Průmyslu mizí zakázky

Kde jsou ty časy, kdy nás pravidelné statistiky ČSÚ ohromovaly příspěvky průmyslové výroby. Průměrná roční tempa růstu automobilového promyslu mezi lety 2014 a 2017 přesahovala deset procent. Vztáhněte to ke skutečnosti, že tento obor představuje pětinu veškeré výroby v Česku. Jenže tou dobou nám současně ujížděl vlak převratné změny dopravních technologií. Plně se to ukázalo, když jsme se otřepali z nárazu covidu roku 2020, který srazil automobilovou výrobu o 12 procent ve srovnání s předchozím rokem, označovaným dnes za vrchol konjunktury. Loňský zhruba stejně velký růst znamená jen vyrovnání tohoto propadu. O budoucnosti hovoří nové objednávky, a ty jdou dolů.

Výmluvně to ukazuje graf ČSÚ, na kterém vývoj nových zakázek ve výrobě motorových vozidel hlásí dlouhý červený index s negativní hodnotou úplně dole. Je z něj patrné, že pokles zájmu o nová česká auta přispěl více než třetinou k celkovému poklesu tohoto ukazatele za celý průmysl. Lepší čísla nabízí strojírenství a výroba léčiv.

O prázdninách se toho vždycky vyrobí méně, ale česká průmyslová produkce se posunula za čtyři roky od onoho vrcholu konjunktury jen o dva bodíky. Index, který porovnává výrobu ve srovnatelných cenách a začíná stovkou na průměru roku 2015, byl roku 2019 na 114 bodech a teď je od 116. Tržby průmyslu v běžných cenách (skutečné peníze) se vyvíjely podobně. Rok 2021 zalepil přechozí díru a od té doby je to bída. Nové zakázky klesají. Jediné, čemu se za to období dařilo, byl státní dluh, který vzrostl o polovinu z 1,6 bilionu korun na 2,5 bilionu korun.

Podobný vývoj jako v průmyslu je i ve stavebnictví. V červnu zaznamenalo nepatrný meziroční růst, ale nad budoucností se stahují hodně černá mračna. Stavební úřady vydaly meziročně o 8,7 % stavebních povolení méně a orientační hodnota těchto povolení klesla o 15,2 %, uvádí statistika ČSÚ.

Pravidelný statistický trojboj uzavírají čísla ze zahraničního obchodu, kde nám pomohly klesající ceny ropy. Loňský červnový schodek se tak převrátil v letošní přebytek ve výši 18,2 miliardy korun. Polovinu z toho představovala auta, kde se dohánějí staré objednávky. Závan nové doby ukazuje informace, že naopak nepříznivý vliv na celkové meziroční saldo zahraničního obchodu měl zejména pokles aktiva obchodu s elektřinou o 3,8 miliardy korun, kovodělnými výrobky o 1,8 miliardy korun a odpadními produkty o 1,1 miliardy korun.

U té elektřiny může být patrný vliv slovenské jaderné elektrárny Mochovce, jejíž konečně dostavěný třetí blok už dosáhl 75 procent plánovaného výkonu a pokrývá rostoucí podíl dosavadního českého vývozu elektřiny. Slovákům však nemáme co závidět, s tím třetím blokem drží světový rekord v délce výstavby, protože oficiální zahájení této monstr akce začalo v lednu 1987. Do roku 1993 se tam v podstatě jenom lil beton, pak došly síly i peníze a stavba byla zastavena. Měla to zachránit privatizace Slovenských elektráren, do které se pustil italský Enel.

Ani ten se brzy nestačil divit. Roku 2005 odhadoval náklady na dostavbu dvou bloků (třetího a čtvrtého) na 1,6 miliardy eur. Roku 2007 se do dostavby zapojil Rosatom. Čas běžel a náklady dál rostly, roku 2013 už na 3,8 miliardy eur. Ani to nebyla konečná. Roku 2015 se počítalo se 4,6 miliardy eur. Když na podzim 2022 konečně začalo spouštění 3. bloku, poslední odhady celkové ceny dostavovaných dvou bloků o celkovém výkonu necelého jednoho gigawattu činily 6,2 miliardy eur. To je čtyřnásobek od původního odhadu zkušené zahraniční společnosti Enel z roku 2005.

Letos v lednu poskytl třetí blok Mochovců první malý příspěvek do sítě a teď už tedy běží na tři čtvrtiny kapacity. Za dva roky by měl být hotov i čtvrtý blok – zatím…

Naštěstí u nás to bude jinak, na Fialovu vládu je spoleh. Nevím, proč doyen českých politologů Zdeněk Zbořil na Parlamentních listech uvažuje o potřebě „vlády národní spásy“.