konflikt na Ukrajině nazývají antropologickou válkou. „Antropologickými“ přece byly všechny „lidské“ války. Nějaké války umělé inteligence, trans humanitární, či dokonce post hominoidní, ty tuto planetu možná teprve čekají.

     Kromě uvedené dominantní chyby PZ v konfliktu na Ukrajině považuji za druhou největší, že PZ, včetně velké většiny jeho veřejnosti žijí v pavučině své propagandy, kterou celý konflikt po tři roky omotával. Byla vytvořena doslova neproniknutelná bublina pro jiný, než „oficiální“ pohled, nadtož ucelený názor. Tragické je, že nešlo jen o manipulaci veřejným míněním, při čemž by si vrcholní vůdci zachovali rozumné vidění reality, ale stala se sebeovlivňující. Vládci PZ klamali, až oklamali sami sebe, takže nejsou absolutně schopni realistického přístupu k řešení celého konfliktu.

     V této souvislosti navíc doplňuji, že PZ zapomněl na jednu velkou pravdu. Čím hlouběji poznáš svého rivala, tím máš větší šanci na to, že se vyhneš konfliktům s ním a přesto dokážeš realizovat svůj zájem. Ovšem poznat „Ruskou duši“ bylo vždycky pro Evropany, dneska tedy PZ asi příliš namáhavé, a tak ve své samolibé pýše chtěl nakonec vždycky vztahy s Ruskem řešit metodou „Alexandrova rozmotávání gordického uzlu“.

Vstupní podmínky pro ukončení horkého konfliktu

     Události započaté „Speciální operací Ruské armády na území Ukrajiny“, dále jen SVO, dospěly do stavu, kdy jejich rozhodující účastníci většinově uznávají, že je ozbrojený konflikt vhodné, ba až nutné ukončit. Což byl první bezpodmínečný, nikoliv však dostačující předpoklad k zahájení prvních kroků alespoň k jeho přerušení. Dalším krokem je, aby si všichni jeho účastníci odpověděli na otázku, proč se do konfliktu dostali a jak se v jeho průběhu změnily důvody jejich angažmá.

     Samotný konflikt Ruska a Ukrajiny už v sobě skrývá neshody obou stran v odpovědích na vznesené otázky. Rusko za primární důvod považuje napadení Doněcké a Luhanské oblasti ukrajinskou armádou po svržení prezidenta Janukovyče. Ukrajinská současná vláda vidí začátek uvedených bojů ve vstupu Ruské armády na území těchto oblastí dne 24.2.2022. Obě strany se samozřejmě neshodnou ani v důvodech vzniku SVO. Rusku šlo zásadně o existenční ochranu Rusů, žijících na Ukrajině. Ukrajině zase o odpor proti agresi, boj za územní celistvost státu, svobodu své země a obranu politického režimu. Všechno to doslova posvátné hodnoty PZ.

     Takto jednoduchý ale od samého počátku ozbrojený konflikt nebyl. Rusko jej totiž již od zmíněného data okořenilo také o geopolitický rozměr. Jako super mocnost vyžadovalo pro sebe podmínky bezpečnosti odpovídající tomuto statusu. Proto za cíl SVO deklarovalo demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny. Což by se dalo laicky konkretizovat jako zajištění, aby na území Ukrajiny nebyly rozmístěny zbraňové systémy ohrožující území Ruska, aby armáda Ukrajiny neměla potenciál k napadení Ruska a jeho vláda aby nebyla sveřepě nepřátelská k Rusku. Všechny takovéto podmínky si nárokují nejen super mocnosti, ale i regionální mocnosti a podle mezinárodního práva má na ně nárok vlastně každý stát. Jenže ony se nedají zajistit trvale a vojensky reálně vůbec ne. Leč každý silný stát si je na slabším právě vojensky vynutí. Moudrý, dokonce i jenom rozumný jeho slabší soused při prvním reálném vojenském zásahu ze strany silnějšího přijme „svůj osud“ a podepíše potřebné dohody. Což se v tomto konkrétním případě realizovalo v tak zvaných Istanbulských jednáních.

     Ovšem v tomto bodě došlo k zásadnímu zlomu ve kvalitě SVO. PZ zmařil vyjednávání mezi Ruskem a Ukrajinou o ukončení konfliktu v průběhu několika měsíců, a postupně ozbrojený konflikt vygradoval v riziko globálního ničení. Lokální ozbrojený střet Ruska a Ukrajiny se kvalitativně změnil na válku Ruska s PZ, tedy minimálně se spolkem tvořeným USA, EU a NATO. Tím se poměrně jednoduchý rozpor mezi dvěma rivaly rozrostl, takže vyhlídky na jeho efektivní skončení se nebývale zkomplikovaly. Proklamovaným cílem PZ na Ukrajině bylo pomáhat bránit Ukrajinu proti agresorovi. Ovšem způsob pomoci jasně deklaroval, že PZ území Ukrajiny považuje za region svého vlivu a nikoliv historicky Ruské dominance. Cíle hlavních složek struktur PZ se ale lišily.

     USA od počátku viděla smysl svého angažmá v takovém oslabení Ruska, aby se nepletlo pod nohy světovládným choutkám Deep State USA. Evropská část PZ ovšem od počátku hodlala Rusko zničit, věrna svým touhám trvajícím staletí, fakticky od vzniku carského Ruska. Amerika nikdy neměla záměr Rusko zničit. Dokázal to mimo jiné Bush st., který za svůj největší neúspěch považoval rozpad SSSR. Podle něj tím dopomohl k nebývalému zbohatnutí Ruska. Celkovou argumentaci lze lehce dohledat.

     Jen tento kratičký výčet rozdílnosti důvodů a cílů angažovanosti účastníků v konfliktu na Ukrajině naznačuje, že najít kompromisní řešení pro ukončení války, ba i jen její přerušení, či dokonce pouze dočasného příměří nebude lehké a tedy ani realizovatelné v krátké době. Trump přesto ale chce válku ukončit co nejdříve. Mám podezření, že neví jak a tak dal Ukrajině i Rusku lhůtu, aby ji vyřešily oni. Když k tomu nebudou mít chuť, tak teprve vytáhne pendrek. Ovšem já předpokládám, že nabídne před bičem napřed cukříky oběma stranám. Evropu při tom míjí jako „placatý kámen“. Trump tím navíc naznačuje, že konflikt považuje za problém Ruska a Ukrajiny. Vědomě nechce připustit, aby byl v této fázi řešen konflikt PZ a Ruska, jelikož by jej zdržoval od jeho velkorysých plánů jinde.

Základní předpoklady pro vyjednávání o skončení války

     Je nutné připomenout, že SVO nebyla nikdy původními dvěma aktéry prohlášena za válku. Válku z ní udělal pouze a jenom PZ. Proto by si všichni jeho představitelé měli připustit, že jsou to oni, jenom oni a nikdo jiný, kdo mají povinnost vytvořit základní podmínku k jednání o ukončení válčení. A tou je přiznat, že to byli oni, kdo začal válku PZ s Ruskem a ne naopak. PZ by přiznání zavinění měl projevit alespoň nějakou konkrétní aktivitou. Má k tomu široké pole. Může Rusku vrátit ukradené, pardon zmrazené finance, může zrušit sankce, nebo alespoň jejich významnou část, či dokonce skončit dodávky zbraní na Ukrajinu. Teprve následně může žádat po Rusku nějaká adekvátní opatření, prokazující, že přestalo považovat PZ za svého úhlavního nepřítele. Tvrdím s plnou odpovědností, že nemá vůbec žádný smysl uvažovat o ukončení války, pokud za jednací stůl hodlají vyjednavači usednout coby nesmiřitelní nepřátelé. To raději ať bojují dál, protože následky budou menší, než když „rozhodující“ boj hodlají pouze odložit. Což platí nejen pro konflikt PZ versus Rusko, ale zrovna tak pro konflikt Ruska s Ukrajinou.

     Politici PZ jsou bohužel v nevýhodě od samého začátku možného vyjednávání. Ztratili u partnerů vyjednávání důvěryhodnost. Podvedli totiž obě strany původního konfliktu. Klamali minimálně osm let Rusko mimo jiné třeba Minskými dohodami, ale podvedli především Ukrajinu, když ji nalákali na vítězství s jadernou mocností. Podvedli Ukrajince proto, že dobře věděli, že Rusko nebude váhat použít jaderné zbraně, při čemž stejně dobře věděli, že jaderné mocnosti mezi sebou nikdy nebudou válčit v takové intenzitě, aby mohlo vzniknout riziko jaderného zničení. Proto a jenom proto USA mimo jiné nikdy nevykřikovala, že chce zničit Rusko. I když bude dělat všechno, co je v jejích silách, aby se o to pokoušeli jiní.

     Jednoznačně nesmiřitelnějším nepřítelem Ruska než USA je EU, navíc zbaběle spoléhající na NATO k jehož ochrannému potenciálu pro celý PZ za celou jeho historii nepřispívala nikdy alikvotně s USA. Její tragédií v problému Ukrajinského konfliktu navíc je, že se uzavřela do informačního bunkru, kam proniknou pouze zprávy vytvářené zpravodajskou službou Ukrajiny pod velením Británie. Výsledkem je, že politici EU a s ní souznící činitelé NATO žijí v informační bublině, která jim doslova znemožňuje rozumové chápání průběhu bojové činnosti a s ní souvisejících změn celkové situace konfliktu. Doslova patologickým následkem pak je, že propadají fantaskním předpovědím o vývoji konfliktu.

     Díky informační indoktrinaci od počátku války z jejich strany zní prohlášení typu Rusko nesmí zvítězit, Ukrajina nesmí prohrát, Evropané se musí uskrovnit, budeme podporovat Ukrajinu pokud to bude třeba, musíme zvýšit rozpočty na zbrojení, či Rusko rozumí jen síle, Putin se neodváží použít jaderné zbraně a…až to končí fantasmagorickými prohlášeními jako „Putin musí prosit o mír“, „příměří bude na linii fronty zajišťovat sto a nejlépe hned dvě sta tisíc vojáků NATO, Rusko bude muset platit reparace, a podobné dystopie.

     Ani poslední prohlášení Evropanů, po nástupu Trumpa do Bílého domu nedávají naději na protržení informační izolace, či jiná prozření, takže lze slyšet kupříkladu, jak generální tajemník NATO vece: “Musíme udělat vše, co je v našich silách… abychom konflikt prodloužili a zvítězili.” Či vysokou komisařku evropské diplomacie Kaya Kallasovou jak básní: „Rusko je existenční hrozbou pro Evropu a Ukrajina získává pro EU čas, aby se připravila na válku”. A na zakončení vrcholný produkt nesmiřitelné nenávisti z hlavy Komisaře EU pro obranu, když se prsatí: Evropská komise musí napomáhat prodlužování konfliktu na Ukrajině, aby zadržela Rusko a připravila se na válku během příštích pěti let”.

Kruté věty na závěr

     „Z hrušky dolů“ fantastové Evropské části PZ a zbytků Bidenovců v USA. Pokud chcete alespoň na konci dojednaných dohod být přizváni k jejich odsouhlasení, pokud hodláte patřit k rozumné části PZ a pokud chcete vůbec přežít, zapomeňte na své snové magořiny. Zapomeňte na to, že budete Rusku diktovat, ono totiž nikdy nepřijímalo žádná ultimáta. Nesněte ani o zmrazení konfliktu, ve kterém se připravíte na válku s Ruskem „dokonaleji“. To raději pokračujte ve válce, bude vás to méně bolet. A při tom uděláte radost Deep State USA. Konec konců celé USA bude vyhovovat, když budete válčit s Ruskem do posledního Evropana, tak jako vy jste horlivými válečníky do posledního Ukrajince. Rusko samozřejmě oslabíte, ale sebe zahubíte, takže nebudete Americké Unii konkurovat. A když se nad vámi, válkychtiví političtí mládenečkové a panny z EU, zatím neznásilněné krutostmi skutečného válčení, ti opravdu super mocní nakonec přece jenom smilují, tak vás možná od sebezáhuby zachrání tím, že jejich vojáci se po osmdesáti letech opět budou bratřit kdesi na Labi.

 

 

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.