Zbyněk Fiala: Dotace a dividendy

Český statistický úřad shrnul pro novináře základní údaje o vývoji ekonomiky i životní úrovně ČR. Je z nich zřejmé, že zahraničním firmám se u nás daří líp než obyvatelstvu. Dokážeme tuto bariéru zaostalé podřízenosti někdy prolomit? Pomůže nový příděl dotací?

Ekonomika konečně roste, ale máme co dohánět. Podle aktualizovaných dat má české HDP na obyvatele v paritě kupní síly hodnotu 82 procent průměru EU (včetně Rumunska a Bulharska), zatímco roku 2007 bylo na 84 procentech. Něco jiného je však zisk korporací, zejména těch zahraničních. Za loňský rok bylo do zahraničí vyplaceno rekordních 219,4 miliardy korun dividend. Příjmy domácností rostly také, ale jen o 2,1 procenta, což nevyrovnalo předchozí pokles za tři roky dohromady o 5,2 procenta.

https://www.czso.cz/csu/czso/rok-2014-ekonomika-nerovnovahy-nerovnosti

Důležitý je samozřejmě i vývoj cen. V současné době sledujeme pokles cen energií, který možná ještě nějaký čas vydrží. Ale dlouhodobě je to jinak, ceny energií rostly nejrychleji z položek spotřebního koše. Zatímco souhrnný index spotřebitelských cen vzrostl od roku 2009 jen o přijatelných 8,8 procenta, samotné energie vystoupaly o 10,1 procenta i po započtení nedávných poklesů. Ještě větší skok ukazuje porovnání současných cen energií s rokem 2004 – teď jsou o 67,6 procenta výše, takže rostly téměř třikrát rychleji než souhrnný index spotřebitelských cen (+ 25,4 %).

Stagnace životní úrovně je největším zklamáním po listopadu 1989. Vzpomínám, že tenkrát nikdo nepřipustil, že bychom odstup nedokázali vyrovnat. Spory byly o to, kdy, ale jen pesimisté mluvili o 25 letech. Nyní se ukazuje, že značná část tohoto období byla doslova a do písmene ztracená.

Pozvednout nás mohou investice a vzdělanost - samozřejmě, že jen v té správné směsi. Napřed k těm investicím. Míra investic ČR podle zmíněné prezentace ČSÚ dlouhodobě klesá. V posledním čtvrtletí minulého roku činily náklady na fixní investice zhruba 26,6 procenta z  HDP ČR, zatímco před 8 lety mířily nad 30 procent. Ale pořád je to výrazně víc než v eurozóně, kde se investuje jen málo přes 20 procent, a stále držíme distanc i od Poláků, Maďarů, či Slováků.

Ke stejnému rozdílu bychom však dospěli i v situaci, kdybychom ve skutečnosti stavěli méně, ale za více peněz, dráž. Taková úvaha může být blízko pravdě, jak nasvědčují obvyklá srovnání průměrné ceny jednoho kilometru dálnice v Německu, Itálii a Česku. Obvykle si přitom uvědomíme, že české stavby jsou nejen dražší, ale za vyšší cenu ještě nepoměrně horší.

Hlavně nikam nevedou. Premiér Bohuslav Sobotka právě v Bruselu podepsal dokument, kterým se uzavírají napínavé přípravy deseti českých programů eurodotací. Na cestě tedy je – podle současného kurzu koruny – asi 644 miliard korun, především na investice. S tím však kontrastuje bezradnost, se kterou ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek stojí před problémem 800 potenciálních nezaměstnaných, kterých by přibylo, pokud by se neprolomily uhelné limity severočeských dolů. Skutečně jsou stovky miliard korun málo na to, aby se dalo pro český sever vymyslet něco jiného?

Možná by měl ČSÚ zavést ještě jeden ukazatel, který bych pracovně nazval upravená míra investic. Vznikla by tak, že z obecné míry investic, tedy teoreticky peněz na něco, bychom odečetli peníze pro někoho. Pak by bylo naše mezinárodní postavení v tabulkách realističtější.

Může to však být i horší. Díky evropským dotacím máme po zbytek desetiletí ztíženou dopravu po páteřní dálnici do Brna. Podle aktuálního stavu věcí má být modernizace D1 dokončena až roku 2020, pokud zpoždění nebude delší než první ohlášené dva roky. Jaké budou výsledné náklady, které zatím byly plánovány na 15 miliard korun, teprve uvidíme.

Kdybychom těch 15 miliard neměli, pokryla by se rozhrkaná dálnice asfaltem a už jsme jezdili. Nezdržela by to ani operace, která tomu musí předejít, a sice rozrušení kompaktního betonu v celé trase, aby se zbavil napětí. To se dělá jedním průjezdem velkého stroje, který postupuje tempem svižného chodce. 

Ano, kdyby bylo peněz méně, zvládly by se opravy D1 rychleji, a nikoho by ani nenapadlo, aby rval ze země i podkladovou cementovou stabilizaci a pouštěl se fakticky do stavby zcela nové dálnice. Jenže smyslem téhle modernizace není jezdit, ale vyčerpat evropské peníze, o které jsme v Bruselu přišli barbarským trasováním jiné dálnice - D8 - chráněnou krajinnou oblastí.

Práce se tak vlečou a řidiči řvou. Ministr Dan Ťok v březnu naznačil, že metoda oprav by se mohla změnit. Například vozovka by se mohla rozšiřovat také směrem dovnitř, využitím středového pásu. Připomeňme, že přesně tohle byl návrh oponentů této „modernizace“, pobouřených rozšiřováním dálnice do stran. Upozorňovali, že dálnice se rozšiřuje do stran hlavně proto, aby pak začaly překážet i nadjezdy a mosty. Někdy tak dobré, že je skoro nešlo strhnout.

http://www.stinoversd.cz/aktuality/oprava-dalnice-d1-posouzeni-variant-opravy/index.html

Investice a proinvestované peníze tedy nejsou totéž. Stejně tak je tomu se vzděláním a diplomem. Překvapují snahy o zrušení nezávislé akreditace vysokoškolských oborů. Téma otevřela probíhající novelizace vysokoškolského zákona, který rozděluje i vládní strany. Vládní návrh nezávislou akreditaci jen obměňuje formou Akreditační rady. Avšak po prvním čtení, ve fázi poslanecké tvořivosti, sílí úvahy i ve vládní ANO, že by si to mohly dělat vysoké školy samy. Hlídalo by se pak jen to, jestli si to správně hlídají.

Možná bychom se měli v tomto směru poučit z finančního sektoru, kde byla kontrola bankovním dohledem nahrazena kontrolou toho, zda se banky kontrolují (pravda, jen ty nejvyspělejší) správně samy. Kontroly kontrol v rámci systému Basel II, který byl podepsán v červenci 2004, dopadly dobře. A vydrželo to přes tři roky. Teprve roku 2008 se západní bankovní systém zhroutil a dopady této finanční a následně i hospodářské krize sklízíme dodnes.

Do vysokoškolské i obecně školské vřavy teď vletí nastupující ministryně Kateřina Valachová. Jedním názorem už stačila zaujmout. Přistoupila odmítavě k pokusům nahnat část populace do učňovských zařízení, aby bylo odkud brát kvalifikované řemeslníky za minimální mzdu. Z její reakce je zřejmé, že zaznamenala opačný trend, kterým je snaha povýšit i řemeslnou práci na úroveň, kterou umožňuje dnešní technika. Má smysl uvažovat o sofistikovaném řemeslníku s diplomem bakaláře.

Něco podobného se přece už odehrálo ve zdravotnictví, kde nastupují sestry s vysokoškolským vzděláním, ale potom jsou schopny zajistit péči, kterou by dříve směly dělat jen za účasti lékaře. Také justice potřebuje vyšší soudní úředníky, kteří přeberou část agendy soudců.

Že na to dnešní učňovská zařízení nebudou stačit? To je možné. Musí se změnit.