Zbyněk Fiala: Záporné úroky

Ve Frankfurtu znovu zahřmělo. Úroky šly ještě níž, příděl hotovosti bankám ještě dál, ale všechno má své meze. Prezident ECB naznačil, že s poklesem úroků už „udělal, co mohl“, což si trhy vyhodnotily jako sestup na dno. Níž už nepůjde. Nemá už cenu sázet na další pokles eura. A kurz začal stoupat.

Ceny ropy, motoru cenového vývoje všeho ostatního, měly teď snahu povyskočit nad 40 dolarů za barel, ale netřeba se vzrušovat, přebytek těžby nad spotřebou trvá a narůstá. Pro země, které nemají starosti s tím, kde tu vytěženou ropu udat, je to blahodárné snížení nákladů, které nejspíš ještě nejméně dva roky vydrží. A možná už je trvalé, protože krátkodobé výkyvy jsou zajímavé ledatak pro senzacechtivé novináře, ale o budoucnosti rozhodují dlouhodobé investice. A nebudete investovat, když něco nemá dlouhodobou výnosovou perspektivu. Po éře fosilních paliv nastupuje éra čisté elektřiny. To je budoucnost, kterou nezastavíte.

V zemích, kde se žije urputnou konzervací minulosti, se blahodárným nízkým cenám říká deflace a musí se proti ní bojovat, ať to stojí, co to stojí. A že to stojí. Snižování kurzu koruny, které má zajistit vyšší ceny takříkajíc z dovozu, už stálo půl bilionu korun. Kdo by neměl radost, když je zahraniční pračka o trochu dražší?

Jenže jedna pračka jaro nedělá. Poslední zpráva ČNB o inflaci z letošního února ještě sebevědomě uvádí, že „na začátku roku 2017 dojde k dosažení 2% inflačního cíle“, ale Evropská centrální banka, která táhne peleton, na jehož konci ČNB vlaje, už to vidí jinak. Inflace se bude držet podle frankfurtské centrály i celý zbytek roku u černé nuly a příští rok ji nevystrká ani povinný optimismus výše než o 1,3 procenta. Je to další sesun dolů proti dosavadním představám, proto evropské salvy měnové politiky zahřměly silněji a mířily o trochu přesněji, než drahé české pšouky, které si vystačí s hrátkami s korunou.

Největší pozornost po zasedání ECB je obyčejně soustředěna na nastavení základních úrokových sazeb, a ty pokračovaly - o očekávanou desetinku – na cestě pod čárou ponoru. Nyní jsou na mínus 0,4 procenta. Sledováno bývá i číslo provázející vývoj kvantitativního uvolňování, kde se čekalo přihození 10 miliard euro měsíčně, ale bylo to dokonce 20 miliard. Ta hlavní změna přitom spočívá v tom, že banky si budou moci opatřit hotové peníze i odprodejem korporátních dluhopisů. Jakých, to bude ještě upřesněno. Šéf ECB Mario Draghi to vysvětluje jako soustředěnou snahu dostat peníze tam, kde jsou nejvíc potřeba, do reálné ekonomiky.

Tenhle úmysl je zásadní. Nejde o to usnadnit život bankám, ale pokusit se rozdýchat průmysl. Oživit hospodářský růst. A ponechme teď stranou, zda je takový cíl stále ještě reálný (od měnové politiky nelze čekat řešení filozofických či klimatických problémů).

Záporné úrokové sazby mají posloužit jako studená sprcha po opici a probudit banky z jejich sladkého rentiérského života, kdy jim ke štěstí stačila zásoba státních dluhopisů a pravidelný příjem úrokových výplat ze státních rozpočtů. Tento pramen v důsledku záporných sazeb ECB vysychá, Němci a další vlády už dávno půjčují za nulu, zvykáme si na to dokonce i v ČR. Kdysi zelené pastviny státního dluhu se mění na poušť. Chtějí-li banky vydělat, musejí půjčovat průmyslu, vkládat tam, kde je reálnější hospodářská aktivita než pouhé natažení ruky.

Když se podíváme do českých statistik, bankám se u nás daří, jejich zisk v loňském roce stoupl na 63,5 miliardy korun. V republice jsou asi 4 miliony domácností, to máme třináct stovek měsíčně na každou z nich. Nejsou to peníze za nic? Co jsme si za to pořídili? Když odhlédneme od pouhých platebních služeb, podniky moc s bankami nepočítají. Jejich finanční zůstatky jsou spíše kladné. Navíc se musejí potýkat s uměle zdraženými dolary a eury, které dále brzdí modernizační investice.

Až v poslední době se to začíná trochu měnit. Podle odhadů České bankovní asociace měl přírůstek úvěrů korporátnímu sektoru v loňském roce dosáhnout asi 6 procent, byl tedy vyšší než hospodářský růst a reprezentuje jisté nakopnutí. Hrozba záporných úrokových sazeb zřejmě zabrala. V eurozóně klesly v těchto dnech i roční sazby pod nulu a přidaly se tak k tříměsíčním, které už tam jsou rok.

Evropská centrální banka aktivně pracuje s pákami, které přesměrovávají peníze směrem k reálnému využití, v česku se řízení měny zaměřuje spíše na zachování pohodlného života bankám. A zašťituje se řečmi o podpoře exportu. Je to povzbuzování konkurenceschopnosti metodou - když to nemůžete prodat, zkuste slevu. I blbé se prodá, když je to dostatečně levné.

České komentáře pozorují záporné úrokové sazby s prorockou jasnozřivostí, bezpečně vědí, co by se stalo. Banky přenesou záporný úrok i na vaše spořící konta. Udělají to skrytě, oberou vás jinde. Někde vydělat musí.

Nemusí vydělat na vás. V soukromém sektoru rostou vklady rychleji než úvěry. Banky se neodváží rozzlobit domácnosti, bez jejich peněz se neobejdou. Ani bez jejich poptávky zejména po hypotéčních úvěrech. To je jediné, co tu jde. V minulých letech byl trh s úvěry domácnostem větší než úvěry korporacím.

V Česku jsou roční sazby pod 0,5 a tříměsíční pod 0,3 procenta, stále ještě v kladném pásmu. Ale to nejsou sazby pro vás. Tuhle se mně některá z bank snažila obloudit extrémně výhodnou půjčkou za 6,9 procenta.

Banky se samozřejmě bojí rizika. Nikoho nepřekvapí, že podíl defaultů je u velkých podniků je násobně nižší než u těch středních, či nedejbože malých. Možná však je to proto, že tu máme jen velké banky, a ty jsou nejvhodnějším partnerem velkých podniků. V těch středních nebo malých už se tolik nevyznají. Častěji se tam spálí. Snazší je vyrazit s nimi futro, než to příliš pitvat.

Vidíme tak hranice možností měnové a obezřetnostní politiky. Na poskytování renty stačí, ale rozvoj republiky je mimo její horizonty. To jen, abychom si ujasnili, co platíme.