Korea, Čína a Japonsko v ekonomice společně

Světové ekonomy už dlouho ovládají úvahy o tom, že se těžiště světové ekonomiky, zejména světového obchodu, přesunuje ze Západu na Východ, tedy do Asie. Ostatně, podobně tomu bylo ještě na počátku 17. století, kdy byla nejvýznamnější část světové produkce vytvářena právě v Asii.

Je zřejmé, že jak Japonsko, tak Čína i Jižní Korea mají v současnosti jisté problémy s odbytem svých výrobků, což samozřejmě vyžaduje rychlé řešení, hledání nových odbytišť. Všechny tři země vidí lék na své hospodářské problémy v liberalizaci obchodu. A to je cesta správným směrem. Čína je hlavním zastáncem navrhovaného spojení šestnácti zemí regionu v partnerství Regional Comprehensive Economic Partnership. Kromě Číny, Japonska a Jižní Koreje by v této spolupráci měly být také Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko, Brunej, Vietnam, Laos, Myanmar, Kambodža, Indie, Austrálie a Nový Zéland.

„Náhlé“ porozumění mezi šéfy výkonné moci Číny, Jižní Koreje a Japonska (kterému jistě předcházely dlouhé měsíce jednání mezi těmito stranami) může svědčit o tom, že tyto státy začínají řešit i jiné problémy, které dlouhodobě zatěžují jejich vzájemnou spolupráci.

Čína a Jižní Korea dlouhodobě od Japonska očekávají důraznější distanc od válečných zločinů, jichž se Japonsko dopustilo za války vůči obyvatelům obou těchto zemí. Čína by si v nastalé situaci mohla dovolit mimořádnou velkorysost vůči svým soupeřům, pokud by jim umožnila přístup k nalezištím surovin, které jsou na ostrovech či plochách vod, jež považuje za své území a nad nimiž hodlá uplatňovat svou plnou suverenitu. A řada zemí, se kterými bude ve sdružení spolupracovat, si to myslí rovněž. (Vietnam, Indonésie, Filipíny, a zejména Japonsko.)

Pokud se dočkáme takovýchto změn v přístupu těchto dvou mocných zemí ke svým sousedům a partnerům, bude to skvělý základ a příklad budoucí asijské spolupráce pro celý svět. Pokud tomu tak nebude, tak bude jejich příští ekonomická spolupráce postavena pouze na pragmatických zásadách a zcela nepochybně může být v budoucnu narušena tak, jak se to stalo po roce 2012, kdy došlo k jistému ochlazení vztahů mezi těmito třemi zeměmi navzájem. A toto ochlazení znamenalo ztrátu tří let spolupráce.

V každém případě, pokud se ke spolupráci těchto tří hospodářsky mimořádně silných zemí přidají další asijské země, budeme svědky toho, že zde vzniká obrovský volný trh. Pro Západ, a zejména pro západní Evropu, musí být vybídnutím k větší a hlubší vzájemné spolupráci. Pro EU to znamená hledat cesty pro stále větší integraci politickou a hospodářskou.

Jiří Paroubek