Cancún a Evropa bez uhlíku

Představa bezuhlíkové EU jde ve stopách britského záměru, podpořeného zákonem, který stanovil snížení emisí skleníkových plynů o 80 procent do roku 2050. A protože těch plynů se skleníkovým efektem je víc (třeba metan je mnohem horší než oxid uhlíku), pro samotný oxid uhlíku bylo stanoveno závazné snížení o 90 procent. Průmysl environmentálních technologií však zjišťuje, že lze postupovat rychleji. Britský nezávislý Výbor pro klimatickou změnu (CCC), který spolupracuje na vzniku pravidelného „uhlíkového rozpočtu“ Spojeného království, vyslovil na začátku prosince požadavek, aby pokles emisí do roku 2030 dosáhl 60 procent. To je dvojnásobek byť i zvýšeného unijního cíle.

 

Cílem cancúnských dohod, kterých se teď definitivně ujmou Spojené národy, je zabránit zvýšení průměrné globální teploty nad 2 stupně Celsia. Vědci však už dávají přednost obratu „snížit pravděpodobnost zvýšení teploty o 4 stupně Celsia“, protože vzestup globálních teplot má velkou setrvačnost a dvoustupňovou zastávku jsme už asi prošvihli. Někomu se může zdát, že na nějakém tom stupni nezáleží, ale spíš než o okamžité měření teplot se jedná o posun klimatických pásem blíže k pólům a zejména o rozkolísání klimatu, kterému jsme se po tisíciletí přizpůsobovali. Praktický popis toho, na co bychom se měli připravit, shromáždil před dvěma lety Štěpán Kotrba na Britských listech v příspěvku Jak přežít budoucnost (http://www.blisty.cz/2008/3/4/art39306.html). Uhlík, který byl dlouho dobrým sluhou, je opravdu zlým pánem.

 

Konkrétní uhlíkové limity by měly být dojednány a v příštím roce na konferenci v Jižní Africe, ale vývoj potvrzuje, že silnější slovo získávají technologie a stimuly. Proto průmysl uvítal, že se ujasnilo monitorování, certifikace a měření emisí i alternativních zdrojů. Ekonomiky přitom souběžně snižují uhlíkovou náročnost spolu s náročností ekonomickou a zaměřují se také na snižování závislosti na dovozech. V různých zemích dominují různé alternativní zdroje energie, například v Dánsku a Británii vítr, v Německu a Španělsku slunce a vítr, v zemědělských oblastech bioplyn, ale celkový postup je rychlý a pomáhá mu i to, že obor teď přijímá značnou část protikrizové pomoci. Dostatečný podíl alternativních zdrojů bude významnou součástí konkurenceschopnosti – to je přesně opačný trend, než jak jsme si to představovali u nás.

 

Našla se také cesta, jak do toho zatáhnout rozvojový svět. Zelený klimatický fond pro rozvojové země bude dotován vyspělými zeměmi tak, aby jím do roku 2020 proteklo 100 miliard dolarů především na technologie pro energetické úspory a alternativní zdroje, a částečně také na potlačení dopadů klimatických změn, které na tyto země doléhají nejvíc. Na správné využití fondu bude dohlížet Světová banka, ale kdo kolik dá, to bude věcí ještě dalších jednání. Dospělo se také ke shodě, že země, které mají na svém území poslední zbytky velkých deštných pralesů, by měly být finančně oceněny za to, že zabrání jejich kácení. Politici tedy odjížděli z Cancúnu se spokojeným výrazem v tváři (ale za to jsou placeni). Nejsou však sami. Také James Murray, editor vlivného britského podnikatelského webu BusinessGreen, označuje výsledek za významný a povzbuzující (http://www.businessgreen.com/bg/opinion/1932036/cancun-summit-green-business-verdict). Je to dobré pro klima i pro byznys.

 

Až usedne prach a začne se uvažovat o praktických důsledcích, měli bychom si i my v Česku ujasnit, jestli není nejvyšší čas přehodit výhybku od nájezdů na uhelné limity, blokování rozvoje alternativních zdrojů naprosto scestným národním akčním plánem a budování obraného valu před příležitostmi nových technologií zákonem, který zakáže připojování nových kapacit.

Mimochodem, Věci veřejné si už všimly neobsazeného perspektivního politického pole (či spíše žírného lánu) a otevřeně podpořily kampaň Hnutí Duha za vznik zákona o klimatu po britském vzoru. Tento zákon by stanovil ambiciózní cíl do roku 2050, kterému by odpovídal každoroční uhlíkový rozpočet. Nejsou první, ČSSD už to měla ve volebním programu.