Ivo Šebestík: Prodlužování války žádá krmit imaginární ruskou hrozbu

Za tímto účelem figury neúnavně obíhající, rotující a alternující ve vysokých funkcích v EU/NATO i na národních úrovních a jim nakloněná média hlavního proudu produkují výhradně jen krajně negativní informace o Rusku, u kterých je přání otcem vystoupení, projevu, článku či „analýzy“. To však nestačí. Vedle této průběžné masáže národů vysoce toxickou emulzí je zapotřebí tu a tam předložit nějaké konkrétní jednorázové obvinění Ruska z činu, jaký je z hlediska ruských zájmů ovšem naprosto průhledně dokonale nesmyslný. Logikou se nikdo nezabývá. Není-li nic po ruce, tedy se něco vyrobí.

K takovýmto provokacím nesporně patří pokus obvinit Rusko z útoku jakéhosi vůbec ne věrohodně sečteného počtu dronů, z nichž několik údajně sestřelila polská protivzdušná obrana. (Ukrajinská protivzdušná obrana podle mediálního mainstreamu zpravidla sestřelí více dronů i raket, než kolik jich bylo Ruskem vypáleno.) Kolem tohoto dronového příběhu, který se údajně udál v noci na středu, existuje ale taková spousta nejasností a protikladných informací i postojů, dokonce na samotné straně těch, kterým by obvinění Ruska z dronového útoku velice vyhovovalo, že příběh můžeme v podstatě směle přiřadit ke všem minulým, včetně údajné ruské rakety, jaká dopadla na polské území v roce 2022, a která se ukázala být střelou ukrajinskou. Proti verzi o ruském útoku, jaká pochází původně z ukrajinských zdrojů, ostatně mluví pokus běloruských vojenských sil o sestřelení některých z těchto dronů. A Bělorusko je přitom samozřejmě důsledným spojencem Ruské federace. Skoro nic v tomto příběhu, jak je již pravidlem, nehraje.

Válka probíhající na Ukrajině je do značné míry válkou elektronickou, takže bojující strany se proti útokům dronů brání rušením jejich naváděcích signálů, což může drony vyvést z jejich trasy a odklonit jinam. Všem, kteří hrají na struně eskalace konfliktu s Ruskem a prodlužování války až do úplného vylidnění „alespoň“ jedné z východoslovanských zemí, tedy Ukrajiny, je jasné, že k žádnému cílenému ruskému útoku na území členského státu NATO nedošlo. I když řada zdaleka nejenom ruských politologů a publicistů považuje vládnoucí figury na Západě za idioty, pravda o nich je ve skutečnosti daleko děsivější. Nejsou to idioti, ale pečlivě vybraní lidé postrádající charakter a svědomí. Osoby se zaměřením výhradně na vlastní kariéru a osobní výhody. Jsou to v podstatě naprogramované „stroje“ disponující takovým typem inteligence, jaký se nezastaví před ničím a u kterého nehrozí zpětná vazba svědomí. Jsou to zkrátka lidé, kteří se v životě podívají do zrcadla jen proto, aby si upravili vázanku u krku nebo si tužkou podtrhli obočí.

Současná taktika evropských militaristů budí velice povrchní dojem, že se evropští „lídři“ konečně vymanili z náruče hlubokého státu ve Washingtonu a zahajují cestu k nezávislému jednání. Nic nemůže být větší chybou, než přijmout tento závěr. Není tomu tak. Tyto figury, které v evropských funkcích „přežily“ pád Bidenovy administrativy, zůstaly plně zakotveny „v programu“ této jestřábí militaristické a (neo)koloniální části hlubokého státu. Nepohnuly se odtud ani o milimetr. Zůstávají tedy závislými a nesamostatnými. Zůstaly takto metastázemi probíhajícího rakovinného bujení Západu.

Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách a nástupu jeho administrativy v Bílém domě nedošlo ve Spojených státech k ničemu jinému než k jakési zvláštní mutaci formou rozdvojení „osobnosti“ řídící struktury, tedy vlastně ke schizofrenii, v níž jedna část vládnoucích struktur chce postupovat novým směrem, zatímco druhá část se zuřivě snaží jí v tom zabránit. Přitom, a to je důležité, ani jedna ze dvou polovin oné rozdvojené vládnoucí osobnosti nemyslí na blaho planety. Jsou to jen dvě různé cesty k udržení hegemonie a dalšího kořistění. Cesta Trumpova se zdá být a snad i je alespoň logičtější a méně nebezpečná z hlediska hrozby vyústění ve velké zničující válce. Doufáme v to podle zásady, že naděje umírá poslední.

Evropským militaristům se ale nedostává nadbytku času pro to, aby udrželi sebe u moci a západní svět v procesu zrychlené degradace. Ve většině států EU nemají figury dosazené, vychované a podporované finanční, zbrojní, naftařskou nebo farmaceutickou oligarchií dostatečnou podporu vlastních občanů. Velmi mnoho lidí své vlády a členy Evropské komise nenávidí, pohrdají jimi nebo se jich dokonce štítí. Takto vládnoucí „elity“ udržují svoje pozice mohutnou mediální manipulací, šířením strachu mezi občany, jednou strachem z pandemie, podruhé z neexistující ruské hrozby. Snaží se ze všech sil umlčet opozici a nositele názorů, které transparentně odkrývají právě jejich strategie. Do boje za udržení své moci vysílají aktivisty nevládních organizací i dobrovolné pěšáky, takzvané „influencery“, což je cizí pojem, jaký by čeština dokázala snadno nahradit daleko výstižnějšími slovy domácího původu nebo již zdomácnělými, jako jsou například: manipulátor, ovlivňovač, svůdce, našeptávač, provokatér, narušitel, rozbíječ, škůdce, pachatel a jiná.

Jinou cestou k udržení moci je pochopitelně také znechucení významné části voličů, kteří vládnoucímu systému oprávněně nevěří, tudíž soudí, že jejich hlas u voleb stejně nic nerozhodne. Takto tito lidé zůstávají doma, voleb se neúčastní, což zvyšuje šance na úspěch politických stran i jednotlivců, které ve skutečnosti většina občanů z duše nenávidí. Zůstávají u moci, znechucení občanů se prohloubí, ale ve společnosti vše klouže setrvačně dál po nakloněné rovině dolů. Mnoho lidí potřebuje vskutku narazit hlavou do zdi, aby se jim rozsvítilo.

Evropští militaristé ale opravdu nemají času nazbyt. Kyjevský režim potřebuje udržet válku co nejdéle v chodu, neboť dokud válka trvá, trvá i kyjevský režim. Jenže, Ukrajina nemá nekonečný rezervoár bojeschopného obyvatelstva. Navíc, zdaleka ne všichni Ukrajinci chtějí bojovat, nechat se mrzačit a umírat za zisky západních oligarchů, pro udržení americké hegemonie, za kolonizaci a rozkradení Ukrajiny cizím kapitálem (jeden z hlavních cílů západní „pomoci“) a za zkorumpovaný prodejný a šovinistický režim beze stopy demokracie v Kyjevě.

Evropští militaristé takto možná nedostanou čas na to, aby vyzbrojili své armády, několikanásobně rozmnožili chabé počty ozbrojených sil, a hlavně naučili NATO bojovat proti silnému a zkušenému nepříteli, neboť NATO, ať už v celku nebo ve formátu ke všemu „ochotných koalic“ má zkušenost jen s agresemi vedenými proti bezbranným státům, a to formou šíření děsu mezi civilním obyvatelstvem. S Rusy se mohli utkat jedině Ukrajinci, nikdo jiný. Tohle věděl už Hitler, a současní Anglosasové to od něj jenom opsali. Ukrajinci jsou totiž od Rusů ve většině ohledů, zcela rozhodně těch úplně nejdůležitějších, k nerozeznání, což je asi základní problém tradičního západoukrajinského rusofobního nacionalismu tendujícího periodicky a s aktivní cizí podporou k šovinismu. Jak se zbavit mocného, tisíciletého a zřejmě neodstranitelného ruského nátěru? Jak jinak než pokusit se i za cenu sebezničení pomoci nepřátelům Ruska Rusko zničit. Tuto cenu už Ukrajina zaplatila několikrát, a nyní hrozí, že ji zaplatí s konečným verdiktem definitivní ztráty samostatnosti. Ne ale ruskou vinou!

Zmizí-li Rusko, mohou se Ukrajinci, původně Malorusové, cítit suverénním jedinečným národem, jaký nemá s Rusy nic společného? Pokud si není národ jist sám sebou, vydá se cestou vypjatého nacionalismu a jednoho dne nastaví ucho našeptávači, který mu slíbí pomoc v upevnění vlastní identity. Jak známo už z lidových pohádek, za úpisy podepsané krví se vskutku platí krvavě. Nejspíš právě zde vězí kořen nejhlubší tragédie ukrajinského národa. Problém identity. Problém sebeprezentace a zviditelnění. A právě tohoto kořene zneužívají nepřátelé Ruska na Ukrajině, hlavně ale nepřátelé Ruska mezi „elitami“ na Západě. Důležité je, že slovanské národy v Evropě, snad s výjimkou Polska, nemají nejmenší důvod posilovat Anglosasy, Francouze či Němce poškozováním Ruska a snahou je zničit.

Je jistě pravda, že myšlenka slovanské vzájemnosti se u většiny slovanských národů, asi jen s výjimkou Ruska, Běloruska, Srbska a Slovenska, v dějinách téměř úplně rozpadla. V českých zemích se udržuje v malé míře snad jen na jižní Moravě. Tohle ignorování vzájemné blízkosti slovanských národů by ale nemělo vést k pravému opaku, tedy k podpoře těch cizích strategií, které naopak na Slovany (ve zlém smyslu) nezapomněly a s velkou pravděpodobností se snaží držet slovanské národy v područí, jako národy, které nepovažují za sobě rovné. A pokud se některý z nich vzepře (Srbové a Rusové), pak se je snaží zlomit, takzvaně „postavit na místo“. Na jakém základě soudíme optimisticky, že staré předsudky a animozity se rozpustily v moderních dějinách? Vždyť právě nyní vidíme všude kolem sebe, že se tak nestalo. Ta zběsilá nenávist vůči Rusům se skutečně nezrodila v únoru 2022, a už vůbec ne kvůli obraně Ukrajiny! Kdo soudí, že oficiální Západ chrání Ukrajinu a že je tak úžasně zásadový kvůli svému smyslu pro právo a spravedlnost, ten už může věřit i na to, že Země je placatá jako pizza nebo palačinka před srolováním. Alespoň této bláznivé iluze by se mohli občané EU/NATO zbavit. 

Současným lidem se zdá, že otázka slovanské vzájemnosti (slavjanofilství, panslavismus a jejich varianty) patří do devatenáctého století, tedy měřeno současnou efemérní optikou do pravěku. Víme samozřejmě spolehlivě, že etnika se v Evropě mísila celá staletí, takže z toho úhlu pohledu je lpění na nějaké původní kmenové příbuznosti iluzí. Na tuto námitku můžeme odpovědět docela snadno souhlasně. Ovšem pouze za předpokladu, že existujeme ve světě, ve kterém vládne mír, harmonie a spolupráce mezi národy. Ale i toto je iluze. Německými nacisty šířená etnická nenávist není vůbec dávného data. Psala se třicátá a čtyřicátá léta minulého století, a tato vražedná nenávist se odvíjela na etnickém základě a jejím terčem nebylo jen židovské nebo romské etnikum, ale také Slované. A šíření etnické nenávisti s cílem zabíjet příslušníky jiného národa nacházíme také u západoukrainského nacionalismu, a dokonce se opět potkáváme s genocidním jednáním při zabíjení příslušníků palestinského etnika.

Démoni, kteří unikli z Pandořiny skříňky, bloudí světem stále a nikdy se nenechají do ní znovu zavřít. V tom je velký problém zapomínání na dějiny. Dějiny se samy příležitostně a velmi nevhod připomínají. Zabíjení východních Slovanů, Ukrajinců (dříve Malorusů či Rusů z Kyjevské Rusi a později Litevské Rusi) a Rusů (dříve Velkorusů), jaké evidentně západním „elitám“ vůbec, ale opravdu vůbec nevadí, neboť se je nejméně od návštěvy Borise Johnsona v Kyjevě ihned po nadějné Istanbulské dohodě o cestě k míru na jaře 2022 snaží prodlužovat až k úplné likvidaci ukrajinského národa, vede k podezření, že nepřátelé Ruska jsou vlastně znovu nepřáteli slovanského etnika.

Buď se Slované podrobí a zaujmou submisivní postavení, které jim údajně (z pohledu koloniálních mocností) náleží a sluší, nebo je třeba je navzájem poštvat proti sobě. Takto Slovanů početně ubude, tedy zeslábnou. V případě Ruska nepřátelům Ruska nesmírně vadí představa, že by se Rusům podařilo sjednotit všechny tři větve starého ruského etnika, tedy Rusy, Bělorusy a Malorusy (Ukrajince), ať už v jednom státě nebo formou těsného spojenectví. Takovýto vývoj by byl přirozený, stejně jako bylo přirozené spojení blízkých slovanských národů v Jugoslávii. Divide et impera! Také proto se měla Jugoslávie rozpadnout. Dokonce bylo k rozbití donuceno i samotné Srbsko. Divide et impera! Velké Rusko má pochopitelně docela velkou gravitační sílu, zejména za prezidentství Vladimíra Putina. Přinejmenším Britové tradičně Rusku velice nepřejí. Bojí se ho, pohrdají jím, a přesto všechno mají vůči němu komplex zaniklého impéria. Vlastní úpadek při pohledu na toho, kdo neupadl, se neodpouští. Ta proxy válka Západu proti Rusku tedy o Ukrajině je i není. Není o ní přesně v tom smyslu, který občanům lživě předkládají média hlavního proudu. Je o Ukrajině pouze jako o nástroji, kořisti a vzhledem k nebezpečí, že by jejím vtažením do ruské sféry vlivu Rusko posílilo. Bez Ukrajiny je Rusko slabší a je také odtud zranitelné. To ostatně věděl také Hitler. Zranitelné je Rusko i ze severu, z Finska a od Baltického moře. Ale také tohle věděl Hitler. Vlastně věděl i o zranitelných místech na Kavkaze. Je vůbec něco, co vědí současní nepřátelé Ruska, ale co by Hitler nevěděl?

Nenávist ke Slovanům, hlavně k Rusku. Tak tohle v dějinách už bylo. A nejedenkrát! Když média hlavního proudu na Západě nedokážou zakrýt radost nad zabitím každého Rusa, hlavně civilisty, podezření, že motivem nepřátelství Západu vůči Rusku je prostě něco, co tady, v Evropě, straší už déle než celé století, ještě narůstá. A zde si nutně uvědomujeme, že etnická nenávist nezadržitelně směřuje k šovinismu a šovinismus je základním stavebním materiálem nacismu i fašismu. A obě tyto vražedné ideologie se přitom zrodily na Západě, který už déle než sto let vede v různých formách válku proti Rusku. Konkrétně nacismus je přitom nerozlučně spojen s rusofobií, jaká je dnes v médiích hlavního proudu a u militaristických a (neo)koloniálních „elit“ Západu vůči Rusku podobně nenávistná, jako byla rusofobie hnědého německého nacismu. A západními „elitami“ podporovaný kyjevský režim tuto historickou paralelu či svorku ilustruje nepřehlédnutelným způsobem. Vrací se otázka, zda ona deklarovaná a mnohokrát oslavovaná úspěšná poválečná denacifikace Německa, ale i dalších členů Hitlerovy koalice, skutečně proběhla tak, jak se svět domníval. Co zůstalo ve vzpomínkách, ve starých rodinných albech? Co se dochovalo v rodinných tradicích a v zaprášených truhlicích na půdách? Co tam leží v naftalínovém oparu? Odsoudili potomci aktivních nacistů a fašistů své předky? Nebo je pochopili? A někteří možná dnes zvedají z prachu jejich padlé prapory? A znovu na Rusa?!

Těm, kteří si na Západě přejí, aby válka pokračovala, a věří, že kyjevský režim dokáže ještě přivléci na frontu a na smrt další tisíce Ukrajinců, se ale krátí čas i z pohledu možností, jak neexistující ruskou hrozbou zmanipulovat a zfanatizovat co největší procento obyvatel států EU/NATO. Zdá se, že v tomto ohledu se médiím hlavního proudu a nevládním organizacím i tajným službám, které samy sebe a své záměry tak rády odtajňují v médiích a v poslaneckých sněmovnách, práce nedaří. Jistě, vždy a všude existují lidé, kteří kdykoliv, kdekoliv a za jakýmkoliv účelem naplní dav. Dav ale potřebuje vůdce, pokud možno charismatického vůdce, leč naprogramované „stroje“ z dílen západních oligarchů, které po důkladném prověření vzácné bezcharakternosti putují z funkce do funkce, právě charisma postrádají. Stroje se bez charismatu obejdou, jako se obejdou bez svědomí. A pokud snad některá z těchto zvláštních forem „umělé inteligence“ snad na počátku svého působení vládla třeba i jistým ženským půvabem, pak o něj ve funkci se stoprocentní účinností přišla. Funkce se tak nějak vždy vpije do tváře. Funkce odejme věneček už prvním polibkem. Tvář se tak stává spolehlivým poznávacím znamením. Ve funkci zřejmě ještě žádný politik nezkrásněl. Ani na těle, ani na duchu… Voliči by si mohli zacpat uši a jen se dívat na ty tváře a sledovat i jejich velice výmluvné nonverbální projevy, aby pochopili, že tyto osoby to s nimi ale rozhodně dobře nemyslí.

Politické figury a figurky a jejich média hlavního proudu cvičí občany v nenávisti k Rusům, jako je nedávno vychovávaly k nenávisti vůči takzvaným „odpíračům očkování“, a jako je před čtvrtstoletím vycvičily nenávidět Srby a vše, co je srbského. Až se sinofobní část momentálně schizofrenního hlubokého státu ve Washingtonu pustí do plánované eskalace konfliktu s Čínou, přenesou média hlavního proudu a nevládní „influenceři“ svoji angažovanou nenávistnou pozornost od Ruska směrem k Číně a lid se bude učit nenávidět Číňany. Je to stále stejný příběh s manipulací občany. Strach z Hanibala ve starém Římě vystřídal strach z Germánů. Potom se navzájem sebou strašily různé varianty raného křesťanství. Pak se dávali do klatby papežové a vzdoropapežové. Na to krize církve zplodila nová náboženství, která se navzájem také začala hezky nenávidět a vést spolu války. Krizi feudalismu se pokusili feudálové církevní i světští zažehnat honem na čarodějnice. Že čarodějnice neexistují, nikomu v honu na ně nevadilo. Antisemitismus vůči židům byl konstantou středověku a přešel i do novověku. Ten zplodil rabování kolonialismu a nenávist mezi různými nenasytnými zájemci o nové kolonie a o nadvládu na evropském kontinentu. Pak Rusko zplodilo bolševismus a imperialistický koloniální Západ objevil nového vděčného nepřítele per omnia saecula saeculorum, Rusko!

Mohou s těmi svými bláznivými dějinami plnými sporů, konfliktů, nepřátelství, nenávisti a manipulací občané moderních států něco udělat? Ale jistě, že mohou. Stačí otevřít oči, pozorně se dívat, vnímat fakta, odmítat propagandu plnou zlých úmyslů, slepě nevěřit, žádat důkazy. Myslet, přemýšlet, ptát se a žádat odpovědi na otázky. Informovaný lid není vůbec snadné oklamat, svést k nenávisti, vehnat do války.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)

 Ilustrační foto