S USA na věčné časy (a nikam jinam)

Už v tom zase lítáme. V Davosu se citovala Havlova legenda o životě ve lži i marnost oběti Československa v Mnichově 1938. Svět se má probudit nad naším odstrašujícím příkladem. V úterním projevu kanadského premiéra, a také bývalého guvernéra jak Bank of Canada, tak Bank of England, Marka Carneyho na Světovém ekonomickém fóru sice Trumpovo jméno nezaznělo, ale všichni pochopili jeho varování před zlomovou situací ve světě:

„Každý den jsme svědky toho, že žijeme v éře velmocenského soupeření. Že řád založený na pravidlech slábne. Že silní si dělají, co mohou, a slabí strpí, co musí.

Tento Thúkydidův aforismus je předkládán jako nevyhnutelnost – jako přirozená logika mezinárodních vztahů, která se nyní znovu prosazuje. A tváří v tvář této logice mají země silnou tendenci přizpůsobit se v zájmu zachování klidu. Vyhovět. Vyhnout se problémům. Doufat, že si poslušností zajistí bezpečnost. Nezajistí.“

Carney to myslí doslova, když americký prezident Domald Trump považuje za samozřejmé, že dostane nejen Grónsko, ale možná i Kanadu a k nim Mexiko a Venezuelu, jen proto, že je chce.

Proto se ještě před Davosem Carney jistil návštěvou Pekingu, kde podepsal s Čínou memorandum o porozumění o širší perspektivní spolupráci v rámci strategického partnerství. Okamžitě má skončit celní válka, která blokovala dovoz čínských elektrických aut. Rychle vzniknou pracovní skupiny pro spolupráci v oblastech jako jsou finance, dřevo, ropa, zelené technologie a cestovní ruch.

Čínský velvyslanec v Kanadě Wang Ti nyní vysvětlil agentuře The Canadian Press, že příslušná ministerstva v Číně a Kanadě budou v kontaktu, aby mohly a rychleji postupovat v prioritních oblastech. Spolupráce nezahrnuje oblasti jako umělá inteligence, kritické minerály a obrana, aby se zbytečně nedráždil Washington. Carney se v listopadu vrátí do Číny na summit APEC v Šenčenu, kde může debata pokračovat.

V Davosu Carney naznačil, že by mohlo jít o příklad pro ostatní, tedy menší a střední země, které jsou při tomto banketu mocností nikoliv u stolu, ale na talíři.

„Jaké jsou tedy naše možnosti?

V roce 1978 napsal český disident Václav Havel esej nazvanou Moc bezmocných, v níž si položil prostou otázku: Jak se komunistický systém udržuje u moci?

Jeho odpověď začínala zelinářem. Vedoucí prodejny se zeleninou umístí do výkladu heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Sám tomu nevěří. Nikdo tomu nevěří. Ale přesto to heslo ve výkladu má – aby se vyhnul problémům, dal najevo svou poslušnost, aby měl klid. A protože všichni vedoucí prodejen ve všech ulicích dělají totéž, systém přetrvává.

Nejen díky násilí, ale také díky účasti obyčejných lidí na rituálech, které v soukromí považují za vylhané.

Havel tomu říkal „život ve lži“. Moc systému se nezakládá na pravdě, nýbrž na ochotě všech lidí chovat se tak, jako by pravdu měl. A z toho také pramení jeho křehkost: stačí, aby jeden člověk vypověděl poslušnost — aby zelinář odstranil heslo —, a zdání začíná dostávat trhliny.

Je načase, aby firmy a země odstranily heslo z výkladu.“

Fajn, za totáče to celkem fungovalo, ale pak se i Havel vrátil k zelinářské praxi, když 30. ledna 2003 podepsal Dopis osmi, kde figurovali také premiéři Británie, Španělska, Itálie, Polska, Maďarska, Dánska a Portugalska, aby podpořili vylhanou válku USA proti Iráku. Prosazovali ji v situaci, kdy Francie a Německo tuto válku „koalice ochotných“ rozhodně odmítaly. Ze seznamu je vidět, že dánská příchylnost teď přišla příkladně nazmar. Česko bylo tenkrát francouzským prezidentem poučeno, že přišlo o vzácnou příležitost mlčet.

Kdo by se do toho chtěl ponořit, je tu vynikající kniha českého vědce, emeritního profesora lingvistiky a slavisty na Pensylvánské univerzitě Petra Steinera pod názvem Václav Havel: Od existenciální revoluce k invazi do Iráku. Vydala ji Univerzita Palackého v Olomouci, 2022.

https://www.vasevec.info/komentare/jak-jsme-naleteli

Takhle hluboce to ale západní publikum studovat nebude. Pro ně bude zajímavější Carneyova analýza vlastního chování:

„Země jako je Kanada prosperovaly po desetiletí v rámci toho, co jsme nazývali mezinárodním řádem založeným na pravidlech. Vstupovali jsme do společných institucí, chválili jejich principy a těžili z jejich předvídatelnosti. Pod ochranou tohoto řádu jsme mohli prosazovat zahraniční politiku založenou na hodnotách.

Věděli jsme, že tento mezinárodní řád vždy neplatí. Že když se to hodí, nejsilnější ho poruší. Že obchodní pravidla jsou vymáhána asymetricky. A že mezinárodní právo je uplatňováno s různou přísností v závislosti na totožnosti obviněného nebo oběti.

Tato fikce byla užitečná a zejména americká hegemonie zajišťovala veřejné statky: otevřené námořní trasy, stabilní finanční systém, kolektivní bezpečnost a podporu rámcového řešení sporů.

A tak jsme do výkladu umístili heslo. Účastnili jsme se rituálů. A povětšinou jsme se vyhýbali poukazování na rozdíly mezi rétorikou a realitou.

Tato výhodná dohoda už nefunguje.“

Tak to vidíte, že ta zelinářská logika nebyla tak úplný úlet. Starý kabát letí do popelnice. A nový? Ten se teprve šije. Pokud budeme nějaký kabát ještě potřebovat a naše další spojenectví na věčné časy se nezmění ve spojenectví pro věčnost:

„Dovolte mi, abych to řekl narovinu: nacházíme se uprostřed zlomu, nikoli postupné změny.

Série krizí ve finančnictví, zdravotnictví, energetice a geopolitice z posledních dvou desetiletí odhalila rizika extrémní globální integrace.

A v poslední době začaly velmoci používat ekonomickou integraci jako zbraň. Cla jako páku. Finanční infrastrukturu jako donucovací prostředek. Dodavatelské řetězce jako zranitelnost, které lze zneužít.

Nemůžeme „žít ve lži“ vzájemné prospěšnosti integrace, jestliže se integrace stává zdrojem naší podřízenosti.

Multilaterální instituce, na které se střední mocnosti spoléhaly — Světová obchodní organizace, OSN, Konference smluvních stran, struktura kolektivního řešení problémů – jsou výrazně oslabeny.

Výsledkem je, že mnohé země docházejí k totožnému závěru. Musí rozvíjet větší strategickou autonomii: v oblasti energetiky, potravin, kritických minerálů, financí a dodavatelských řetězců.

Takové nutkání je pochopitelné. Země, která se nedokáže sama uživit, zásobovat palivem nebo bránit, má jen málo možností. Když vás přestanou chránit pravidla, musíte se chránit sami.“

A to, jak to dělá Kanada, je stejně zajímavé, jako jejich hokej. Od nástupu Carneye do úřadu se dohodla na komplexním strategickém partnerství s Evropskou unií,  podepsala dalších dvanáct obchodních a bezpečnostních dohod na čtyřech světadílech a během několika posledních dní uzavřela strategické partnerství s Čínou. Snaha o další diverzifikaci vztahů pokračuje.

Carney to označuje za budování funkčních koalic, které sdružují partnery s dostatkem společných zájmů, aby mohli postupovat společně. Tak se vytváří hustá síť vazeb napříč obchodem, investicemi a kulturou, na niž se může obracet při budoucích výzvách a příležitostech.

„Střední mocnosti musí jednat společně, protože pokud nejste u stolu, jste na jídelním lístku. Velmoci si mohou dovolit jednat samostatně. Mají dostatečně velký trh, vojenskou kapacitu a vliv, aby mohly diktovat podmínky. Střední mocnosti tohle všechno nemají. Jenže když vyjednáváme s hegemonem bilaterálně, vyjednáváme z pozice slabosti. Přijímáme, co je nám nabídnuto. Soupeříme mezi sebou o to, kdo bude nejvstřícnější. To ale není svrchovanost. Je to předstírání svrchovanosti a faktické přijetí podřízenosti.“

„Chápeme, že tento zlom vyžaduje něco víc než přizpůsobení. Vyžaduje, abychom si upřímně přiznali, jak vypadá dnešní svět. Odstraňujeme heslo z výkladu.“

„Mocní mají svou moc. Ale i my něco máme – schopnost přestat s předstíráním, pojmenovat realitu, budovat svou sílu u sebe doma a jednat společně.“

Kdybych to měl shrnout, cesta ven je v používání vlastního mozku a spolupráce s těmi, kdo se také něčeho takového neštítí. V našem prostředí by to nespíš mělo znamenat oživení spolupráce ve V4 a usilovat i o účast Rakouska, případně dalších v regionu. Pokud však Trump ve stejně svatém nadšení, jakým se hrne pod grónské ledovce, ukončí válku na Ukrajině, vznikne zcela nová situace v pozitivním smyslu.

Je opravdu nejvyšší čas vystrčit hlavu z krabice a brát věci tak, jak jsou, po vynoření z mlhoviny hesel. Jsme slabí, malí – dosti těchto řečí! (Tohle jsem taky někde čet…) Nakonec aby se ti proletáři přecejen spojili, jen nikoliv jako proletáři, a už vůbec ne pod knutou hegemona.