Jiří Pondělíček: Zná Posselt seriál Vlak dětství a naděje?

Tento seriál je nejen vtipný, dějově bohatý a filmařsky perfektně zpracovaný, je i pravdivý a objektivní. Obraz událostí roku 1938 i pozdější léta německé okupace nijak neheroizuje ale také nepatří mezi dnes tak protěžovaná dílka, podbízející se našim západním sousedům. I tím působí svěžím a povzbuzujícím dojmem mezi záplavou tak zvané smiřovací publicistiky, zkreslující tehdejší události. Nezdá se mi, že by za to, co se odehrávalo v našem pohraničí od nástupu henleinovců, přes teror německé nacistické okupace o nějakém, takto pojatém, smíření mohla být řeč.

V tomto roce bylo toto téma spojováno zejména s květnovým sudetoněmeckým srazem v Brně. Proti samotnému pojmu a smyslu smíření jistě žádný rozumný člověk nic nenamítá. Z celkového vývoje událostí a to ještě dávno před rokem 1989 je zřejmé, že smířeni už totiž dávno jsme. V roce 1973 byla uzavřena smlouva mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo, která normalizovala vztahy obou zemí. Obchodní vztahy vcelku fungovaly a setkání odsunutých byla sice kritizována, ale mezi lidmi chápána spíše jako krajanská setkání osob vzpomínajících na staré časy.

Převrat v listopadu 1989 a ukončení studené války měly být příležitostí k rozvinutí normálních politických, obchodních a kulturních vztahů s Německem, ale chybička se vloudila. Kandidát na funkci prezidenta Václav Havel byl v televizním rozhovoru požádán moderátorkou, zda se bude měnit postoj k odsunu Němců po Druhé světové válce. Odpověď zněla, že bychom se měli omluvit, neboť to bylo uplatnění kolektivní viny. Havlova nehoráznost vzbudila okamžitý odpor české veřejnosti, nicméně velké naděje vzbudila na německé straně a konfliktní téma bylo opět zde. V souvislosti s tím se objevily pokusy o dehonestaci prezidenta Edvarda Beneše a snahy o přepisování dějin.

V nových podmínkách měly být vztahy mezi Československem a sjednoceným Německem upraveny novou mezinárodní smlouvou (Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci), což se také v roce 1992 stalo a přes výhrady k některým pojmům v německém textu dokumentu to vedlo ke standardním vztahům obou zemí. Petice Smíření 95 ale vzájemným vztahům rozhodně nepomohla a vedla jen k dalším rozporům (požadovala okamžité jednání vlády ČR se SdL ve věcech požadavků odsunutých Němců).

K uzavření sporných otázek přispěla Česko–německá deklarace z roku 1997 (i zde ale byly některé problematické termíny v německé verzi textu).

Z toho všeho je zřejmé, že v obecné rovině je česká společnost dávno smířena, a co se minulosti týče, už není co řešit.

Tím spíš se jevila jako naprostá zrůdnost akce spolku Meeting Brno. Výsledek byl, jak se logicky dalo čekat,nikoli smiřující ale právě opačný. Je zřejmé, že o smíření tady nešlo. Přítomnost představitelů krajanských spolků a veřejná podpora představitelů bavorské a spolkové vlády byla skandální. To nebylo smíření, nýbrž manifestace německé nadřazenosti a snaha o revizi dějin.Pochopitelně v německý prospěch.

Pokud by organizátorům šlo o smíření, nepořádali by provokační akce. Pokud by o smíření šlo krajanským spolkům, tak by opustily politická témata a nestoudné požadavky. A pokud by o smíření šlo některým našim politikům typu Petra Fialy nebo Petra Pavla, nepodporovali by provokační akce, oprávněně budící pohoršení velké části občanů České republiky.