Miliardy bez soutěže

„Jsem zděšen, že naše veřejné soutěže nejsou ani veřejné, ani soutěže,“ poznamenal ekonom Tomáš Sedláček, když viděl výsledky práce tří doktorandů z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde učí.

Doktorandi Jana Chvalkovská, Petr Janský, Jiří Skuhrovec představili nástroj, kterým chtějí poměřovat soulad postupu ministerstev s nejlepší praxí veřejných soutěží, jak ji převzali od OECD, Evropské unie, Transparency International a z teoretických prací. Nástroj nazvali zIndex a je jím teploměr od nuly do 100 procent, případně s jemnějším členěním deseti složek (http://www.zindex.cz/). Stovka ideál, nula jsou somálští piráti.

První výsledek, který tímto teploměrem naměřili, je tristní. Žádné ministerstvo nevytlačilo zIndex ani do poloviny stupnice posuzující transparentnost zadání, péči o konkurenční prostředí a kontrolovatelnost postupu.

Ministerstvo financí se přiblížilo k polovině plné korektnosti nejvíc a rázem tak dosáhlo dvakrát lepších hodnot než všichni ostatní. Skutečný masakr práva se odehrával na ministerstvu spravedlnosti, které získalo pouhou devítinu možného, takže spíš kraluje ve sféře nemnožného.

Uvedených 340 miliard korun nákupů ministerstev nezahrnuje Lesy České republiky nebo Ředitelství silnic a dálnic a další složky, které jsou ministerstvům podřízené volněji. Těm se chtějí mladí výzkumníci věnovat v nadcházející etapě. Nicméně i v tomto užším vymezení, které pokrývá jen něco přes polovinu českých veřejných zakázek, zjistili, že o zakázkách za 228 miliard korun se nedá zjistit vůbec nic. Na státním informačním systému, který byl pro zveřejňování veřejných zakázek zřízen, nejsou. Dokud někdo z investigativních novinářů nezapomene někde nahrávací štěnici nebo dokud nějaký Michálek nezapne záznam na mobilu, nemusíme se o nich dozvědět.

Další sousta z tohoto sladkého koláče mají charakter „jednohubek“, kdy se přihlásí jen jeden a ten taky vyhraje, a ten samý třeba i opakovaně. Jednohubky spolkly 48 miliard korun.

Opravdové veřejné zakázky, kde je v průměru asi 2,5 soutěžitele, musely vystačit se 64 miliardami korun. To je ona pětina (19 procent).

Jak se dívat na ty ostatní? Co znamená nízká hodnota zIndexu? Nabízí se nevábný trojlístek – korupce, neschopnost, zbytečně vyhozené peníze. Selský rozum přitom napovídá, že v hospodě se možná ošidit nechám, ale chybějící miliardy, to je kořist, která si zaslouží soustředění. Ta nevznikne omylem.

Ministerstvo obrany má index pod 20 procenty, ale není úplně nejhorší, vedle ministerstva spravedlnosti se pod něj sesunulo ještě ministerstvo pro místní rozvoj. Jenže tato ministerstva pracují s jednotkami miliard, zatímco obrana jich v uvedeném období prohnala nákupy přes stovku. Mladí výzkumníci udělali vtipný test šetrnosti branných nákupčí, když se zaměřili jeden z mála veřejných kontraktů, kterým bylo pořízení motýlku a šerpy ke smokingu nějakého hodnostáře. Ministerstvo za to vysolilo skoro deset tisíc korun. Když se však výzkumníci porozhlédli po módní scéně, aby poznali, co stojí opravdový luxus jinde, našli nejdražší takovou soupravu u Gucciho, ale jen za čtyři tisíce. Takže on to vlastně žert není. Jak je to asi s tanky nebo obrněnými transportéry, když na obraně nevadí nákupy za dvojnásobek?? (Při jiné příležitosti jsem vyslechl hospodskou teorii o vztahu obou kategorií - lékárničky a motýlci mají dát pozitivní motivaci těm, koho by jinak svrběl jazyk nad nákupy tanků a transportérů.)

Studenti a doktorandi z Institutu ekonomických studií nejsou jedinými, kdo se snaží vnést do veřejných zakázek trochu civilizace a veřejné kontroly. Na webu je už půl roku iniciativa nekorupci.cz, která vypracovala detailní metodiku zveřejňování zakázek a elektronických aukcí (http://www.nekorupci.cz/onekorupci-cz/transparentni-verejne-zakazky-metodika-obcanske-iniciativy). Lze si však představit, jak to komplikuje život ministerským činitelům, kteří mají odpovědnost také za obstarávání mimorozpočtových zdrojů pro svoji partaj. Ti musí podobné iniciativy vnímat jen jako rušivé chřestění hrachu odlétajícího od zdi.

Na tiskové besedě autorů zIndexu zazněla ekonomická argumentace ve prospěch podrobného zveřejňování jak zakázek, tak nabídek, včetně těch, které nakonec neuspěly. Samozřejmě v mezích daných pravidly konkurenčního boje. Ale kdyby bylo rozhodování otevřenější, povšimli bychom si nesrovnalostí, které lze třeba ještě odstranit. Jako třeba u nejmenované elektronické karty pražského magistrátu, která byla nakoupena tak, že licence tvůrci zůstává a magistrát ji teď bude muset platit každoročně znovu.

„To si přece museli uvědomit už na začátku!“ sympaticky se rozhorlila na onoho zadavatele mladičká členka týmu zIndex Chvalkovská.

Jistě. Museli. Těžko by nějaký zodpovědný vedoucí dopustil, aby takovou příležitost svěřil babralovi, který ji třeba ani nepostřehne.