Ivo Šebestík: „Nová“ Amerika neočišťuje Ameriku minulou

Onu mnohokrát zmiňovanou „americkou pomoc“ přinesla Kyjevu především rusofobní Američanka, Victoria Nulandová^[1], a to nejprve v podobě oněch přiznaných „úvodních“ pěti miliard dolarů určených na podporu pučistů. Poté „americká pomoc“ v režii dalších nevyléčitelných rusofobů pokračovala podporou režimu, jaký z krvavého puče v Kyjevě a z upalování Rusů v Oděse vzešel, a jaký od samého začátku vykazoval natolik odpudivé rysy, jaké měly každou vládu na světě od jakékoliv podpory ultranacionalistů rozpoutávajících etnickou nenávist, extremistů a mimořádně zkorumpovaných jednotlivců, kteří na Ukrajině vysypali ze skříní všechny staré kostlivce, dokonale odradit. Noční pochody při světle zapálených pochodní připomínající pochody SA v Norimberku v třicátých letech 20. století, transparenty s portréty banderovských spojenců hitlerovského Německa, kácení památníků osvobození ze strany Rudoarmějců a namísto toho pojmenovávání ulic a náměstí po banderovských pohlavárech, to samo o sobě mělo každému soudnému člověku postavit před oči semafor s jediným světlem, obrovským červeným STOP! A DOST! Toto byl kategorický imperativ Immanuela Kanta, jaký měl platit pro každou soudnou vládu, jaká se vztahuje k nějakým skutečným hodnotným hodnotám, a nikoliv jen k moci, ziskům nebo tupé slepé poslušnosti.

Byly to především Spojené státy za předchozích administrativ a po kolonii na Ukrajině toužící britské „elity“, které svojí podporou režimu dostaly Ukrajinu i s těmi Ukrajinci, kteří se na vývoji v uplynulých letech nepodíleli a podílet se za žádnou cenu ani nechtěli, do neštěstí. Pučisté z Majdanu zakládající svoji politiku na etnické nenávisti opozici umlčeli a milióny odpůrců zastrašili (některé uvěznili a ztýrali) nebo je přiměli k odchodu ze země. Ani to ovšem nepřimělo vlády většiny zemí Západu, aby si promnuly oči a pohlédly jasným zrakem na to, co se dělo v Kyjevě a na dalších místech Ukrajiny. A co mělo být cílem šiřitelů etnické nenávisti! Neviděly, vidět nechtěly. Donald Trump během úterního Poselství o stavu unie nad těmito Evropany vyslovil údiv

A přesně tohle a to, co následovalo, stálo Ameriku oněch – podle Trumpa – 350 miliard dolarů. Britské „investice do války ve východní Evropě nebyly doposud vyčísleny. Alespoň žádné číslo se na veřejnosti dosud neobjevilo. Teď chce nový americký prezident americké peníze zpět i s úroky a koloniálním „statusem“ pro Ukrajinu, jak by se skutečně jednalo o podporu této země, nikoliv o cílené investice předchozí liberálně progresivistické „demokratické“ oligarchie (neokonů), vládnoucí do nedávna ve Spojených státech, do její vlastní války. Takto máme před očima vskutku učebnicový příklad, jeden z nejvíce vypovídajících, jaký nejspíš vstoupí do dějin. Příklad, jak v praxi funguje mimořádně šťavnatá anglosaská kombinace imperialismu a kolonialismu.

Donald Trump se Demokratům v Kongresu během své řeči vysmál, Joe Bidena označil za nejhoršího prezidenta celé americké historie a sebe za obnovitele Ameriky, jehož Bůh zachránil právě pro tento účel. Američané jsou sentimentální národ kulturně se pohybující někde mezi westernem a dojemným kýčem, takže Trump svoji řeč zvolil velmi účelně. Jako šerif, který přišel do města na Divokém západě, které doposud sužovali bandité, pašeráci a zloději koní. Jeho řeč nemohla nemít úspěch. Jen přítomní „demokratičtí“ neokoni seděli v sále jako zařezaní a dusili se směsicí uražené pýchy, strachu a nenávisti. Trumpův postoj k nedávné minulosti Ameriky je ale nad Slunce jasnější. Za to, co bylo, neodpovídám. A o tom, co USA způsobily, se jednoduše nebude mluvit. Uděláme si doma pořádek, ale špinavé prádlo před světem prát nebudeme. Z toho plyne, že se žádné pokání dít nebude. Amerika byla a zůstane nekritizovatelná…

Dokud trvá válka a dokud je Zelenskyj u moci, odhalení, vyšetřování a tresty se nekonají

Důsledkem těchto vesměs neprůhledných investic jdoucích nejenom ze Spojených států a Velké Británie do kyjevského režimu a do konfliktu s Ruskem, se zřejmě okamžitě stala skutečná exploze korupce, jejíž hlavní i vedlejší aktéry čeká vyšetřování. To ale v odpovídajícím rozměru, v rozměru transatlantickém, nezačne dříve, než dojde ke změně režimu v Kyjevě a ke konci války (uzavření míru, nikoliv příměří). Co už začalo ve Spojených státech, je pouze předehra na několik taktů. Evropští podporovatelé Zelenského režimu založeného na korupci a šíření etnické nenávisti by se za zvuků Wagnerových Walkürenritt (Reje valkýr) měli objevit na scéně natření lepidlem a od hlavy k patě obalení peřím nejlépe už v prvním dějství. Proto se především hlavní aktéři korupce, ukrajinští i přespolní (kampak asi zmizely desítky miliard dolarů, které Trump postrádá, a velká část vojenských dodávek?), odstavení Zelenského, změny režimu v Kyjevě a konce války tak obávají, že dělají vše pro to, aby válka pokračovala. Dokud je tady válka, dokud je u moci stávající kyjevský režim, do té doby se žádné opravdu nebezpečné velké vyšetřování nekoná. Podporovatelé války, kteří se svými zájmy i jednáním propojili s režimem Zelenského, jsou prozatím v relativním bezpečí. V klidu ale rozhodně nejsou. Vypadají a vyjadřují se ještě hloupěji než dříve a zatím usilovně hledají cestu, jak přesvědčit Trumpa, aby jim umožnil hrát jejich starou hru jen s maličko pozměněnými pravidly. Dokonce mají tu nebetyčnou drzost, že by po tom všem, co způsobili a co podpořili (Trump se tomu diví!), chtěli zůstat i u moci. Do doby, než si zajistí výsadek se zlatými padáky z hořícího modrožlutého letadla, se o míru s Ruskem jednat nesmí!

Záruka bezpečí pro Ukrajinu? Jednoduché! Stačí nevstupovat do služeb nepřátel Ruska

Jistě, Zelenskyj v mikině^[2] dostal v Oválné pracovně Bílého domu, co zasloužil, a budou to sami Ukrajinci, kteří jednou (snad už brzy) vyhodnotí jeho historickou roli v této další z několika ukrajinských tragédií uplynulých cca sta let, jež se v základních rysech sobě až nebezpečně podobají. A snad vezmou z jedné vody na čisto i Porošenka a spol. Kdykoliv totiž dojde ke vzkříšení západoukrajinského nacionalismu a k jeho nasměrování proti Rusům a Rusku, s železnou pravidelností je poté Ukrajina ihned podnícena k činu, tedy použita pro cizí válku s Ruskem, za kterou ovšem ona sama zaplatí krví a zničením naděje na nezávislost. A tentokrát je celý příběh ještě o to tragičtější, že Ukrajina už nezávislost měla! A nikdo jí ji nebral! Měla ji ve vlastních rukou, a takto s ní naložila… Záruka bezpečí pro Ukrajinu je ve skutečnosti jednoduchá. Stačí nevstupovat do služeb nepřátel Rusů a Ruska. Obdobně je prostá také záruka bezpečí pro nevelké evropské státy. I jim k bezpečí bohatě stačilo nevstupovat do NATO. Tento nástroj původní protiruské strategie Washingtonu měl být rozpuštěn nejpozději minutu po rozpuštění Varšavské smlouvy. A mohl být v Evropě klid. Třeba Donald Trump tuto chybu napraví. Ale možná bychom toho chtěli po něm příliš.

Prozatím chce Trump pouze anektovat Grónsko, což ovšem vysvětluje poamericku, jako zvelebení Grónska, zvýšení bezpečí Ameriky a jako bezpečnostní zájem celého světa. Jen Washington totiž ví, co je pro svět nejlepší, že? (Také si USA pouze „berou zpátky“ Panamský průplav. Žádná anexe!) Úplně stejnou argumentaci mohl ovšem použít i Vladimír Putin pro připojení Ukrajiny k Rusku. Kdyby tohle bylo jeho úmyslem. Také si Rusko podle téže logiky mohlo „vzít zpět“ západní části starých ruských území vzešlých z Kyjevské Rusi. A také se – opět podle Trumpem naznačené logiky – jednalo o zvýšení bezpečí Ruska, a tím i o záruku míru v Evropě, neboť Ukrajina bez etnicky nenávistného ultranacionalismu a bez kompradorských oligarchů (samozřejmě také bez Juščenků, Porošenků a Zelenských) by skutečně asi byla bezpečným a hospodářsky prosperujícím prostorem ve východní Evropě, jaký by se nikomu k boji proti Rusku nemohl hodit. K diskriminaci národnostních menšin na jejím území by také nedocházelo, a takto by zmizel jeden z důvodů války. Jenže co Ameriky se obávající (či do ní obdivně zahleděný) a protirusky cítící Západ radostně s vrtěním ocáskem schválí Washingtonu, to s očima podlitýma krví rozhodně odmítne Moskvě. Amerika se nejspíš podobá Jupiterovi. Quod licet Jovi…

Během procesu podněcování k činu jsou Ukrajina a její lid nepřáteli Ruska milováni, chváleni, podporováni a obdivováni. (Takto získal Zelenskyj pocit nedotknutelnosti.) Jakmile se změní situace (a na bojišti se mění situace každou minutu, říkal tak nějak snad už Napoleon Bonaparte), nejenom že jsou opuštěni, ale je jim ještě k tomu předložen další účet k zaplacení. V tomto případě postavení kolonie. Je to tak trochu jako předložit někomu v restauraci hodně drahé a hodně zkažené jídlo a ve chvíli, kdy se host svíjí bolestí na zemi, mu v luxusním koženém pouzdře podat účtenku. Takto je kyjevskému režimu názorně předvedeno, o jak nerovný vztah se navzdory všemu ujišťování o spojenectví jednalo. Nikdy tomu nebylo jinak a nikdy tomu ani jinak nebude! V Bílém domě se změnila administrativa a ta jednoduše změnila pořadí priorit. Naštěstí správným směrem. Někdo se tomu diví? Nic nového pod Sluncem. Nero jeden den zapálil Řím a druhého dne se mu zachtělo zpívat a recitovat verše z Iliady. Takový je už světa běh. Ovšem, není nad spojenecké vazby. V dějinách se spojenecké vztahy tolikrát fantasticky NEOSVĚDČILY, že je vskutku neuvěřitelné, kolik důvěry je v ně neustále vkládáno.

Jen na okraj: Na rozdíl od Spojených států, které mají ve světě pouze nepřátele nebo vazaly (tertium non datur), Ruská federace má partnery a spojence. Takto musí Moskva během svých jednání s Washingtonem postupovat vzhledem ke svým partnerům velmi opatrně. Ústupky Washingtonu (například na Blízkém Východě, zejména se asi jedná o Irán) nesmí zasahovat do kruhů spojenců. Washington obklopený vazaly, kterým neponechává žádná autonomní práva, má situaci mnohem jednodušší. Obejde se bez diplomacie. Stačí zvednout hlas nebo je po ruce politika cukru a biče. Moskva tento komfort nemá. Proto má na zamini Lavrova, a ne Lipavského…

Národy bývalého SSSR, jejichž vlády plánovaly či dosud plánují nastoupení podobné cesty, jakou zvolili pučisté na kyjevském „euromajdanu“, kteří otevřeli cestu k moci nejprve Porošenkovi, tedy sebevražednou protiruskou orientaci ve službách nepřátel Ruské federace (jakýchkoliv, když už to možná momentálně nejsou Američané), aktuálně Moldavsko a možná i Arménie, by rozhodně měly zpozornět a dopřát si vzácný luxus historického ponaučení. (Oficiální Moldávie je tak protiruská, že jí dokonce vadí i ruská píseň Kaťuša.) Z aktuálního vývoje by ale měli čerpat cenné ponaučení úplně všichni lidé na Zemi, třebaže západní demokracie lidu příliš prostoru k prosazení jeho vůle momentálně neposkytuje. Jsou zde média hlavního proudu, nevládní organizace, kterým Trump naštěstí začal vysušovat jejich vydatné zdroje. A jsou tu také političtí bezpáteřní kariéristé ochotní ke všemu. Trochu moc překážek stojících v cestě svobodným národům…

Od nezávislosti do koloniálního postavení

Úplně každý soudný člověk na světě věděl od začátku nebo k tomu zjištění nevyhnutelně dospěl v průběhu ukrajinské krize a války režimu proti Donbasu, že Washington a Londýn nepodporují kyjevský režim z lásky k Ukrajincům a s cílem dosáhnout ukrajinské nezávislosti. Vždyť Ukrajina ji měla do doby, než se s americkou pomocí k moci dostali etnickou nenávistí zasažení pučisté z „euromajdanu“. Přesně tímto okamžikem skončila nezávislost Ukrajiny a zabouchly se dveře vedoucí k prosperitě země, jaká díky jejímu přírodnímu bohatství i štědrému průmyslovému dědictví z časů SSSR (plus už dřívější velkorysé a výhledově krajně riskantní přidělení rozsáhlých ruskojazyčných oblastí) mohla být docela snadno dostupná. A nyní se Ukrajina rychle změní v naprosto transparentní kolonii svých dřívějších „spojenců“. Je tu otázka, koho všeho na Západě pustí Donald Trump k ukrajinské kořisti. Bude se na tom ovšem muset dohodnout s Vladimírem Putinem. Jinak to nepůjde. Možná se tak už stalo. Ohledně byznysu na Ukrajině Trump potřebuje dohodu s někým, kdo dohody neporuší. Takový člověk u stávajícího kyjevského režimu jednoduše není. Důvěryhodní Ukrajinci byli pučisty z Majdanu dávno odstaveni, umlčeni, vyhnáni nebo alespoň zastrašeni.

Původně se mělo dosáhnout famózní kořisti plynoucí ze všech tří historických ruských zemí, jež se nepřátelé Ruska podle hesla „divide et impera“ soustavně snaží rozdělovat a stavět proti sobě. A potom ovládat. Nyní na hodovním stole leží „pouze“ Ukrajina, neboť Rusko se alespoň pro tuto chvíli ubránilo a před porcováním zachránilo i Bělorusko. Severní a východní křídlo NATO si momentálně v bezpečí a v těsné blízkosti ruských hranic hraje na vojáčky. Nebezpečí z ruské strany minimálně od rozpadu SSSR nehrozilo a nehrozí (pokud si to NATO ovšem nebude přát), takže hra směřuje pouze k simulaci hrdinného odhodlání, jež má navodit dojem, že opravdu z Ruska něco hrozí. Jedině takto, s hrozbou po ruce, je možné prosazovat zvyšování nákladů na takzvanou obranu. Tedy vyhazovat peníze do bezedné díry vojensko-průmyslového komplexu. I tato hra s Ukrajinou souvisela a stále souvisí. Je to neuvěřitelně cynická, hloupá, bezohledná a neodpovědná hra. Ale vynáší peníze. Moře dolarů i eur. A nese také smrt! Ovšem nikoliv pro samotné hráče u rulety či u karetního stolu. Trump řekl Zelenskému, že drží v ruce slabé karty. Respektive, že nemá žádné karty. On je ale neměl nikdy…

Londýnský summit za odvrácení hrozby míru (a odhalení)

Z Washingtonu odletěl pokořený Zelenskyj okamžitě do Londýna, kam svolal britský premiér Keir Starmer schůzku Washingtonem opuštěných a ignorovaných vytrvalých podporovatelů kyjevského režimu a pokračování války. Zelenskyj spěchal z Washingtonu do Londýna, aby ledovou sprchu teplotně zmírnil v horké koupeli, a takto i v hřejivém objetí, na jaké byl tak zvyklý. Z 27 států EU přicestovala do Londýna jedenáctičlenná skupinka „vytrvalých“. Podíváme-li se na složení těchto zástupců členských států EU, ne však evropských občanů (byli tam ovšem také zástupci „jedenapadesátého státu USA“, Kanady, evropských institucí, NATO a OSN), pak vidíme, že onoho „summitu pozůstalých“ se zúčastnili jednak politici z bývalých evropských koloniálních mocností trpících velkým historickým smutkem, že kolonie už nejsou. Dále se v Londýně objevil zástupce Německa, jehož nedávné volby naznačily, že Německo dosud nevystřízlivělo a bude i nadále sledovat dříve nastoupenou cestu, která je ale nejspíš dovede k dalším předčasným volbám. Premiérka Itálie nemohla chybět, neboť ona osoba stále neví, jakou pozici bude pro ni výhodnější zastávat. Ne, není nerozhodná. Jenom se jaksi nemůže rozhodnout (vypůjčeno ze seriálu BBC Jistě, pane premiére). Zástupkyně Dánska, se účastí v Londýně nejspíš nerozhodla právě nejlépe. Macron se Starmerem Dánsku Grónsko před Trumpem nezachrání. Je ale příkladně rusofobní, takže sebemenší obrat by jí možná činil potíže. Proč ale do Londýna odcestoval také český premiér, Fiala? Že by selhala signalizace? 

Bude-li Trump chtít, ukrajinská kořist evropským neokoloniálním mocnostem unikne

Proč se tedy scházejí a mluví i konají tak, aby válka ještě pokračovala a mír nebyl nastolen? Jednak svět nemá zatím ani tušení, nakolik jsou někteří Evropané se stávajícím kyjevským režimem skutečně propojeni, provázáni. Nikdo neví, jaké dohody, s kým a mezi kým byly již uzavřeny. Co už stačil Zelenskyj komu z těla Ukrajiny prodat? Navíc, po změně režimu na Ukrajině se velice brzy před světem odhalí skutečná podstata tohoto režimu. Ti, kteří zavírali oči, je budou muset otevřít. Nebudou mít hezký pohled. Jestliže Starmer nebo Macron chtějí účast na jednání o budoucím osudu Ukrajiny, může to znamenat, že nechtějí přijít o možnost podílet se na koloniálním využití Ukrajiny. Možná už uzavřeli spoustu dohod o podnikání na Ukrajině, a teď nevědí, kolik Ukrajiny „pro ně vůbec zbude“. Také se bojí toho, co měli dávno předvídat, a sice že v novém mocenském uspořádání světa pro jejich země (tedy pro ně samotné, o země jim nejde) už nebude místo.

Na současném Západě se vlastně odehrává souboj oligarchů a oligarchií. Sledujíce výhradně jen své vlastní zájmy a zisky, stalo se, že se najednou ocitli proti sobě. Jako druhohorní tyranosauři, kteří už požrali kolem sebe všechno živé, najednou stanuli tváří v tvář. Někteří z oligarchů mají tuny másla na hlavách. Pád Zelenského a jeho režimu otevře největší Pandořinu skřínku za posledních nejméně sto let. To, co z ní unikne, se ani zdaleka nebude týkat jen Ukrajiny nebo amerických neokonů. Poteče z ní žhavá láva jako z Vesuvu, který kdysi dávno pohřbil Pompeje. Proto má na téhle skříni zůstat ocelový zámek co nejdéle. Proto se má bránit ze všech sil v dohodě mezi Trumpem a Putinem. Ukrajina jako železný dikobraz, jak to na jednání podporovatelů kyjevského režimu zaznělo, vlastně docela dobře vyjadřuje, o co jde. Jestliže Podsvětí střežil Kerberos, pak tajemství korupce na Ukrajině má střežit onen dikobraz, jehož ostny tvoří asi další dodávky západních zbraní a peněz.

Britové se před pádem Zelenského sice už dávno pojistili tím, že si pozvali do Londýna v roli velvyslance Ukrajiny generála Zalužného, kterého by mohli dosadit namísto Zelenského ve víře, že všechna potřebná tajemství tento „jejich člověk“ udrží pod zámkem. Jenomže, je otázkou, zda se sami Ukrajinci spokojí s kosmetickou změnou režimu, neboť i Zalužnyj byl a zůstává součástí kyjevského režimu. S novou vládou v Kyjevě bude muset souhlasit Bílý dům a ten bez konzultace s Kremlem souhlasit nebude. Nejenom Putin, ale i Trump potřebuje mít v Kyjevě někoho, s kým může jednat a uzavírat dohody. Trump zatím dohody neporušil. Zelenskyj, který slíbil Ukrajině mír, ji dovedl k válce a šanci na jednání o míru si sám sobě zavřel zákonem.

Zelenskyj se ale chce zachránit za každou cenu. Údajně napsal Trumpovi velice ponižující dopis, ve kterém se omlouvá, sype si popel na hlavu a vyjadřuje díky Americe za vše, co udělala pro Ukrajinu. Samozřejmě nepíše, že tahle „pomoc“ byla vlastně pomoc do hrobu. Trump během svého Poselství o stavu unie z dopisu citoval. Kancelář bývalého prezidenta v Kyjevě ale ihned autenticitu dopisu popřela. Údajně Zelenskyj Trumpovi řádný dopis neposlal, Trump citoval z textu na sociální síti X.

Dvě poznámky na závěr

Nedávný pokus o zavraždění metropolity Ruské pravoslavné církve, Tichona (světským jménem Ševkunova), který byl zároveň metropolitou simferopolským a krymským, pro který si ukrajinské tajné služby najaly dva jeho bývalé žáky z církevního semináře (jeden Ukrajinec, jeden snad dokonce Rus), ruská strana vyhodnotila jako další z pokusů, jak zabránit mírové dohodě, a to tentokrát odmítnutím z ruské strany. Metropolita Tichon totiž požívá mimořádně velké autority v celém Rusku. Mnozí Rusové by považovali za nemožné, aby Moskva jednala o míru s Kyjevem, který nechal zavraždit respektovanou duchovní autoritu pravoslavné církve. Je tedy evidentní, že kyjevský režim považuje případnou dohodu mezi Washingtonem a Moskvou o míru na Ukrajině za konec své vlastní existence. A je docela možné, že by byl i koncem politické existence i mnoha politiků na Západě. Takto je asi třeba rozumět snahám o přemlouvání Trumpa nebo o bojkot proti němu. Nejde o Ukrajinu, o blaho Ukrajinců. Jde o zisky, politickou kariéru, o utajení korupce a různých kompromitujících vazeb a dohod. A někomu jde docela možná i o víc. 

Celá strategie Washingtonu a Londýna, a takto i celé NATO, směřující proti Rusku byla od samého začátku (od rozpadu SSSR) chybná, nepřátelská, zlá, provokativní, riskantní a extrémně nebezpečná. Byl třeba zásadní nesouhlas, ale namísto toho se jí dostalo všeobecné podpory celého Západu. Média hlavního proudu, politici, nevládní organizace a ad hoc najímaní „odborníci“ k tomuto souhlasu přitáhli početné vrstvy obyvatelstva, jaké, kdyby mělo tušení, o co se jedná, by se určitě postavilo proti. Vyústila v tragédii na Ukrajině. Jiný výsledek mít ani nemohla. Současný americký prezident, Donald Trump, chce nesmyslné zabíjení ukončit, což je chvályhodný postup, jaký si zaslouží podporu. Na druhé straně bohužel platí, že kde se děje nějaké velké svinstvo, tam také tečou velké peníze a další zisky se nabízejí. Přicházet o kariéru a o peníze je pro mnohé lidi těžce frustrující.

Humánně smýšlející člověk nemůže nebýt zděšen tím, že v této velké politice chybí zcela jakýkoliv morální rozměr. Nietzsche měl asi pravdu, když napsal, že při stvoření světa se s morálkou jaksi nepočítalo. Vesmír se bez morálních principů obejde. Vystačí s fyzikálními, chemickými a tu a tam, někde v prostoru i s biologickými zákony. Postačí mu matematika. Větší, těžší, rychlejší těleso při srážce s menším, lehčím a pomalejším tělesem většinou „zvítězí“. Tedy dojde k menší újmě. Mezinárodní vztahy se tomuto principu dost často nebezpečně přibližují. Humánně smýšlející lidé dobré vůle, zásad a pravidel se proto od politiky raději odvracejí. Do voleb vstupují jen vzácně, proto vypadají vlády většinou tak, jak vypadají. Personální nabídka politických stran za účasti médií hlavního proudu je skutečným neštěstím demokracie. Řečtí filozofové asi věděli, o čem píší, když ji příliš nedoporučovali.

Všechny změny priorit a kursu jsou motivovány cynickým kalkulem a u všech se očekává zisk. Trump sice mluví o tom, že jej děsí umírání statisíců lidí na frontě. Snad ano, snad je to i pravda. Hlavním motivem jeho jednání je ale jeho koncepce moci, vlády a byznysu. Jeho ego a představa o pozici USA ve světě, jeho rozumné chápání, že není neomezená. Na rozdíl od svých předchůdců Trump dost možná skutečně myslí i na Ameriku, nejenom na sebe a na své druhy v byznyse. Jeho přístup k řešení války ve Východní Evropě ale postrádá přiznání obrovského podílu USA na rozpoutání tohoto krveprolití. Chápeme, že takto by řekl „A“, a vznikla by okamžitě nutnost říci také „B“. A to „B“ by předpokládalo donutit viníky zaplatit způsobené škody. A to by bylo nad Trumpovy síly, i kdyby se takto čestně a upřímně chtěl rozhodnout a s problémem se vypořádat.

Ivo Šebestík

(Nové slovo eu)

[1] V. Nulandová je spojena s National Endowment for Democracy (NED), která financovala různé americké projekty v zahraničí, rozhodně nic společného s demokracií. Mezi nimi i takové, které směřovaly ke změnám vlád a režimů. Nulandová pracovala na ministerstvu zahraničí USA třicet let a za časů prezidenta Baracka Obamy prosazovala tvrdší postup vůči Rusku. V roce 2014 unikl její telefonát s americkým velvyslancem na Ukrajině, Geoffrey Pyattem, ve kterém doporučovala, kdo by měl vést Ukrajinu, co by měl dělat a jak by s ním měli navázat kontakty. Zkrátka, podílela se na sestavení vlády cizího státu a na řízení jeho politiky. Tragický výsledek se dostavil téměř ihned a tragédia pokračuje do současnosti. V telefonátu Nulandová také doporučila, že by se mělo „kašlat“ na Evropskou unii“. Nulandová ovšem použila mnohem vulgárnější slovník. Je proto právem označována za člověka, který organizoval dění okolo Majdanu na Ukrajině.

[2] Údajně právě tento oděv Trumpa irituje. Zvláště byl-li zvolen k návštěvě Oválné pracovny Bílého domu, jakou on sám a mnozí Američané považují téměř za posvátné místo. Bylo to asi, jako vstoupit v botách do mešity.