Nečasova kouzla se statistikou

S nejobsáhlejším prohlášením o prý nesmírně sociálně citlivých opatřeních Topolánkovy vlády, ve které zastával právě post ministra práce a sociálních věcí, přišel při nedávném parlamentním projednávání státního rozpočtu na příští rok. Opět házel jedním statistickým číslem za druhým takovým způsobem, až si průměrný občan musel klást otázku, zda vůbec nežil a nežije v úplně jiné zemi než Nečas, z jehož slov vyplývalo, že Topolánkova (a Nečasova) vláda nepřinesla České republice značné sociální i ekonomické škody, nýbrž takřka sociální ráj skandinávského typu. Realita je však samozřejmě opačná – Topolánek, Kalousek a Nečas znamenali (a znamenají) pro tuto zemi velkou zkázu, reformy Topolánkovy vlády vyeskalovaly ekonomickou krizi a zhoršily sociální smír v zemi – to jen náš pan premiér si opět vykládá statistiku způsobem, jakým se mu hodí. Nečas prohlásil: „Cílená opatření (Topolánkovy vlády – pozn.), přestože omezila sociální transfery, vedla k tomu, že reálné příjmy rodiny s dětmi v roce 2008 vzrostly o 4 %, v roce 2009 o další 2 % a za první pololetí letošního roku proti prvnímu pololetí loňského roku o další téměř 2,5 %.“ Stalo se tak podle něj díky zavedení daňových slev na děti a jiných daňových bonusů. Je třeba poznamenat, že je v prvé řadě krajně demagogické hovořit o těchto "úspěších", aniž by se zmínila skutečnost, v letech 2007-8 ještě dobíhala obrovská hospodářská konjunktura, která dosáhla nejvyšší úrovně za předchozí sociálně demokratické vlády. Stejně tak je velmi jednostranné hovořit o růstu čistých příjmů domácností bez byť jen krátké zmínky o tom, jak se současně rok od roku alarmujícím tempem (v letech 2003-2008 ročně více než třicetiprocentním) navyšuje jejich zadlužení - koncem srpna tohoto roku již přesáhlo výši jednoho biliónu korun! Nemluvě ještě o tom, že je poněkud pokrytecké chlubit se rozdáváním stovek navíc nízkopříjmovým občanům a přitom vůbec nezmínit, že bohatým se přidávaly desetitisíce (což také způsobilo sekyru do veřejných rozpočtu ve výši 100 miliard ročně, kterou dnes zase musí splácet kdo jiný než chudí a středněpříjmoví). Nečasova čísla se však ukazují jako odtržená od reality i při nahlédnutí do materiálu Ministerstva práce a sociálních věcí (tedy jeho bývalého úřadu!). Premiérovi se zřejmě opravdu nedostala do ruky studie Odboru analýz a statistik MPSV Vývoj vybraných ukazatelů životní úrovně v České republice v letech 1993 - 2009, která vyšla v červnu tohoto roku (tedy ještě za ministra Šimerky, dnešního náměstka). http://www.mpsv.cz/files/clanky/9334/Brozura_CZ_press.pdf Čísla, která zde nalezneme, se Nečasovi do krámu rozhodně hodit nemůžou. Podle propočtů autorů studie na základě statistik ČSÚ nominální čisté příjmy domácností s dětmi mezi rokem 2007 a 2009 skutečně mírně rostly (tak jako v předešlých letech), konkrétně se zvýšily z 9 239 Kč na 10 455 Kč v průměru za měsíc. Podstatnější je však také ukazatel meziročního indexu, měřený v procentech na 1 člena domácnosti. Připomeňme že, v roce 2006 (v době ekonomického boomu) se tento index u domácností s dětmi zvýšil oproti předešlému roku o rekordních 7 %. Po nástupu Nečase na ministerstvo došlo k výrazné stagnaci tohoto růstu a následně k jeho poklesu - v roce 2007 index klesl na 108,7 %, v roce 2008 se jen nepatrně zvýšil na 109,7 % a konečně v roce 2009 došlo k jeho strmému poklesu na 103,1 %. Je sice hezké až manipulativní se ohánět účty rodin s dětmi, co ale naplat, že u nás jsou příjmy značně diferenciované a platí to bohužel i pro rodiny s dětmi. V tabulkách pracovníků MPSV jsou zvlášť uvedeny i údaje o příjmech domácností s dětmi s minimálními příjmy. Sice i zde je od roku 1993 v absolutních číslech průměrných měsíčních příjmů určitý, byť hodně zanedbatelný nárůst (z 1 774 Kč v roce 1993 na 4 044 Kč v roce 2008 - srovnejme s růstem průměrným měsíčních příspěvků domácností s dětmi celkově z 3 073 Kč v roce 1993 na 10 455 Kč v roce 2009). Ale pozor, v roce 2009 nárůst příjmů v korunách se nejen zcela zastavil, ale poprvé se od roku 1993 snížil, ze 4 044 Kč v předchozím roce na 3 963 Kč! Příjmy nejchudších rodin s dětmi jsou tak prakticky stejné jako před téměř 20 lety. A vyjádření v meziročních indexech? Ty za Nečase samozřejmě klesaly - ze 104,1 % na 98 % v roce 2009. Jestliže Nečas s odkazem na jakousi analýzu ČSÚ tvrdí, že daňové změny v roce 2008 nejlépe prospěly domácnostem s nejnižšími příjmy, není to ani demagogické, ale vyloženě ubohé. A aby toho ještě nebylo dost, autoři studie navíc zcela logicky upravili tytéž údaje na základě indexů spotřebitelských cen a životních nákladů. A v tomto světle se plody Nečasova ministerstva jeví ještě hůř. Meziroční index reálných příjmů domácností díky použití indexu spotřebitelských cen se ihned po zavedení Topolánkových reforem, snížil o celá 3 % - ze 105,4 % v roce 2007 na 102,4 %. Nejinak tomu bylo i u indexu reálných příjmů při započítání indexu životních nákladů, který se snížil o téměř 3 % ze 105,4 % na 102,8 %. Dodejme, že tzv. reforma veřejných financí kromě jiných škod vyvolala také (v souvislosti s prudkým zvýšením DPH a dalších opatřeních) v roce 2008 vůbec nejvyšší míru inflace za hezkou řádku let. V krizovém roce 2009 se zmíněný index mírně opět zvýšil o necelé jedno procento. Důvod je prostý - inflace se tehdy v souvislosti s recesí snížila na nepatrnou výši. To ovšem neznamená, že by inflace přestala být problémem. Jak známo, její celková míra ne vždy odráží dopady zdražování na veškeré sociální skupiny. Proto i nepatrné % inflace může mít na spotřebitelský koš nízkopříjmového občana nepříjemný vliv. Taková je skutečnost o dopadech Topolánkových a Nečasových reforem na rodiny s dětmi. A co takhle se zaměřit i na situaci českých důchodců? Zde je strmý sešup meziročných indexů reálných příjmů také nezpochybnitelný - ze 108,4 % v roce 2007 na 105,6 % v roce 2009. Při započítání indexů inflace a životních nákladů měly domácnosti důchodců stejnou tendenci jako příjmy domácností s dětmi. Nečas však neopomněl se v jiných debatách chvástat i životní úrovní důchodců. Podle jeho slov reálná hodnota důchodů v roce 2009 byla na nejvyšší úrovni po roce 1989, dosáhla 113 % této hodnoty. A dokonce o 6 % vyšší než v době, kdy ODS přebrala vláda po sociální demokracii! Pan premiér jako vždy nějak vynechal několik zásadních fakt - za prvé takto vysoká reálná hodnota v roce 2009 je čistě dána tím, že v tomto roce odešlo do penze velký počet lidí s vysokými peněžními příjmy. A jak to u statistik bývá, průměr bývá vyššími příjmy v podstatě uměle navýšen. A to přesto, že průměrné penze 10 tisíc u nás nedosáhne ani polovina důchodců. Za druhé se Nečas jaksi zapomněl pochlubit, že skutečný vliv Topolánkova batohu se stačil naplno projevit právě v roce 2008, kdy reálná hodnota důchodů...poklesla, o téměř 1,5 % oproti předchozímu roku. Pan Nečas se nám nezapomněl pochlubit, jak jeho vláda proti chudým ve skutečnosti zatočila s chudobou. Uvádí, že v roce 2007 (před zavedením reforem) bylo 62 % z hlediska čistého příjmu pod příjmem 10 tisíc na jednoho člena domácností a 38 % českých domácností mělo vyšší příjem na hlavu než 10 tisíc korun, zatímco v roce 2009 (po reformách) dosáhlo již 58 % českých domácností čistého příjmu 10 tisíc na hlavu a jen 42 % českých domácností má příjem pod 10 tisíc na jednoho člena. Nečas se chválí, že jako ministr dovedl zemi k nejnižší míře chudoby v EU. Máme tedy slavit, jak jsme na tom díky osvíceným lidem z ODS skvěle? Ale kdeže, situace je opět jiná, než jak se nám ji předseda vlády snaží lacině vsugerovat. Čísla o údajném poklesu chudoby, které také s velkou pompou publikoval i redaktor Holub na serveru Aktuálně.cz, nelze brát samozřejmě vážně. Jednak šetření příjmů domácností byla provedena ještě na jaře 2009 a pocházejí ještě z roku 2008, takže si na údaje za loňský i letošní rok ekonomické krize ještě počkáme. Jednak je důležité se podívat na to, jak to vlastně je s příjmy určitých skupin. Mnozí lidé s vysokými peněžními příjmy si najímají daňové poradce, aby mohli všelijak optimálně převádět své prostředky, aby jejich původ nebyl zřetelný a také aby vytvářely podmínky k jejich růstu. Za další by bylo dobré zmínit, že když poklesne celostátní průměr, tak mnoho lidí ihned vypadne z kategorie chudých, neboť jejich příjmy převýší procento, při kterém se za chudé považují. S takovým způsobem vytváření statistiky lze dokázat úplně cokoliv. Vytyčovaná česká ,,nejnižší míra chudoby" je jeden z největších statistických mýtů současnosti. Eurostat chudobu v jednotlivých měří na základě toho, kolik procent občanů nedosahuje ani 60 % nejčastějšího příjmu v té konkrétní zemi. A s těmi příjmy je to jak známo v různých evropských zemích vždy odlišné. Fin, který je ve své zemi nedosahuje 60 % nejčastějšího příjmu, by se u nás rázem vyskytoval mezi boháči. Tato statistika vypovídá akorát o tom, nakolik efektivní jsou v EU sociální systémy, aby udržely občany nad 60 % onoho medianu. A právě v tom si my, i přes podprůměrné sociální výdaje, vedeme slušně. ČR si ono prvenství s ,,9 % chudých", na kterých mimochodem Nečas nemá žádnou zásluhu, protože jsme do této pozice dostali ještě za vlád sociální demokracie, získala i díky věci štěstí, protože současně platí znepokující fakt, že zhruba stejné procento obyvatel se vyskytuje těsně nad 60 % nejčastějšího příjmu. Stačí tedy ještě další a už ani ne drastické škrty v sociálních transferech a rázem se naše ,,míra chudoby" zdvojnásobí a ocitneme se v ní už nikoliv na prvním, ale mezi posledními v Evropě společně s Řeckem či Lotyšskem. Však nám velký ochránce sociálně slabých Nečas k tomu pomůže. Má na to své Drábky a Kalousky. A abychom si ještě udělali širší přehled o stavu chudoby v ČR, zastavme se u naprosto přehlíženého výzkumu životní úrovně v Evropě Europe in Figures z loňského roku. Podle něj 14 % českých domácností (žádných 9!) má problém vůbec vyjít se svými měsíčními příjmy, čímž jsme se v tomto výzkumu ocitli na 17.-19. místě v Evropě. V míře nedostatků základních životních podmínek (teplota v bytě, počet dovolených mimo bydliště, maso na talíři každý druhý den, možnost výměny starého nábytku atd.) jsme se ocitli na 16. místě. Ještě hůře na tom jsme co se týče pocitu odstavení na okraji společnosti – skončili jsme na 3. nejhorším místě v Evropě! Za námi se vyskytly už jen Bulharsko a Slovensko se svými ještě více podfinancovanými sociálními transfery, než jaké máme my. Rozepsat se ještě o tom, kolik lidí ročně končí na ulici a třeba kolik z nich se dnes rekrutuje z mladých lidí by bylo příliš silné sousto pro předsedu vlády, jehož neoliberalismus by měl vyřešit vše, ale stále se mu to nějak nedaří, naopak. A nepomůžou mu k tomu ani všelijak překrucovaná a mylně interpretovaná čísilka. Buďme si v souvislosti se škrty jisti, že bude ještě hůř. „Vláda rozpočtové odpovědnosti“ nás totiž odpovědně vede řeckou a lotyšskou cestou a to hodně rychlým tempem. Napsáno v rámci aktivit skupiny ProAlt