Zbyněk Fiala: Skandál VW hledá brzdy

Bilance skandálu, který začal našleháním výsledků homologačních testů VW ve Spojených státech a předstíráním „čistého dieselu“, dostává podobu laviny. Až dosud se pozornost soustřeďovala na 11 milionů naftových motorů, kterých se to mohlo nějak týkat. Avšak potom VW sám sdělil, že jeho benzínové motory (které to mají s dusíkem jednodušší, protože palivo se spaluje při nižších tlacích a teplotách) zase víc žerou než je deklarováno. Týká se to – zatím?? – 800 tisíc vozů. A teď mají být v Británii povolány do servisů nejnovější modely Brouk, Golf, Jetta a Pasát, protože mají delší brzdnou dráhu. Seřízení tak čeká 92 tisíc vozů. Jestli si vzpomenou i jinde, to se teprve uvidí.

Odborníci na PR ocení, že se firma začala k problému stavět ofenzívně a informuje o svých vlastních zjištěních dřív, než na to přijdou jiní. Možná to mění i celkovou představu o podstatě skandálu. Upozorňuje na to Jan Mička na serveru Auto.cz, když rekapituluje původní představy, kdo může za zveřejnění informací vedoucích ke dieselgate:

Šlo o pomstu Ferdinanda Piëcha za prohraný souboj s Martinem Winterkornem? Nebo snad o pokus odstranit z budoucího světa vznětové motory?

To se mu po přiznání Volkswagenu ohledně emisí CO2nezdá pravděpodobné. Znovu se ukazuje, že chybná je platná legislativa (měřící cyklus NEDC):

„Měřicí cyklus NEDC se provádí na zkušebních válcích. Dohromady zabere 1180 sekund a automobil během něj ujede přesně 11.023 metrů. Začíná se volnoběhem, poté zrychlením na 15 km/h (na první rychlostní stupeň), a po osmi sekundách vůz zase zastavuje. Následně zrychlí na 32 km/h (se čtyřsekundovou výdrží), opět zastavuje a rozjíždí se na 50 km/h, ze kterých po dvanácti sekundách zpomaluje o 15 km/h a po dalších třinácti sekundách opět zastavuje. Všechno se opakuje čtyřikrát a na konci měření dostanete spotřebu ve městě.

Cyklus pro mimoměstský provoz probíhá podobně. Vůz se rozjede na 70 km/h, zpomaluje na 50 km/h, postupně akceleruje na 70 a 100 km/h a zastavuje až poté, co deset sekund udržuje rychlost 120 kilometrů v hodině. Následuje 20 sekund běhu motoru na volnoběh a druhý výsledek je na světě.“

Takže měříme jen pohyb kol, nikoliv auta. Žádné zatáčky, žádný odpor vzduchu, žádný vítr.

http://www.auto.cz/komentar-volkswagen-rekl-to-co-vsichni-vedi-proc-to-ale-udelal-90215

Málokdo prohání auto jenom doma na špalcích, a tak se liší skutečná spotřeba od té tabulkové. Avšak nejen u této značky. Aktivní přiznání Volkswagenu k rozdílům ve spotřebě na papíře a v provozu neodráží nějakou obzvláštní lstivost inženýrů z Volksburgu, ale spíše vrací debatu k původní představě, že „dělají to všichni“.

Ne úplně všichni. Pokud jde o dusík, už jsme psali o tom, že svého času i VW uvažoval o použití močoviny na jeho vyprání ze spalin, jak s tím poprvé přišel BMV. Ovšem po nástupu Winterkornova vedení bylo toto řešení odmítnuto. Hrdost značky nedovolovala převzít myšlenku od konkurence. Softwarový podvod se zvláštním šetrným režimem pro homologační provoz na válcích, který byl zřejmě považován za dočasnou drobnou lest, měl koupit čas pro vlastní výzkum. Jenže pak byla značka zaskočena oslavami „čistého dieselu“ a bála se na motor sáhnout. Falešný úspěch ji v podvodu zabetonoval.

Čistý diesel tedy zatím nemáme a osudy technologie jsou ve hvězdách. Pověst značky však také. Vydělá na to konkurence (jen chvíli), novináři (než je přiláká něco dalšího) a ekonomové. Byl jim předložen na stříbrném podnose případ, kdy lze vyčíslit reputační kapitál, hodnotu dobrého jména.

Ekonomičtí nobelisté Robert J. Shiller a Georg A. Akerlof razí obrat reputation minig („dolování reputace“). Píší o tom ve fascinující knize Phishing for Fools, The Economics of manipulation and deception, kterou právě vydali po pětiletém úsilí mohutného týmu (data pořizovali jejich doktorandi na Princetonské univerzitě). Výraz phishing známe z varovných dopisů klientům bank, aby proboha neotvírali maily, kde se požaduje vyplnění čísla konta. Otrocký překlad – „rybaření“, „chytání“ – by nabízel v češtině něco jako Jak ulovit troubu aneb Ekonomie manipulace a podvodu. Lze však sáhnout i po barvitějším českém podnikatelském obratu: Přišel kořen, tak ho odři.

Kniha je určena obyčejným čtenářům. Dva velevážení ekonomové chtějí být v závěru svého života opravdu užiteční, a tak varují před teoretickými plky ekonomů a důrazně doporučují používat zdravý rozum. Chrání tím i druhé. Lidé, kteří naletí, vytvářejí zároveň poptávku pro podvody a vzniká tak fishing equilibrium – tržní rovnováha odírání kořenů. Vzniká, protože zabírá.

Dolování či ždímání reputace je ve zmíněné knize ilustrováno na obchodu s plody avokáda. Dovnitř vidět není, ale solidní obchodník se postará, aby plody neprodával nahnilé. Být solidní se vyplatí, reputace obchodníka se šíří, zákazníků přibývá a za dobré zboží může žádat lepší ceny. Jenže životnost avokáda je krátká, dodávky nahnilých nebo úplně shnilých plodů jsou snazší. Když se všichni okolní obchodníci začnou podhazovat s cenou a prodávají jako nejlepší zboží jen nahnilé či shnilé plody, je obtížné utéct této tržní rovnováze. Shnilotina proniká i na pulty obchodníka s reputací, byť to nepřizná. Než na to zákazníci přijdou, aspoň udržuje ceny, které získal svou dosavadní reputací. Získává tak marži, kterou tvoří výprodej (vyždímání, vydolování) dobré pověsti. Probíhá skryté čerpání jeho reputačního kapitálu.

Jakou hodnotu má reputační kapitál? Vraťme se k příkladu Volkswagenu, který si nejprve dal stranou 6,5 miliardy euro na diesel, potom naznačil další náklady spojené s emisemi uhlíku ve výši 2 miliard euro a nyní bude osahávat brzdy, což taky nebude zadarmo. Možná, že ne všechno jsou náklady výprodeje reputace. Ofenzívní přístup k uhlíkovým emisím a brzdám může naopak představovat investici do pověsti technicky vyspělého a dbalého výrobce, který nelituje nákladů pro zákazníka. Může to být také návnada, která přinutí i další, aby se trochu odkopali, a pomohli tak přeměnit absolutní ztráty Volkswagenu (jeho akcie spadly z úrovně 120 na 80 euro) na ztráty relativní (odstup se sníží).

Česká Škoda to možná schytá podobně, jako to schytaly české banky v době finanční krize. České banky v rukou zahraničních vlastníků jen trpně přihlížely, jak se v jejich bilancích objevuje nejrůznější investiční shnilotina, které se matky potřebovaly zbavit. Ty české to pochopitelně koupily za dobrou cenu, a přispěly tak matkám na záchranu kapitálu. Jak to víme? Mohli jsme pak sledovat, jak doma tyto podstrčené řecké a bůhvíjaké další státní dluhopisy odepisovaly a snižovaly si zdanitelný zisk. Zahraničním centrálám tak přispěli i čeští daňoví poplatníci, neboť menší daně znamenají díru ve státním rozpočtu, kterou občan platí akceptováním menších veřejných služeb. V případě aut se k nám může přesunout více shnilé výroby s dieselem.

V každém případě stojí za úvahu, jestli je nejlepší nápad očekávat, že český průmysl zaplatí a postaví cizinci. Jinými slovy, jestli má hospodářská politika spočívat jen v nadhánění přímých zahraničních investic.

Proč vytrvale spojovat jen nepříjemné s neužitečným?

Navíc to neladí s jinými politikami. Když už jsme jednou rozpoutali to národovecké třeštění proti uprchlíkům, neškodilo by taky něco vlastenecké podpory pro domácí inovativní průmysl, například bezplatné služby a levný počáteční kapitál pro vznik spin-off z výzkumu nebo podobně pojatých družstevních podniků pro lokální ekonomiku.