Chci abys byl, brácho – pozvánka ke knize a na svatbu

Ten můj bratr bude tedy v kostele slibovat lásku k jedné paní na věčné časy. Slib bude skládat Bohu, a jeho velký závazek budou stvrzovat svou přítomností všichni milovaní nejbližší a mnozí přátelé. Bude to skutečně něco velkého a já budu mít mrazení po zádech, a i když se už teď přemlouvám, že nebudu brečet, tak skoro stopro brečet budu. A pak budeme házet rýží, třískat talíři, nevěsta bude přenášena přes prah, pozemsky a krásně nesmyslně, jak to jen lidé umí, se budeme všemožně snažit zajistit pro ty dva maximální množství dostupného štěstí a hlavně aby ta jejich láska vydržela. Bůh bude v tom kostele přítomen s námi, protože Bůh je láska ... a snad nás tam bude skutečně dost, kteří mu budeme tiše děkovat.

Už se nám o Něm nechce mluvit. Ve 20. století se pomalu ale jistě ze všech našich rozmluv vytrácel, ve století 21. se bojíme, aby se nás na Něho někdo nezeptal. Je nepoznatelný, skrytý, tajemný, dobrý tak leda pro hluboké deprese, díky, nemám zájem, já jsem ateista a basta fidli. Už se mě na něho neptejte, a hlavně, hlavně aby u mých dveří nezazvonil nějaký pošuk s brožurkou a nezeptal se: „Věříte?“ Všemi těmi mocnými objevy minulého století, vším tím naším posedlým osvětlováním skrytého, jsme ho z nebe vyhnali, do hloubky zahnali... Ani Tomáš Halík, katolický kněz, filosof a autor mnohého dobrého čtiva, Boha nezná docela. Ani on neví, jak to všechno dopadne, i pro něj zůstává tajemným a nepochopitelným, i jeho přepadají pochybnosti a prosí o trochu více smyslu pro lidské konání. Od všech ateistů-basta fidli ho odlišuje jedna jediná prostá věc – on po Bohu touží. Chci, abys byl, Bože, chci, aby to tu mělo smysl, chci, abys skrze mne činil, chci milovat. Jak prosté. Chci, abys byl.

Člověk má nádhernou svobodu volby, která jediná ho liší od zvířat, v možnosti položit si a odpovědět na otázku: Chci, aby Bůh byl, nebo aby nebyl? Je to otázka zásadnější, než když se nás někdo ptá na náš názor ohledně Boží existence, protože názor je názor, pluje si s tisíci dalšími po hladině našich hlav, ale touha je touha, ta má kořeny, vyvěrá z pěkné hloubky a je stále živá! A říkáme-li ano, chci abys byl, říkáme to nejen proto, že tolik žízníme po smyslu toho všeho tady i po trochu smyslu do našich osobních životů, ale především proto, že víme něco o lásce pozemské, která má také mocné kořeny vzhůru k nebesům směřující. Už víme, že když se chceme plně oddat jeden druhému, jako dva plné poháry, tak to bez třetího prostě nedáme. A taky víme, stále se učíme, že žensko-mužské bojůvky se nedají nikdy vyhrát, že stačí pohled do očí našich dětí, abychom všechny zbraně složili, ztichli a jen se vděčně usmáli. Což mi jen tak mimochodem připomíná, kolik „sakra“ práce mám ještě před sebou, než se mi to přelévání bude dařit, aniž bych u toho tolik prskala a sekala drápky...

Bůh je hlubina, do níž vstupujeme, když překračujeme sami sebe v lásce.

(Tomáš Halík, Chci, abys byl, Lidové noviny, Praha, 2012, str. 135)

Takže brácho, v té knize pana Halíka je krásně, jednoduše a srozumitelně i pro teologické a filosofické nevzdělance, psáno, to co ty, Tvá paní, i já už dobře víme, a co každý den někdy poctivě někdy méně stvrzujeme. Ale všude, kde se nebojíme pohlédnout druhému do tváře, kde se učíme skutečně milovat blízké i vzdálené, všude, kde věříme v Ano světu, a všude, kde uchováváme naději, že konec není trestem ale odměnou, tam všude nejsme sami. Víra, naděje a láska jsou jediné pevné spojnice s naší vlastní hloubkou, s hloubkou, ve které bydlí Bůh, ze které nás volá a skrze naše skutky projasňuje.

Hledal jsem, protože jsem byl dříve hledán, hledal jsem Boha všemi možnými způsoby na všech možných místech, avšak zatímo jsem byl venku, on už byl dávno uvnitř, uvnitř mne samého. (str.115)

A pozemská láska je těžká, lopotná, klopýtavá, ach jo, umím být i sprostá, ale nic jiného tu na zemi nemá cenu dělat, než se jí věnovat. Láska k Bohu vede jen a pouze skrze lásku k člověku. Do hloubky našich srdcí, kde Bůh bydlí, se dostaneme jen a pouze obrušováním všech ostnů našich nabobtnalých eg. A ty nikdy nezačneme obrušovat jen tak, k tomu nás nutí jen a pouze láska k druhému. Takže bratře, mnoho sil a zdaru při bourání všeho pracně vystaveného, nechť neustále stoupáš klesáním, ať je pro Tvou ženu radostí, hledět Ti do tváře, a Tebe tisíckrát a znovu blaží hledět do očí svých dětí. Tu knížku si pro jistotu opravdu přečti, i když už teď víš, díky tomu Někomu v Tobě, jak přesně máš svou ženu milovat. Chci, abys byl, brácho!

V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští. Avšak právě a jedině v tom, v čem jsme nejhlouběji lidští, plně lidští, lidští až po okraj, až příliš lidští, se nám ukazuje a dává to, co je více než lidské. (Tomáš Halík, Chci, abys byl, Lidové noviny, Praha, 2012, str. 260)