Cenovka Brexitu

Argumenty Brexitu jsou vylhané, ale lidé jim chtějí věřit, shoduje se ta část tisku, která stojí na opačné straně. List Financial Times proto nabízí sadu jednoduchých čísel, která nevyžadují inteligenci na hranicích Nobelovky, aby člověk pochopil, zda si lidé odchodem z EU pomůžou. Ale protože má čtenáře i na druhé straně, probírá také možné protiargumenty, takže až tak jednoduché to není.

https://next.ft.com/content/0260242c-370b-11e6-9a05-82a9b15a8ee7

První jednoduchý fakt představuje srovnání postavení Británie do roku 1973, před vstupem do EU, kdy měla nejpomalejší růst z G7 (Německo rostlo dvakrát rychleji). A pak po vstupu, kdy rostla naopak nejrychleji z G7 (za celé období dokonce o fous rychleji než Německo).

Porovnání sloupečků, tvořících pořadí je impozantní, ale když se podíváme na osu x, napadne nás, že když Británie do roku 1973 hospodářsky rostla o 2 procenta ročně, byla to sice čtvrtina toho, co tehdejší Japonsko, ale pořád je to víc než nějakých 1,7 procenta, se kterými vede unijní ligu teď. Nebuďme malicherní, je to pořád víc než mělo ve stejném období nejen Japonsko, ale i USA a Kanada. Brzda tu tedy někde je, ale zdá se, že nepochází z EU.

Argumentace odpůrců tohoto srovnání však míří jinam. Říká: Správně si všímáte rozdílu v postavení země, ale ten vznikl jako důsledek reforem Margarety Thatcherové. Je to podobný argument, jaký často zazníval u nás z úst části pravice v letech Zemanovy vlády. Když bylo dobře, byl to výsledek reforem úřednické vlády Tošovského. Když bylo špatně, mohli si za to socani sami.

Pokus FT, jak to rozštípnout, poukazuje na dvě věci. První je zjevná. Výsledek rozhodně nenaznačuje, že by členství v EU Británii škodilo. Druhý se odvolává na věhlasného ekonomického historika, profesora Nicka Krafta z Warwick University, že britský výkon v EU je výsledkem větší konkurence a lepšího přístupu na evropský trh, což vytvořilo kumulativně asi 10 procent HDP navíc.

Další čísla ukazují počty obchodních smluv, které bude muset osamostatněná Británie vyjednat znovu. Tady znovu stojí za zmínku moje naivní poznámka, že než blbá smlouva – jako hrozí ta s USA (TTIP) – raději žádná. Ale Británie je v jiném postavení než úslužné Česko, je na straně těch, kdo v globalizaci – ústy svých obchodních a průmyslových představitelů – hodují. Teď by si museli vyjednávat podmínky znovu nejen s 27 evropskými partnery, ale snad i s 161 členy WTO. Hrozné. Na druhou stranu – diplomaté a právníci se přitom nebudou mít tak zle, a jejich vliv v zemi není úplně okrajový.

FT nicméně suše poukazují na to, že po Brexitu nelze spoléhat na možnost pokračovat v obchodech podle stávajících smluv, jak se snaží bezstarostně naznačovat zastánci odchodu z EU. Ovšem proti tomu stojí argument, že státy, jako třeba Německo s chronickým obchodním přebytkem, určitě budou stát o co nejrychlejší obnovu podmínek pro svůj odbyt. Británie si může v takových jednáních dokonce polepšit. Obchodní dohody však mají i těžká místa, ve kterých se jedná o řešení sporů a bezpečnost investic, a tam nemusí všichni vycházet vstříc.

A teď ta nešťastná migrace, která je hlavním klackem, jímž si Brexit klestí cestu z hořkého svazku. V loňském roce přišlo do Británie 333 tisíc migrantů, zatímco premiér David Cameron sliboval, že to budou jen desítky tisíc. Zrychlil i dílčí přírůstek migrantů z východní Evropy v posledních letech, zejména z nových členských zemí Bulharska a Rumunska. To by po odchodu z EU nebylo možné.

Věc má i světlejší tvář. Z Evropy přicházejí hlavně mladí a zaměstnatelní. Jejich přínos je větší než náklady veřejných rozpočtů na jejich integraci a je menší, než kolik potřebuje srovnatelné množství britských občanů. Snaha omezit příjezdy Bulharů a Rumunů už byla úspěšná, tempo přírůstku evropských přistěhovalců neroste. A jak FT připomínají, Brexit nic neudělá s přílivem uprchlíků z mimoevropských zemí, který je násobně větší.

A teď, kdo nám ujídá chlebíček. Způsobují migranti pokles britských mezd? Tahle otázka už je složitější a FT určitě nestojí na straně odborů. Rozumné je, vyhnout se velkým průměrným číslům, protože za statistiku si nic nekoupíte. FT místo toho nabízejí místní pohled – někde bylo imigrantů víc než jinde a mzdy britských rezidentů se hýbou místo od místa nezávisle na tom, dost odlišně.

Skutečně, velkou souvislost nenacházíme. Mušince jednotlivých údajů jsou na grafu rozesety v širokém pásmu místní koncentrace imigrantů (horní extrém míří ke 14 procentům) a změn mezd britských rezidentů v letech 2008 až 2015 (kde vidíme horní extrém na plus 20 a dolní na mínus 35 procentech). Nejčastější koncentrace je kolem 1 – 3 procent imigrantů v místech, kde současně zjišťujeme stagnaci nebo pokles mezd do 10 procent. Ale pozor, celá britská mzdová hladina v tom období klesla o 5 procent. Proti proudu jde asi desetina míst, kde je nějaký přírůstek. Mohou za to migranti, nebo krize?

Studie Bank of England se pokouší porovnat vliv migrantů na nejnižší mzdy (klesly o dalších 2 procenta) a počty těch, kdo to mohli ovlivnit. Celkový podíl migrantů v daném období vzrostl jen o 2 procenta, takže jejich vliv je minimální. Proti tomu zaznívá hlas, že nelze měřit jen nejnižší mzdy, na kterých noví příchozí obvykle uváznou. Co když brzdí i růst mezd v rozvojových lokalitách? Tlak migrantů třeba mzdy nesnižuje, ale usnadňuje situaci zaměstnavatelům v časech konjunktury. Zájemců o práci je vždycky dost, a tak mohou nechávat mzdy kde jsou.

A teď tu, jak EU škrtí Británii tržní regulací. Tady FT sáhly po indexu, který vydává neutrální OECD a porovnává, jaké procento produkce bylo regulací postiženo roku 2013. Žebříček jasně vedou Indie a Čína, kde jsou přísně kontrolovány 3 procenta produktů. Na dolním konci, kde je i ČR, je to polovička. Žebříček uzavírá pod 1 procentem Nizozemsko – těsně před Británií. Číslo pro USA není známo.

Nakonec tu nejlepší, jak Británie posílá týdně do Bruselu 350 milionů liber (někde na Britských listech se někdo přehmátl, že je to denně, ale možná je to už opraveno). Pravda je, že něco posílá, něco dostává díky dohodě o „rebate“, příspěvcích z EU na zemědělce, chudé regiony a vědu. Když to započteme, zbyde 163 milionů týdně čistého britského příspěvku. Není to málo, ale Británie si za to kupuje to, co bylo uvedeno výše.

Z pohledu veřejných rozpočtů se jedná o jedno procento, které by se dalo ušetřit – aniž by z toho někdo zbohatl. Proti tomu jsou stavěny argumenty o nižším hospodářském růstu po Brexitu, který přinese nižší daňové příjmy, takže místo úspor vznikne potřeba zvýšit daňovou zátěž. Podle oficiálního Institutu fiskálních studií by pak daňoví poplatníci museli přitlačit o 20 až 40 miliard liber ročně. Jiným i slovy – po Brexitu těch 163 milionů týdně zmizí taky, ale jinam, a ještě bude třeba něco přidat.

Uvidíme, zda tahle čísla zaberou. Nejhlasitější stoupenec Brexitu, bývalý londýnský starosta Ben Johnson jim čelí ďábelským výkřikem: Lidé mají dost expertů!