Ivo Šebestík: Koho ČT živí a prezentuje, ten bude o tuto svoji baštu tvrdě bojovat

Obě média čelí dlouhou dobu vysoce oprávněné kritice občanů České republiky za to, že si neplní povinnost nestranných a vyvážených médií, jaká berou v úvahu názory a postoje celého širokého spektra občanů, ale jednoznačně preferují jeden jediný postoj, který u těchto médií zabetonoval jejich management spolu s vrstvou „elitních“ zaměstnanců a okruhem pravidelných spolupracovníků i politiků shodného politického zaměření. Takto se tato média, a Česká televize především, stala opevněnou baštou pouze této skupiny obyvatel České republiky. A nikdo jiný a nic jiného dovnitř jejího prostoru prostě nepronikne. A pokud by se nějaká alternativa snad zrodila i uvnitř hradeb, pak je okamžitě a bez milosti vypuzena.

Nespokojenost významné části občanů s těmito médii ještě zesílila, když vláda Petra Fialy donutila v podstatě každého občana (každou domácnost nebo firmu) platit tuto skrytou daň jen proto, že lidé akceptují v podstatě už nezbytnost svého napojení na internetovou síť, tedy vlastní nějakou elektroniku, jaká toto napojení umožňuje. Vypsání povinnosti hradit poplatky jen na základě technické možnosti připojení se na internetové vysílání ČT bylo v podstatě projevem arogance vládnoucí moci. Takto musel (a stále ještě musí) přispívat na chod, vysílání, hospodaření, na platy a na honoráře těchto médií i člověk, který jejich vysílání nesleduje, a ani nechce sledovat, neboť se mu obsah zejména zpravodajství a publicistiky velice příčí. Nenachází zde nikdy nic svého, což by se u médií veřejné služby nemělo stát.

Pokud se česká odnož hlubokého státu reprezentovaná poradci prezidenta Petra Pavla a příznivci odcházející vlády Petra Fialy ještě nepokusí nějakým způsobem zvrátit výsledek voleb a Andrej Babiš vládu skutečně sestaví s SPD a Motoristy sobě, pak by se mělo na program nové vlády a Poslanecké sněmovny dostat jednání o zrušení koncesionářských poplatků poměrně brzy. Už teď ale začíná boj za zachování statutu quo. Kdo bojuje za udržení těchto příjmů pro ČT a Český rozhlas především? No, asi ti, které tato média živí a také jim poskytují velký prostor pro vlastní prezentaci nebo pro podporu sil, které oni preferují. Kavčí hory (především ty) jsou nejenom bašta, ale i mohutná hradba pevnosti režimu, jaký vychází z potřeb hlubokého státu ve Washingtonu, britských elit v Londýně a Evropské komise a hlavního stanu NATO, obojí v Bruselu. Na této hradbě ztroskotají všechny obléhací stroje, zastánci jednoho jediného směru západní existence, kteří jsou v hradbách v plné zbroji, shazují dobyvatele ze žebříků. Bojují srdnatě, houževnatě, urputně. Jde jim totiž o mnoho.

Pokud by se stal zázrak a podařilo se zejména Českou televizi reformovat směrem k plnění závazku veřejné služby, tedy vyváženosti a objektivity, znamenalo by to kompletní výměnu jejího ideologického centra. A tento cíl se zdá být vzhledem k urputnosti obránců pevnosti a vlivu „externích zájmových skupin“ nedostižný. ČT má k dispozici vskutku nemalý roční rozpočet, ze kterého jsou financováni nejenom zaměstnanci, ale i externí spolupracovníci a smluvní partneři. Jestliže se některé médium stane pevností jednoho „kmene“, pak jsou to příslušníci právě toho kmene, které médium živí. A také jim poskytuje daleko nadstandardní exkluzívní prostor pro zviditelnění a jiné formy seberealizace. Kdyby došlo k nahrazení ideologického jádra média manažery a zaměstnanci podstatně pestřejšího a vyváženějšího názorového uskupení, pak by se rozpadly jistoty, které v tomto médiu mají jeho tradiční klienti. Pokud se občané diví, proč zejména někteří herci, režiséři a další filmaři tak aktivně podporují udržení moci stran Fialovy (pěti)čtyřkoalice, a dokonce vyjíždějí i na Slovensko vhodit Robertu Ficovi nějaký ten klacík pod nohy, jedna z odpovědí se nabízí právě zde, v mediální ideologické baště, jaká ale nabízí také hodně uměleckých příležitostí, tedy i honoráře.

A tak se samozřejmě tyto kruhy brání, a hlavně se teprve bránit budou. Brzy budou opět oslavy 17. listopadu 1989, jaké těmto lidem a jejich strukturám poskytnou vynikající příležitost k „boji za demokracii“, „za nezávislost médií“ a obecně „za svobodu“. Přesně tato hesla se používají vždy, když je ohrožena moc jedné mocenské skupiny a s ní i její zisky. Tito lidé se nejspíš už plně sžili s iluzí, že právě oni a jedině oni představují demokracii, nezávislost a svobodu. Znamenají spíše pravý opak této triády, ale těžko by bylo je o tom přesvědčit.

Poradci Petra Pavla, ti na Hradě i mimo Hrad, sice nasměrovali tohoto z hlediska zásad pružného (momentálně) prezidenta k tomu, aby nástup nové vlády co nejvíce zdržoval. Domácí odnož hlubokého státu a Evropské komise (mohla by se možná jmenovat Klub přátel senátora Lindsey Grahama a předsedkyně EK Ursuly von der Leyenové) se ale prozatím zmohla pouze na nepatrně zastoupené protesty v Praze. Ohlašovala protesty masové, masy se ale na ně dostavily v podobě maximálně několika tuctů osob. Jak si vyložit, že boj „fialové strany“ proti Babišovi, Okamurovi a Turkovi je prozatím veden jen takto neúčinnými komorními prostředky? Dokonce hrozí pád obří televizní a rozhlasové bašty!

Vysvětlení mohou být asi tak tři. První možností je, že doposud vládnoucí režim zastoupený Hradem a ještě stále existující čtyřkoalicí (plus Piráti) si dopřává krátkého oddychu k nabrání sil pro sérii útoků, jaké by mohly začít 17. listopadu. Druhou možností je, že se této ideologické a mocenské vrstvě momentálně jaksi nedostává dostatečné podpory z Washingtonu, který se nachází v jakési zvláštní schizofrenii, v níž se zdá, že prezidentu Donaldu Trumpovi může i docela vyhovovat posílení středoevropského formátu mírné opozice vůči unijnímu Bruselu, tedy vzorce: Orbán – Fico – Babiš. Navíc Trump vystavěl na mohutném toku amerických ideologických dotací do Evropy, původně sloužících nevládním organizacím k sabotážím rozumného vývoje evropských států, docela velkou přehradu, která průtok dolarových vod zadržuje. I s dešti. Takto možná nemají nevládní organizace „Klubu přátel…“ peněz nazbyt. A jak se lidově praví: „Za málo peněz, málo muziky.“

Je zde ale i třetí možné vysvětlení. A to je svým způsobem nejméně příjemné. Je možné, že síly, které se snaží udržet v chodu orientaci vlády Petra Fialy a poradců Petra Pavla, dosáhli u Andreje Babiše i dalších předsedů pravděpodobné nové vlády jistých ústupků z jejich původních plánů, jaké u nich mohou budit pocit, že „vlk rozumné národní orientace se nažere a koza destruktivní politiky zůstane celá“. Nebo z ní aspoň mnoho neubude. To, že se ANO Andreje Babiše asi nestane zrovna lokomotivou resuscitující se V4 (spíše V3, bez Polska), se dalo čekat už před volbami. Bude spíše připomínat maličko zabrzděný vagón připojený na konci krátkého vláčku. Ale i takto by se v České republice mohlo alespoň něco málo změnit k lepšímu.

Pokud jde o média veřejné služby (zatím spíše veřejné medvědí služby), ČT a Český rozhlas, tak by nová vláda měla alespoň a přinejmenším prosadit zrušení oněch koncesionářských poplatků a nastavení podstatně efektivnější kontroly těchto médií z hlediska obsahu, ale i hospodaření. Obojí spolu s převedením na financování ze státního rozpočtu. Tento úkol se ale jeví být úkolem pro Hérakla, neboť neřeší, jak by možná řekl Vladimír Putin, „původní příčiny konfliktu“. Rozumí se zde konfliktu mezi zákonem stanovenou povinností veřejnoprávních médií a realitou, jak a co skutečně vysílají. Tak jako mír na Ukrajině nemůže nastat, pokud bude zachován stávající kyjevský režim. Tak úplně stejně se nemohou zmíněná média stát skutečnými médii objektivními a vyváženými, pokud v nich zůstane v akci jejich ideologické jádro.

Některé radikální hlasy volají v ČR vůbec po zrušení těchto médií, tedy pro jejich rozdělení na menší jednotky a pak pro privatizaci těchto segmentů. Andrej Babiš a jeho tým by ale řešení tohoto problému rozhodně neměl odkládat nebo odsunout z agendy. Velká část, možná většina jeho voličů, na řešení totiž opravdu čeká.

Ivo Šebestík

Nové slovo