Zbyněk Fiala: Víc myslet na sebe

Samozřejmě, že se můžeme chvilkově rozjásat nad dalším růstem české automobilové výroby, která v listopadu stoupla meziročně o 17,4 procenta. Výkon celého průmyslu tak postrčila o 3,0 procentního bodu nahoru, takže vystoupal o 5,7 procenta. Avšak toto chvilkové nadšení nám vydrží jen do okamžiku, kdy si uvědomíme, že automobilový průmysl ve skutečnosti není český.

Český není ani jeho odbyt. Zatímco tržby v běžných cenách z vývozu průmyslových výrobků vyrostly zhruba stejně, jako celý průmysl, domácí tržby klesaly o 3,3 procenta. A to, že se do výkonu celého průmyslu nijak zvlášť nepromítly, jen naznačuje, že na nich moc nezáleží. U domácího trhu nejsou povzbudivé ani vyhlídky, protože hodnota nových tuzemských zakázek vzrostla jen o neduživých 1,2 procenta. To je skoro desetkrát méně než hodnota zakázek ze zahraničí (10,5 procenta).

https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumysl-listopad-2015

Také stavebnictví se dařilo hlavně za cizí peníze. Šturmování na dálnicích, které vyškrabovalo zbytky dostupných evropských fondů z dobíhající finanční perspektivy, meziročně zvedlo produkci inženýrského stavebnictví o 11,4 procenta. Pozemní stavitelství, které staví budovy a byty, dopadlo řádově hůř, jeho produkce byla meziročně nižší o 4,6 procenta.

Takže staví se jako o závod tam, kde jsou peníze. Počet zahájených bytů v bytových domech, kde bychom hledali i tolik potřebné sociální bydlení, propadl o drsných 42,7 procenta. Staví jen ti, kdo na to mají, zejména díky levným hypotékám. Stavební ruch na rodinných domech – v přepočtu na byty – prudce stoupl o 35,9 procenta možná i proto, že bylo třeba koupit pozemky předtím, než budou od letošního ledna zatíženy DPH.

Dobrá zpráva je, že si tím kvaltováním pomohli zedníci pracující o víkendech a přesčas. Údaje známe jen ze stavebních firem s více než 50 zaměstnanci, tam vzrostla průměrná hrubá měsíční nominální mzda o 8,8 procenta na bezmála 37 tisíc korun. Avšak počet těchto zaměstnanců zároveň poklesl o 2,0 procenta. Možná se jen přesunuli do obtížně evidovatelné skupiny osob pracujících na dohody nebo do agentur, které v těchto statistikách nefigurují. Osoby pracující načerno samozřejmě také ne.

https://www.czso.cz/csu/czso/cri/stavebnictvi-listopad-2015

Když se nad těmi statistikami zamyslíme, vidíme několik extrémů, které necháváme setrvačností běžet, snad proto, že tu není nikdo, kdo by věděl, co s tím. Tyto extrémy vystupují obzvlášť výrazně, když se začteme do unikátní analýzy Lukáše Kučery z Českého statistického úřadu, který závěrem roku zpracoval Hodnocení výkonnosti ekonomiky České republiky v širším kontextu.

https://www.czso.cz/csu/czso/cri/hodnoceni-vykonnosti-ekonomiky-ceske-republiky-v-sirsim-kontextu

Začněme extrémem, kterým je obrovská závislost české ekonomiky na automobilovém průmyslu. Jeho výkon vzrostl mezi lety 1993 až 2014 na neuvěřitelný jedenáctinásobek. To jsou vpravdě čínská tempa. Tím se však zvyšuje vnímavost české ekonomiky vůči hrbolům na cestě, jako je skandál VW s emisemi, který vstupuje do soudní fáze, nebo nástup stále revolučnějších technologií, ohrožujících automobilové motory jako takové. Možná i samotný koncept osobních aut.

Auta na baterky budou drahá, ale budou i chytrá, jak ukázal veletrh spotřební elektroniky CES 2016 v Las Vegas. Brzy přijedou sama před dům, a po použití se zase sama vrátí do půjčovny. Automobiloví výrobci rozhodně nemnohou spát klidně, protože převaha elektroniky a softwaru láká do oboru firmy jako Microsoft, Amazon nebo Google. Auta budou připomínat přechytralou pračku, takže se můžou skládat z dovezených součástek kdekoliv pod palmami, jako telefony nebo počítače.

Obecněji můžeme mluvit o extrémní váze průmyslu v české ekonomice. Jsme nejprůmyslovější zemí EU s podílem 32,4 procenta na celkové hrubé přidané hodnotě. Průměr EU je skoro poloviční (18,9 procenta). Zpracovatelský průmysl se roku 2014 podílel na celkovém výkonu české ekonomiky 26,6 procenty. I v Německu, které je nám nejblíž, to bylo jen 22,6 procenta hrubé přidané hodnoty. EU28 vykazuje podíl 15,3 procenta. A tahle čísla musíme propojit s obrovskou energetickou náročností české ekonomiky v přepočtu na jednotku produktu i na obyvatele. S tím budeme stále více na očích. S tvrzením, že „debata stále pokračuje“, už po pařížské dohodě z konference COP21 nevystačíme.

Takto jednostranná ekonomika se strašně špatně řídí. Nepozorná nebo příliš aktivistická či dokonce kleptokratická vláda příliš snadno nasype písek do soukolí. Je to zřejmé třeba z průběhu dohánění úrovně vyspělých zemí. Ve skutečnosti se dařilo jen vládám sociálních demokratů, kteří se natolik snažili splynout s mainstreamem, že nebránili fungování opravdového trhu a férové soutěži a minimalizovali přihrávky kamarádům zmanipulovanými privatizacemi a cinknutými zakázkami, které by hltavě ukusovaly z desítek a stovek miliard veřejných peněz. Čísla hovoří - v roce 2000 dosahoval český HDP na obyvatele v paritě kupní síly 72,1 procenta evropského průměru, zatímco v roce 2007 už to bylo 83,7 procenta. Od té doby se dohánění nehnulo z místa a vůči Německu jsme dokonce couvli.

Také odpovědnost vůči budoucnosti byla koncentrována jen do několika let závěru vlády sociálních demokratů a jejich dozvuků po volbách 2006. V letech 2004 až 2008, tedy za Paroubka a v čase rozjezdu Topolánka, stoupla tvorba hrubého kapitálu o 43,9 procenta, více než za celé období 1996 – 2014 (kde byly i prudké poklesy)!!

Avšak krach české cesty z počátku 90. let a Zemanův přechod na maximální využití zahraničního kapitálu vytvořil trend, kterému ani později, kdy se ekonomika usadila, nikdo nevytvořil protiváhu. Proto máme dvě ekonomiky, jednu dýchavičnou domácí, a druhou prosperující se zahraničními majiteli, kteří si však stále větší podíl na hospodářských výsledcích odvážejí z Česka. V platební bilanci ČR to vyčteme z údaje, který zachycuje prvotní důchody plynoucí nerezidentům. Roku 2014 činily astronomických půl bilionu korun (488 miliard).

V bilanci samozřejmě najdeme i nějaké ty peníze plynoucí opačným směrem, těch bylo 153,7 miliardy korun. České snahy investovat v zahraničí jsou však často prapodivné, jako například úvahy, že koupíme hnědouhelný důl v Německu, když uhlí začíná být pod stále přísnější klimatickou kuratelou, nebo investice, které zvyšují zisky české finanční skupiny, ale nikdo další z nich nic nemá.

Statistika tyto poměry vyjadřuje také ukazatelem hrubého národního důchodu, který rozlišuje realizovanou produkci rezidentů od produkce nerezidentů. Hrubý národní důchod ČR tedy činí pouhých 92,2 procenta HDP. A existuje ještě vyhrocenější pohled, který popisuje toky veškerých důchodů z vlastnictví, podle kterého v roce 20124 odešla do zahraničí v čistém téměř desetina HDP (9,1 procenta). Po Irsku nejvíc v Evropě.

Zahraniční investice v Česku dozrávají, míra reinvestic klesá a většina zisků odchází. V letech 207 až 2013 tak odcházely do zahraničí dvě třetiny dosažených zisků. Přispěl k tomu – pravda drobkem, necelými 20 miliardami korun – i čistý odliv úroků.

Velké peníze od nás odtékají, protože předtím jich hodně připlulo. Celková hodnota kapitálu zahraničních investorů v ČR v letech 2010 – 2014 odpovídala třem čtvrtinám HDP (73,9 %).

Když začneme myslet na sebe, musíme se zabývat pojmem hrubého disponibilního důchodu, kdy se od HDP odečte primární důchod nerezidentů (dividendy, výnos kapitálu) a běžné transfery nerezidentům (mzdy a benefity, u manažerů nemalé). Proti tomu se přičtou toky opačného směru. Saldo pak ukáže, kolik je třeba odečíst z HDP, než začneme myslet na domácí spotřebu a investice.

Roku 2014 činilo saldo prvotních důchodů 370,7 miliardy korun a saldo běžných transferů skromnějších 36,5 miliardy korun, obojí směrem ven. Jednalo se o 8,7 procenta HDP, nejvíc v historii. Tyto peníze si tedy vždycky z HDP odečtěte, abyste věděli, kolik nám zbylo.

Je důvod k zamyšlení nad malým podílem domácí produkce pro domácí obyvatele. Nebo nad nízkými mzdami, které nedovolí akumulovat dost úspor a usnadňují naše krvácení. Jak směšná je představa, že si pomůžeme, když i po těch letech budeme se mzdami opatrní a nezneklidníme trhy. Možná bychom měli víc myslet na sebe než na zahraniční investory. Suverenita nejsou jen souboje s fantómovými imigranty.