Obehrané taroky, aneb P. Pavel na summit do Turecka? Ano či ne?

To, že to neodpovídá vůbec liteře, ani duchu české ústavy, je panu prezidentovi a jeho hradní kamarile úplně jedno. "Kamarádům" kolem prezidenta jde o to, aby vykonávali určitý vliv na výkonnou oblast moci. Ta jejich moc  je v tuto chvíli zúžená jenom na perimetr Pražského hradu. Tito muži jsou ovšem osobami velkých osobních ambicí: Žantovský, Kolář či Dobrovský. Ti by rádi byli partnery jednotlivých ministrů či dokonce premiéra.

 Prezident Pavel se dál stylizuje  do pozice jakéhosi stínového, ale opozičního premiéra např. tím, že si k sobě povolává  jednotlivé ministry. Jsem zvědav, kdy najde někdo z ministrů odvahu k tomu, aby  prezidentovi řekl, že nemá čas. Že nemá čas na řeči, které jsou v zásadě k ničemu. Komuniké, která jsou z těchto prezidentských schůzek s ministry vydávána, samozřejmě vypadají jako kdyby prezident jednotlivým věcem a oblastem činnosti vlády rozuměl. Přitom on tak rozumí jenom oblasti vojenské politiky a můžeme říci zúženě, oblasti vojenství. Rozpočet, ale také otázky zdravotnické politiky, dopravní politiky, školství, kultury atd. jsou pro něj jenom věcí víceméně doplňkovou. Tedy, abych to řekl velmi slušně. Prostě tomu nerozumí. Ale nicméně chce veřejnosti ukázat svoje aktivity, se kterými vstupuje do 4. roku svého prezidentského mandátu, jenž je připraven za necelé dva roky obhajovat.

Veřejnost by si tedy přála dohodu mezi vládou a prezidentem. Ale to z podstaty věci je možné jenom u subjektů, které mají na věc - v tomto případě na vojenské výdaje státu - obdobné názory. Ale názory prezidenta a vlády v oblasti bezpečnostní politiky se velmi liší. Prezident prosazuje např. finanční spoluúčast na muniční iniciativě evropských zemí  (dnes už jen devíti zemí z dřívější dvacítky). Prezident prosazuje zbavení se práva veta při důležitých hlasováních v Evropské unii. Ale prezident zejména požaduje, aby vláda nesmyslně souhlasila s plánem americkým zbrojařů a prezidenta USA Trumpa na to, aby republika vynakládala 5% svého HDP na zbrojení. To v českých podmínkách znamená každoročně vynakládat na zbrojení a související výdaje přes 400 miliard korun. A to je každá pátá koruna z celkových příjmů státního rozpočtu. To je prostě mimo kapacitní možnosti českého státního rozpočtu.

Lidé z okolí pana prezidenta by měli zveřejnit, jaké domácí a zejména zahraniční poradenské firmy využívají služby těchto pánů. Mám na mysli poradenské firmy spolupracující zejména se zbrojaři. A mám v tomto případě na mysli jmenovitě pány Koláře, Dobrovského a také Žantovského.

 Naopak vláda vychází při hodnocení svého zapojení do zbrojení v rámci NATO z rozumného přístupu a z realistického ocenění kapacitních možností českého státního rozpočtu. Nejen mně se zdá, že maximum této kapacity, pokud jde o zbrojní výdaje, jsou 2% hrubého domácího produktu. Přičemž z této částky by bylo ještě část prostředků použito na výstavbu potřebné dopravní infrastruktury. Ale představa, že Česko bude doslova krvácet v oblasti zbrojního rozpočtu neúměrně, je šílená a vůči občanům neodpovědná. A nelze si představit,  že by člověk, který razí tuto myšlenku mohl a měl zastupovat český stát na jednom z důležitých summitů NATO. 

Konec konců znění české ústavy je jasné. Je v ní zakotvena jasná ústavní priorita vlády, která je neoddiskutovatelná. Prezident totiž není odpovědný sněmovně. Té je naopak podle ústavy odpovědná vláda, která od sněmovny získává důvěru k vládnutí a nebo jí naopak může ztratit. Prezident za dané konstelace, kdy má na své straně většinu senátu a také Ústavního soudu, jako jakési třetí komory parlamentu, je praktický neodolatelný.