Proč jsou bohatí stále bohatší?

Proč jsou v Americe bohatí stále bohatší? Proč tam narostly sociální rozdíly nejvíc od Velké krize z 30. let minulého století? Nejde o anomálii, je to pokračování trendu, který už trvá dobrých 40 let. Nejde také o přirozené působení trhu, ale o plody úmyslných politických rozhodnutí za celé toto období. Dokládají to politologové Jacob B. Hacker a Paul Pierson v nové knize o americké společnosti, ve které „vítěz bere vše“ (Winner-Take-All Politics, Simon & Schuster 2010). Knihu recenzuje Robert. C. Lieberman, profesor politických věd na Columbia University, v lednovém čísle Foreign Affairs.

Pro americkou společnost nerovnosti je charakteristické, že příjmy těch nejlépe situovaných poslední čtyři desetiletí prudce narůstají, zatímco příjmy jak středních vrstev, tak nejchudší části společnosti stagnují. Podíl jednoho procenta nejbohatších osob na celkových příjmech v USA vzrostl z 8 procent roku 1960 na 20 procent. Příjmová nerovnost ve Spojených státech je tak vyšší než v kterékoliv vyspělé průmyslové demokracii a podle autorů se blíží spíš Nikaragui, Ghaně nebo Turkmenistánu. Tady hledejme zdroje politické polarizace, nedůvěry a napětí, které mrzačí celý demokratický politický systém, protože peníze mají stále větší vliv na to, kdo má slovo a moc.

Ekonomická argumentace nerovnosti je známá, poukazuje na globalizaci a růst významu hrstky vzdělaných specialistů, zatímco místa v průmyslu mizí a jsou nahrazována mizerně placenými službami. Málo se však poukazuje na klíčovou roli samotného Washingtonu. Hacker a Pierson dokládají, že politický systém koncentroval a zesiloval důsledky ekonomických změn tak, aby zisky směřovaly výlučně k bohatým.

Kongres snižoval daně z nejvyšších příjmů a změkčoval daňový režim pro kapitálové zisky, aby peníze pro bohaté takříkajíc padaly z nebe. Myslel i na druhou stranu a vytvářel nové překážky pro odborovou organizovanost, aby nemohla vyrovnat poměr sil na straně zaměstnanců, když rozvolněná správa společností umožnila prudký růst odměn pro šéfy firem bez ohledu na hospodářské výsledky. Nakonec nastoupila i deregulace finančních trhů. Umožnila bankám a dalším finančním institucím vytvářet neprůhledné nástroje, na kterých se obohatili nejmocnější manažeři a investoři, zatímco rizika dopadala výlučně na majitele domů s hypotékou a účastníky penzijního spoření.

Jak se to dělalo? Všechno nebyla jen aktivní rozhodnutí. Často stačilo nedělat nic a vytvořit tak situaci, kdy nové možnosti pro superzisky nebo dobývání renty unikají z dosahu stále stejných zastaralých předpisů. Jde vlastně o stejný trik, jaký byl nedávno v Česku použit u povinného výkupu elektřiny z fotovolatických elektráren. Vláda si dva roky nevšimla, že náklady zařízení prudce poklesly a povinný zisk pro investory (placený spotřebiteli) tak násobně vzrostl.

V Americe se podařilo blokovat vykazování skutečných nákladů na milionové odměny generálních ředitelů prostřednictvím různých opcí. Ty jsou standardem posledních dvaceti let, ale účetně jsou nadále posuzovány optikou 70. let. A s pracovním právem je to podle autorů ještě horší, neboť tam se podařilo zakonzervovat poměry dokonce ze 40. let. V Kongresu je snazší zablokovat změnu, než ji prosadit.

Proč Amerika ustoupila od pluralismu, který vzešel z poučení druhou světovou válkou a Velkou krizí? Pluralismus nakonec podlehl názoru, že individuální motivace je lepší než příslušnost ke skupině a organizovaným zájmům. A je skutečně lepší? Autoři poukazují na díru v logice. Připomínají, že lidé hlasují podle svých ekonomických zájmů a výsledky voleb by měly vnášet do politiky většinový názor. Jak je ale potom možné, že skutečné politiky, které z toho vznikají, prosazují zájmy malé skupiny bohatých na účet všech ostatních?

Jedno z vysvětlení upozorňuje na fakt, že bohatí měli hlavní slovo i v pluralitních časech 60. let, které byly na vrcholu amerického liberalismu a prohlubovaly sociální ochranu vzešlou z časů New Deal. Ve skutečnosti to bylo období nástupu nejmocnějších firem, které pak toho využily a začaly prosazovat svoji agendu.

Změny přišly s ekonomickou krizí 70. let. Asi bychom si měli připomenout, co všechno se tenkrát stalo. Přišla první ropná krize, padl zlatý standardu dolaru, skončil tradiční spořitelní systém s regulovanými úroky, objevil se první závan asijské konkurence – z Japonska, a zuřila další asijská válka, která byla zdrojem první velké poválečné vlny státního dluhu. Nastoupila globalizace, deindustrializace, delokace a s tím spojená nezaměstnanost. Instituce z časů New Deal přestaly stačit. Američtí konzervativci využili situace a začali tvrdit, že celá konstrukce sociální ochrany, finanční regulace, progresivního zdanění a občanských práv musí být spíše rozebrána, než posílena.

Tolik americký výklad. Zkusme jej přenést k nám. Kdeže se vzaly ideje konzervativců, které 40 let rozštěpují moderní společnost a jsou teď v Česku prosazovány jako „reformní“ myšlení? Co nám přenesly ze 70. let? Vzpomeňme si na ně - u nás zuřila Brežněvova normalizace, která prohloubila blokové vidění světa a prodlužovala naše zakletí v éře oceli a páry. Dusilo nás, že přicházíme o příležitosti. Jak se však ukazuje, tehdejší zkušenosti se mohou znovu hodit, protože obnošené ideje jsou pořád na pultě. Norms jako cons – příležitosti jsou jen pro hrstku nahoře.