Zbyněk Fiala: Rozjezd participace 2

Úrazy na participativním žebříku rozebíral David Holman, místostarosta Kuřimi. Třeba pokus o transparentnost a otevřenou komunikaci může drhnout na tom, že místní noviny jsou nezávislé jen na papíře. I kdyby se dokázaly odpoutat od politické závislosti, musí se něčím živit a musí vycházet dobře s tím, kdo si v nich kupuje inzertní plochu. Jakousi zlatou střední cestu představuje chrudimský unikátní způsob financování médií, kdy jsou v místních novinách tištěna jako placený inzerát usnesení města.

Holman je bývalý novinář, proto uvažuje o transparentnosti hodně do hloubky.

Mají-li mít videozáznamy z jednání nějaký smysl, pak musí být na internetu všechno, nebo nic, a kamera taky musí být kdykoliv a kdekoliv. Nenechte se ošálit přímými přenosy, varuje. Je to blýskavé nic, které proletí a zmizí. Potřebujete možnost vracet se k záznamům z archivu. A aby to bylo pohodlnější, v Chrudimi je to to později rozčleněno a propojeno s předkládanými materiály. Zájemci si mohou věc načíst, a pak mnohem zasvěceněji posuzovat reakce při jednání.

Otevřená data tedy znamenají umožnit práci „rýče“, který doluje v otevřené databázi. Ale také otevřené „kůlny“, kde se odehrává malá politika a prostor dostávají různé zkrášlovací spolky a detailní věci, které radnice přehlíží.

Krátce, je třeba otevřít všechno. A pak se toho ujmou různí nadšenci a začnou vytvářet aplikace, které pomůžou data využít. Třeba byl otevřen registr pohledávek, které má město vůči občanům, a okamžitě se objevila aplikace, která umožňuje snadno zjistit, zda městu něco nedlužím.

„Dejte prostor těm frajerům, co to umějí,“ vyzývá Holman.

Otevřené je jak jednání zastupitelstva, tak komisí a výborů. A teď už je otevřená i budova radnice, dodává sebekriticky, protože když zájemci z veřejnosti přicházeli poprvé, byl vchod nedopatřením zavřený.

Participační projednávání lokálních témat prý mají zvládnuté, ale vždycky se může objevit riziko, že určitá komunita exportuje své problémy do sousedství. U nás to nechceme, dejte to jinam. V literatuře je pro to užívána anglická zkratka NIMBY (Not in my backyard.)

Strategická témata jsou obtížnější, pokud záleží na reprezentativnosti. Když se jedná o prodeji bytového fondu, přijdou hlavně nájemníci. Debatu o rozvoji Zdravého města ovládnou házenkáři, kteří chtějí halu. Rozvojová lokalita Záhoří je probírána v sále, kde má převahu skupina obstaraná developerem.

Varování: Čím více strategií se připravuje, tím menší je zájem občanů. A pokud se zaměříme na vize, nelze je dávat k určitému datu v budoucnosti. Ani vizí nelze dělat mnoho: stačí jedna vize k městu a časovat pak konkrétní cíle.

Ve skupině pro vize a strategie musí být i ekonom, nesmí to být jen výkřik, který fakticky oddálí řešení problému. Všechny dílčí strategie a koncepce by měly být soustředěny. Přílišná snaha o konsensus však vede k plytkým a obecným cílům.

Skutečnou hrůzu představuje atmosféra, kdy „účel světí prostředky a dotace posvětí cokoliv“.

Vedle vizionářů město potřebuje i talenty jiného druhu. Nikdy nezapomínejte na riziko „černých labutí“, nečekaných událostí, třeba povodní, na kterých plán selže.

A poslední varování před úrazem na participativním žebříku. Pozor na „partnerská“ řešení vztahů s místními podniky, ze kterých se může vyklubat snaha přenést všechny problémy podniků na bedra města.

Tolik z Chrudimi.

Sadu základních hodnot nabízí mezinárodní projekt Zdravé město, který vznikl z podnětu Mezinárodní zdravotní organizace WHO už roku 1988, ale mezitím se posunul od pouhých parametrů zdraví (či minimalizace škodlivých vlivů) k dobrému vládnutí, které je schopno vést město „zdravým“ směrem.

Lidi to zajímá, účast občanů na veřejných fórech roste, informovala z Litoměřic Rita Vlčková. Teď navázaly oborové stoly vedené proškoleným koordinátorem.

Není náhoda, že Litoměřice, které v žebříčku kritérií vystoupaly až k pokusu o vstup do kategorie A, jsou zároveň Férovým městem (prosazují praktickými akcemi Fair Trade).

Národní síť zdravých měst se zahušťuje a mohou se zapojit i kraje, místní akční skupiny a mikroregiony. Část veřejné podpory je v kompetenci Ministerstva životního prostředí. Tam se tomu věnuje Marie Petrová. Klíčové slovo je udržitelnost a vyžaduje dost odbornosti a velkorysosti. Plebiscit nemusí být řešením, upozorňuje Petrová, samospráva někdy musí umět přesvědčit.

Může také vzniknout situace, kdy participace je vysoká, procesy jsou zvládnuty, ale ve výsledku zjišťujeme, že občané jsou rozděleni v poměru 50 na 50. Co s tím?

Další výklad Petrové jsem zachytil jen v bodech.

Životní cyklus participace: Stanovení zodpovědného politika, který spolupracuje s koordinátorem či facilátorem. Vznikají skupiny formální i neformální. Dopracujeme se k dokumentu, který je schválen v zastupitelstvu. Realizaci sledují pravidelné zprávy a audity. Potřebujete také expertní zázemí.

Důležitá je výměna dobré praxe, stojí to za ty cesty.

• V říjnu budou probíhat veřejné obhajoby místních agend (MA21), to je dobrá příležitost, jak pochytit něco nového.

K tomu Petr Švec z Národní sítě Zdravých městpřidal další zajímavé akce:

• 22. října bude v Znojmě seminář Participativní rozpočet ve Zdravém městě. Ukáže, jak je důležité dostat se od strategických plánů až k participativnímu rozpočtování (strategie je rozpočtování peněz).
• A 1. prosince proběhne v Praze Národní přehlídka nejúspěšnějších MA21.

Norské a severské zkušenosti s participací přednesla Kirsten Paaby z mimořádně zajímavé instituce Stiftelsen Idébanken, tedy Banky nápadů.

Smyslem banky, která pracuje už 30 let a orientuje se na alternativní budoucnost, je vytvářet naději, že věci jsou řešitelné, spolu s přáním řešit je. Posbírat existující praxi, aktivity místních samospráv, vytváření vizí. Banka idejí přitom dbá na to, aby místní plány zahrnovaly udržitelný rozvoj, ovšem v tom širokém smyslu, tedy aby celá komunita byla udržitelná.

Zvláštnosti severské demokracie („severský model“): Rovnost, důvěra, „ploché“ hierarchie, sociální inkluze, pružnost. Hodnoty demokracie a občanské společnosti jsou v severských společnostech hluboce zakořeněny.

Výchova k občanské participaci v komunitě začíná už v „občanských školách“ (všude najdete něco jako je třeba Pražská škola alternativ). Informace tak získávají jeden od druhého, vzdělávají se navzájem. Je to škola života. A k tomu se přidává twinning, partnerské výměny, síťování.

Za příklad komunitního rozvoje Paaby uvedla Fredrikstadt, kde se pustili do vytváření místních výborů menších komunit s vlastním rozpočtem. Participativní rozpočet města (na projekty z iniciativy občanů se rozděluje částka 5 milionů norských korun) je přijímán na výročním setkání zástupců těchto občanských výborů a městských politiků.

Avšak nejvíc mne zaujalo, že postupují podle metodické příručky, kterou jim pomohla připravit Uppsalská univerzita. Je psána v duchu - „troufni si na něco zcela nového“, mysli „mimo krabici“.

Další zajímavý příklad pochází ze Sagene, nejzalidněnější čtvrti v Oslu. Chtěli tam vytvořit komunitní centrum, kam by přicházeli nejen aktivisté, ale také zástupci tiché většiny. Pomohli umělci, nápad měl podobu příležitosti svoje přání nakreslit. Přitom se odehrávaly debaty, jak vypadá dobré sousedství, vhodné místo pro život, co je třeba změnit.

Trvalo to 3 – 6 měsíců, lidé diskutovali, kreslili, přinášeli nápady – vzniklo z toho společné velké umělecké dílo, kam byly tyto nápady vloženy. Další podobu dostaly jako „noviny z budoucnosti“ – jak by mohlo město vypadat. Čtenář si v prvním okamžiku nevšimne, že „jsou z roku 2020“, a tak se zarazí, když ho osloví úvodní zpráva, že z města byla vyloučena individuální automobilová doprava.

Shrnutí norské a severské zkušenosti:

• Profesionální mediátoři, kteří umožňují demokratický a formativní dialog
• Pružná struktura místní správy, aby mohla vycházet občanům vstříc, potřeba celkových řešení
• Participace na všech úrovních, měla by začít co nejdřív a jako trvalý proces
• Dialog mezi experty a lidmi s místní zkušeností

Jako povinné čtení z www.idebanken.no/publikasjoner :

• NORDIC – succes stories in sustainability
• SIGNALS – local action
• Citisens education, municial develpment and local democracy in Norway