Volby v Polsku: triumf liberálních stran

Podle očekávání zopakovala své vítězství z roku 2007 Občanská platforma s téměř 39 % hlasů, které se i po čtyřech letech vládnutí podařilo zachovat si stejnou podporu voličů. Donald Tusk bude vůbec prvním premiérem, který povede zemi i v druhém volebním období a jeho kabinet bude i nadále pokračovat v proevropském kurzu v koalici s agrární Polskou lidovou stranou (PSL), jež získala 8,6 % hlasů. Spojenectví liberálů s lidovci zaručuje pohodlnou většinu v novém Sejmu. Konzervativně-národovecké Právo a spravedlnost skončilo druhé se ziskem 30 % hlasů a stejně jako PO si uchovalo stejnou přízeň voličů. Pro předsedu Kaczyńského je to však již třetí porážka v řadě (počítáme-li i prezidentské volby) a zřejmě bude muset z tohoto neúspěchu vyvodit personální důsledky.

Polská politická scéna – podobně jako slovenská – je charakteristická malou etablovaností stran a voličskou volatilitou. Kdysi vládní subjekty – agrárně-populistická Sebeobrana zesnulého Andrzeje Leppera a klerofašistická Liga polských rodin Romana Giertycha jsou již v propadlišti dějin. Objevila se však nová formace, na polské poměry velmi kontroverzní: ultraliberální a antiklerikální Hnutí na podporu Palikota (RPP). Jejím zakladatelem je bývalý člen Občanské platformy Janusz Palikot, který otevřeně podporuje interrupce, umělá oplodnění, registrované partnerství homosexuálů, legalizaci marihuany, zákaz výuky náboženství ve školách, zdanění kněží a požaduje přísnou odluku církve od státu. Podporou bezplatného internetu získává hlasy zejména mezi mladými pokrokovými voliči. Palikotova formace získala 10 % a stala se třetí nejsilnější stranou v Sejmu a neformálním vítězem voleb. Svými provokativními – avšak v západní Evropě zcela běžnými postoji – rozčeřila stojaté vody polské politiky. Za RPP usedne v parlamentu i první transsexuální poslanec v dějinách země, což je v silně katolickém Polsku nevídaný jev.

Palikotovi ultraliberálové ovšem nedisponují koaličním potenciálem – stejně jako Právo a spravedlnost. Logickým vyústěním je tedy pokračování středo-pravicové vlády PO a PSL. Neuspěli ani odpadlíci od PiS, kteří založili nacionalistickou formaci Polsko je nejdůležitější (PJN), v mnohém podobnou Lepperově Sebeobraně, avšak zůstali před branami Sejmu.

Do tábora poražených patří Svaz demokratické levice (SLD), jehož podpora poklesla z 13,1 % v roce 2007 na současných 8,2 % a jako jediná parlamentní levicová formace se nachází v izolaci. Kdysi nejsilnější polská strana byla zcela zdecimována ve volbách do Sejmu na podzim 2005, kdy se pod náporem skutečných i domnělých korupčních afér propadla z pozice hlavní formace až na čtvrté místo a s výsledkem 11,3 % ztratila neuvěřitelných 30 % elektorátu z minulých voleb. Z této situace se dodnes nevzpamatovala a naopak dále stagnuje. Je pozoruhodné, že podobná krize v té době postihla i ČSSD v souvislosti s kauzou okolo bytu Stanislava Grosse. Tehdy se podpora sociální demokracie pohybovala okolo 10 %, ale Jiřímu Paroubkovi se podařilo stranu dostat zpět na výsluní a do role silného hráče na české politické scéně. Polskou levici se bohužel resuscitovat nepodařilo, protože nenašla schopného lídra. SLD zůstane zřejmě i v budoucnu spíše okrajovou formací, nepřizve-li ji do vlády některá z velkých stran, což však není příliš pravděpodobné. SLD nedokázala uchopit některá kontroverzní témata, na kterých se profilovala nová Palikotova strana, což jí připravilo o podporu prvovoličů a mladé generace. SLD vůbec poprvé spadla pod 10 %, umístila se na pátém místě a je tak nejslabší frakcí v novém Sejmu. Oproti volbám v roce 2007 přišla o dalších 5 % voličů. Po tak slabém výsledku si svojí pozicí nemůže být jistý předseda SLD Grzegorz Napieralski, který sliboval zisk až 15 % hlasů a třetí místo. V této souvislosti je třeba zmínit analogickou situaci v Maďarsku, kde kdysi nejsilnější socialisté (MSZP) upadají do stále větší marginality a o pozici druhé nejsilnější strany soupeří s neofašistickým Jobbikem, ovšem s téměř třicetiprocentním odstupem od největší pravicové strany Fidesz.

Tuskova vláda si vedla vcelku obstojně a Poláci dali najevo, že si nepřejí návrat do mezinárodní izolace v éře bratrů Kaczyńských. Tyto volby ukázaly, že hlavní strany – PO, PiS a PSL – si udržují stabilní elektorát, což nasvědčuje ustálení politické scény.  V následujících čtyřech letech může Polsko očekávat pokračování dosavadní politiky, se kterou je evidentně většina národa spokojena, odhlédneme-li od tradičně nízké volební účasti, pohybující se kolem 50 %. Kabinet nicméně bude muset přistoupit, vzhledem k výši státního dluhu, k větším úsporným opatřením než dosud, což může vést k rychlému poklesu Tuskovy popularity.