Úkol vlády - podpora zaměstnanosti

Musíme si uvědomit, že zhruba dalších 200 000 lidí není v registrech úřadú práce, dalších 200 000 – 250 000 nezaměstnaných lidí se pohybuje na hranici důchodového věku (jsou v důchodu nebo předčasném důchodu) a pracovat by chtělo, avšak nemůže práci najít (vzpomeňme například na Bakalovo OKD a zdejší „přirozené snižování stavů“, kdy jsou lidé v důchodovém věku jednoduše po stovkách propouštěni). A další „oficiálně neregistrovanou“ skupinu tvoří zhruba 50 000 – 60 000 matek, které jsou kvůli nedostatečnému počtu míst ve školkách na „nucené“ mateřské dovolené. Reálná nezaměstnanost se tedy může pohybovat okolo jednoho milionu nezaměstnaných. A co proti vysoké nezaměstnanosti dělá současná vláda? Vypadá to, že kromě velkých slov zatím nic…Jisté hospodářské oživení odkouslo z počtu nezaměstnaných jen velmi málo.

Osobně v boji s vysokou nezaměstnaností vidím čtyři cesty.

Tou první cestou jsou investiční pobídky pro větší a velké investory v kombinaci s aktivní ekonomickou diplomacií státu. Aktivní jednání s novými ekonomickými velmocemi světa – Čínou Indií, Brazílií, do této skupin států patří i Rusko, na které byly Západem uvalené sankce – i s dalšími státy (Japonsko, Jižní Korea, Mexiko ad.) zaměřené tak, aby k nám přicházeli z těchto zemí noví velcí investoři.

Druhou oblastí je podpora místní výroby (nejen) pro místní spotřebu. Myslím, že tímto směrem by bylo možné zaměřit čerpání peněz z regionálních programů (tedy z evropských peněz). Na vytvoření či rozšíření nejrůznějších typů výrob či služeb počínaje pekárnami, výrobou uzenin a masa, dalších potravin, vína, cidru, sýrů a dalších druhů výrobků, truhlářských, keramických, květin apod.

Třetí možností jsou sociální podniky tak jako v západní Evropě. Tak, aby našli práci třeba i lidé dlouhodoběji nezaměstnaní. Je určitě nejen v jejich zájmu, aby neztráceli pracovní návyky a naopak získávali nové. A je to, alespoň podle mého názoru, lepší, nežli to, aby tito lidé pobírali podporu v nezaměstnanosti či nejrůznější typy sociálních dávek. Tyto „národní dílny“ by mohly zásobovat státní sektor (nemocnice a sociální zařízení – ložní prádlo, pláště, textil i biopotraviny s každoročně zvyšovaným podílem potravin vyráběných v regionu atd.).

A za čtvrté je potřeba velkými zakázkami státu, krajů i měst podpořit investiční výstavbu, a tedy dát práci stavebnictví. To zatím zůstává na periférii zájmu nové vlády. Na mrtvém bodě uvízla výstavba dálnic a dalších veřejných investic, protože – díky předchozím pravicovým vládám – nejsou připraveny potřebné projekty. Připomínám, že za minulý rok nebyl postaven ani jediný nový kilometr některé z českých dálnic.

Neexistují ani konkrétní programy státu na výstavbu komunálních a sociálních bytů. Zdá se, že vytvoření takových MMR ani není schopno.

Jiří Paroubek