O čem se v mediích nemluví

Jaké jsou důvody tohoto neutěšeného chování hráčů na trhu medií (nebo spíše pohrávačů s trpělivostí konzumenta)? No bavil jsem se o tom s několika novináři, oficiálně se říká, já svou práci chápu takto, či toto vidím jako to důležité. Tzv. off record se připouští vliv inzerce, osobní vazby vedení media do vnějšího prostředí, obava z možného následného uzavírání informačních kanálů (slovy: napíšu-li o tomto, pak již nedostanu další informace od některého svého zdroje), současně se však slovně vylučuje, že by přece něco v demokracii bylo tabuizované.

            V lepším případě pak konzument dostává za svůj nemalý peníz jakýsi polotovar, tj. sice se dostane (tu a tam) na pořad kruciální téma, ba i někdy, byť zřídka, se správným aktérem, ale s typickými (někdy i přímo lacinými) triky. Počínaje rozdychtěným/nou moderátorem/kou, mačkajícím ze zpovídaného: kdy už, už šířeji rozjedeme ty tolik potřebné reformy…

Ne dotazy směřující na jádro věci, odkrývající slabá, sporná či nebezpečná místa. I zde by se bohatě uplatnila analogie s příbalovým letákem od medikamentu:

• jak dávkovat?
• s čím nekombinovat?
• jaké jsou kontraindikace?
• jaké jsou nežádoucí účinky?

Samo o sobě a to je známý fakt pro studenty jak ekonomie, tak politologie, že neoliberální teorie jsou jednoduché a dají se prezentovat v podstatě výkřiky:

Je krize! Musí se šetřit (tj. škrtat)!

(Neo) keynesianské a alternativní postupy se vysvětlují nepoměrně hůře. Zkusme si jen představit takový pojmový aparát jako:

Skrytý dluh či poněkud extensivní výklad paradoxu spořivosti či pasti likvidity.

Nebo tvrzení sice ze základního kursu (makro)ekonomie , že státní rozpočet není jen souhrnem rozpočtů domácností či jejich prostým analogonem (přednášejícím mnohdy ani neocitované a studenty tím snáze přehlédnuté).

Autor se několikrát přesvědčil, že orientace v těchto pojmech je nejen nad možnosti moderátorů, ale vede i k nefalšovanému údivu u lidí braných za ekonomické experty.

Moderátoři i „experti“ mnohdy připomínají spíše trhovce na orientálním tržišti, kteří místo

laciného koberečku lacině šermují tak s Lafferovou křivkou. Čili s pojmem, který by měl každý student po půlroce vyšší matematiky umět charakterizovat jako existenciální tvrzení

o jakémsi průběhu funkce, které nelze jednoduše algoritmicky (tj. opakovatelně a jednoznačně) vyšetřit, a jako takové taky vzniklo na restauračním ubrousku a po několika sklenkách martini.

Dalším poťouchlým trikem, který mělkost publicistiky ještě zesiluje, je tzv. dělení na pořady či rubriky na (podle mého) celebritální a plebejské. Např. jako celebritální lze chápat v novinách fejetony a v médiích třeba Otázky V. M. Tam se dostanou větry studiových klimatizací ostřílené celebrity, které i pokud by jim nějakým omylem moderátor položil otázku mířící přímo na jejich ledví, umějící ve své odpovědi věc zahrát do autu a mnohdy navíc třeba i příliš nerozčílit konzumenta informace. Těmi plebejskými jsou pak noticky v mediích, štěky v TV či Jílkové Kotel či v novém kabátě pak jeho soft následovník, Máte slovo! Zde je přispěvatel  a účastník „presován“ dvěma risiky:

1)      u noticek, na prostoru menším než malém, nestačí rozebrat nějaké tvrzení a i jen velmi zkratkovitě načrtnout svoje řešení

2)      u oněch kotelnických štěků je to většinou otázka trémy, kdy dotyčný/á muž/žena z lidu

v krátké otázce nevystihne jádro věci a navíc je někdy následně doslova převálcován replikou matadora a představen tak diváctvu, co by žáček opisující od souseda a spíše mixující hrušky s jablky.

Autor zde může dokonce posloužit dvěma svými zážitky.

V prvém se v jednom deníku tak dlouho hledala autorova analýza Klausova mítinku v jeho rodném městě, až ji on pak sám našel na stole Klausova poradce v Praze.

V druhém případě pak byl autor na ulici dotázán (po předchozím přezkoušení ze slovenských reálií) na názor stran Havlova vztahu ke Slovákům. Z dvou souvislých vět vznikla věta jedna typu říkat –povědět – samo – jasno, že pak jeho známí se podivovali, jak jsem se mohl tak indisponovat, když poblíž místa záchytu kameramanem široko daleko není žádné pohostinské zařízení.

Někdy se i vyskytne doporučení (editorů či i jen redakčních podsekretářů) publikovat svůj protinázor jinde, to ono typicky české: stěžujte si v lampárně. O čtenářské politice ani nemluvě, kdy se medium ptá čtenářů na názor, cílevědomě publikuje jejich ohlasy, zvláště ty kritické. Nedostatek místa již tomu nemůže bránit, neboť již není obtížné propojit tištěnou formu s internetovou mutací media.

           Důvod, že media jsou soukromá a jako taková jsou tudíž nezávislá na čemkoliv, tedy i na zájmech čtenářů, že, také neobstojí. V případě, že hovoříme-li o tržní ekonomice, tak neúplná, popř. asymetrická informace vede k výraznému tržnímu selhání, nebo dokonce lze takovou situaci brát jako kvalifikovaný podklad k zásahu regulátora, tj. dohledového úřadu. Tak jako třeba u potravin se musí udávat jasné a přesné údaje o složení, tak i u informací se musí dbát na komplexnost. Neúplná informace je prostě informací zavádějící a manipulující. A krom toho běžný občan si musí vydělávat na živobytí a nemá čas místo novinářů lítat po tiskovkách, ba ani nemá čísla mobilů na politiky, celebrity či podnikatele.  A už vůbec nehledě na to, že celebritám nemá co nabídnout, jako třeba rozhovor v mediu, což pro drtivou většinu osobností je pro jejich činnost výrazně stimulující agens.

            Něco by měl řešit i tiskový zákon, nejen právo na odpověď a dodatečné sdělení ale i břímě pro redakci: provozovat onu čtenářskou politiku. Ale v tomto mediálním „závětří“ se to přece pak tak snadno píše o zodpovědnosti těch průměrných občanů v nesnadném světě a těm velkým hráčům je tak opečováváno jejich soukromí aby diskrétnost jich, co by Kellerových diskrétních elit byla plně hodna tohoto označení.? A někdy se to i doprovodí známou formulkou, která by mohla být i alias- titulkem tohoto článku:

My nesmíme ani naznačovat…