Rašek: Události, které poznamenaly loňský rok. A poučení pro rok 2025?

Ministerské přešlapy

Piráti v roli mravnostní politické instituce prostřednictvím stranického referenda požadovali okamžitě odvolat ministra spravedlnosti Pavla Blažka. I když ta většina při malé účasti byla ve skutečnosti jen třetinová. Handicapem tohoto požadavku je, že většina politiků, komentátorů a diskutujících na sociálních sítích to nebrala vážně. Už podle některých z nich proto, že ani oni nejsou ochotni zahrozit zásadně, když poznali, jak chutná moc. Nemluv o pošetilosti, že by se premiér svého ministra vzdal, když měl rozhodující podíl na tom, že stojí v čele koaliční vlády.

Hlavní příčinou sporu bylo, co nemá rád žádný režim: kontakty s nežádoucími osobnostmi. I za normalizace v čelných stranických a vládních orgánech platilo, že "můžeš pít, mít ženské, jen si nezadej s nežádoucími lidmi". I v demokracii je jistě lepší se podobným kontaktům vyhnout, kdyby ovšem nenastávaly situace, kdy je nutné se jejich prostřednictvím dohodnout o klíčových politických záměrech, což je Blažkův případ. Konečně předseda poslanec klubu ODS Marek Benda na Prima News otevřeně řekl, že Pavel Blažek zákulisní jednání vedl.

Při vší úctě k Pavlu Blažkovi je tu jedna věc, která není ve hře. Snad jen v mysli některých teoretiků řízení, nebo těch, kdo podobnými funkcemi prošli. Jak je možné, když nejen ministři pracují podle programů, vymezených často na minuty, Pavel Blažek se při náhodné bouři zastaví na Žižkově v oblíbené řecké restauraci, aby tu setrval pět hodin?

A jako kdyby se nic nedělo, ministr spravedlnosti je subjektem spravedlnost dál, zvláště pokud jde včasné předkládání právních zákonů. Kritiky jsou nadále především nyní už nekoaliční Piráti. Předseda jejich poslaneckého klubu Jakub Michálek dokonce ovlivnil Pavla Blažka z odpovědnosti za motolský trestní čin.

Jak se ze zmocněnce stát znovu poradcem

"Přišlo to tak znenadání, jako bouře bez mračen," zpívalo se kdysi v jedné populární písni po válce. Podobně tomu tak bylo, když ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák znenadání jmenoval člena Národní ekonomické rady vlády ekonoma Petra Zahradníka zmocněncem pro přijetí eura. Nic proti němu, ekonomikou Evropské unie se dlouhodobě zabývá. Převládlo ale mínění, že ministr to jako pravděpodobně nejvážnější zastánce přijetí do této druhé nejsilnější světové měny udělala navzdory opačnému postoji ODS.

Ta to nemohla jen tak lezce přejí. Jakkoli analyzovat a hodnotit reálné možnosti, jak splnit maastrichtská konvergenční kritéria je potřebné. A tak konflikt byl na světě a proto se premiér poprvé po dvou letech vlády rozhodl pro dohadovací řízení. Nevíme, o čem všem se tam pětikoaliční politici bavili. Výsledkem však bylo, že se vše vrátilo do starých kolejí. Petr Zahradník nebude zmocněncem, ale zůstane poradcem v podstatě se stejnou náplní práce. Tak to v podstatě přijali převážně i komentátoři a veřejnost, že jako by šlo jen o změnu názvu funkce, pozice či pracovního místa se stejnou náplní práce.

Jenže teorie organizace a řízení rozlišuje pravomoci rozhodovací, tj. s konečnou platností rozhodnout, a pravomoc poradní, tj. k dané problematice se vyjádřit. To znamená, že Petr Zahradník poradní hlas, kdežto jako zmocněnec by měl mít přinejmenším koordinující pravomoc, což je z místa1 poradce ministra je nemyslitelné. Musel by to být zmocněnec na úrovni vády. Ale do toho se ODS zjevně nechtělo a nechce. Prezident Petr Pavel však v poslední době dává najevo, že je opačného mínění,

Absolutorium Integrovanému záchrannému systému

Toto výjimečné klasifikační slovo lze při hodnocení krizového řízení extrémní povodňové situace u nás použít jen s vědomím jistého rizika a při srovnávání řešení obdobné přírodní události, jakými byly povodně v letech 1997 a 2002. Od té doby se krizové řízní podstatně zlepšovalo, a to ve shodě s experty i opozicí o jednu generaci.

K uvedenému hodnocení krizového řízení z jednotlivých jeho součástí opravňuje již včasné varování meteorologické služby o blížícím se povětrnostním nebezpečí s vysokou mírou prognostické pravděpodobnosti a s průběžně upřesňovanou identifikací nejnebezpečnějších míst nejdříve na Jesenicku a následně v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. Vodohospodářům to umožnilo včas regulovat průtoky mnohdy staleté vody a lesníkům kvůli síle větru varovat před vstupem do lesů.

Nelze neuvést, že se za dobu od předchozích povodní zvýšila kompetence všech složek Integrovaného záchranného systému. Jejich profesionální činnost považujeme již za samozřejmost. Jak však dokazují kritické aktivity jejich odborových organizací, neodráží se to v jejich finančním ocenění.

Podobně tomu je s aktivitami státní správy od starostů až po hejtmany. Ani vláda ve srovnání s minulostí nepodcenila vážnost situace, včas svolala tiskovou konferenci a pod vedením ministra pro životní prostředí Petra Hladíka se scházela Ústřední povodňová komise. Jako vždy v podobných situacích účinně pomohla armáda několika stovkami vojáků a s leteckou a ženijní technikou. To vše podstatně za průběžné výrazné pomoci médií pozitivně změnilo vzájemnou spolupráci, komunikaci a informovanost až k jednotlivým občanům.

Aktivizace všech složek krizového řízení státu a celé společnosti vedla k tomu, že se ve srovnání s minulostí podařilo lépe zvládnout složitou situaci s nižšími ztrátami na životech. I když zejména na severní Moravě muselo být evakuování tisíce lidí, na desítkách železničních tratí i části dálnice D1 zastavena doprava a několik set tisíc domácností bylo různě dlouho bez elektrického proudu. I kvůli mnohým nesplněným opatřením z minulých povodní se nevyhneme vysokým materiálním škodám až do výše sto miliard korun. Přesto vše se potvrdilo, že se vracíme ke schopnosti vypořádávat se s mimořádnými situacemi, bez nichž by ztráty a škody byly nesporně vyšší. Tak jak jsme se solidárně chovali při povodních, bychom se měli chovat a jednat nejen při živelních katastrofách. A kromě nich jich rozhodně není málo.

Obnažená podoba české politiky

Marně jsem hledal v paměti, jestli v polistopadové době se na politické scéně odehrál tak hořký den, jakým bylo 24. září 2024. Ještě nebyly odklizeny škody po extremní povodně a vládnoucí koalice se nevzpamatovala z porážky v krajských a senátních volbách, když si premiér Petr Fiala pozval k sobě na hodinu šéfa Pirátů a místopředseda vlády pro digitalizaci a ministr pro místní rozvoj Ivana Bartoše, aby si spolu pohovořili o nepříliš podařené realizaci zákona o stavebním řízení a pirátském programu. Jak vyzněl následný rozhovor Bartoše s novináři, rozešli se ve smíru. Za pár hodin však premiér bez jakéhokoli dalšího jednání a koaličního projednání odvolal Bartoše z vlády. Média včetně veřejnoprávních to okamžitě charakterizovala jako vládní krizi a premiérovou počínání považovala za nepochopitelné. MFDNES na to reagovala úvodníkem pod názvem Fiala podřízl Piráty.  Představitelé Pirátů byli proto na podvečerní tiskovce přijati novináři potleskem a stejně tak se s nimi rozloučili. I když Piráti označili premiérovo jednání za podraz a rozhodnutí pod tlakem skupiny politiků ODS, aniž k tomu měli důkazy. I když premiér se mohl rozhodnout samostatně nebo podle některých komentátorů se špatně vyspal, politická zkušenost spíše napovídá, že šlo o náhlý vnější závažný podnět, o němž se časem něco dozvíme, nebo také ne. Když se ho na to někdo z novinářů zeptal, vyvádělo ho to z míry. V každém případě premiérovo jednání ke zvýšení šancí koalice v blížících se sněmovních volbách nepřispělo, připravil se o jednu z předností, jíž byla dosavadní stabilita vlády. Naopak krize paradoxně pomohlo Pirátům začít znovu z postavení opozice.

Není sporu o tom, že při digitalizaci stavebního řízení došlo k nám vážným problémům. Ale tak je tomu i při realizaci podobných projektů v jiných rezortech, aniž by docházelo na sankce. Mezi kritiky Bartoše patří i někteří experti z firem, které neuspěly ve výběrovém řízení, nebo za ně lobovali. Také ve stavebních úřadech některým úředníkům se do změn nechtělo.

Jedním z argumentů Pirátů, proč byl Ivan Bartoš odvolán, bylo tvrzení, že se připravuje spoluvládnutí ANO s ODS. Příkladem je Babišova chvála hejtmana Martina Kuby. Ale jestli něco předseda ANO skutečně sleduje, je to v tomto případě oslabení vnitřní soudržnosti ODS. Jak poslankyně Alena Schillerová, tak politici ODS něco takového odmítli. Andrej Babiš si přece musí být vědom, že v takovém případě by přišli o mnohé voliče, kteří ANO sice volí, ale odmítli by to v případě koalice s pravicovou ODS. Například pro socdem by to mohla být příležitost, jak v případě takové změny politiky získat zpět tisíce voličů. Diskuse o spojení těchto dvou nejsilnějších stran však pomáhá ANO zbavovat se pověsti populistického hnutí, když s ním chce i na nejvyšší politické i vládnout strana, která se považuje za svrchovaně demokratickou.

Faktem je, že Piráti na vrcholové řízení připraveni nebyli, zvláště personálně. Jinak by se s výjimkou Bartoše nestaly osobnosti veřejnosti neznámé, tím spíše že by patřily mezi Piráty. 

Ministr zahraničních Jan Lipavský věcí byl uznáván hlavně proto, že svou loajalitou přispěl ve srovnání s minulostí k jednotě hradní, vládní a rezortní zahraniční politiky; s významnější zahraničněpolitickou iniciativou nebo alespoň myšlenkou však nepřišel. Ve vládní krizi sice podal demisi, ale zároveň se kvůli nesouhlasu s obsahem tiskové konference vedení Pirátů od této strany distancoval, aby mohl ve funkci pokračovat. Bylo to jeho právo, ale zároveň etický problém nechat se nějakým polickým subjektem nominovat a poté se s ním rozloučit. Nemluvě o tom, zda je za stavu volebních preferencí vládní koalice z hlediska jeho politické kariéry prozíravé setrval rok ve funkci a pak léta čekat na další příležitost. 

Vláda ovšem na krizi kolem digitalizace stavebního řízení zareagovala poněkud alibisticky: přesunula jeho řešení až do doby příští vlády. A Piráti jako kdyby nevěděli, kam se vrtnou, jednou jsou při vládě, podruhé proti ní. Připomínají nyní lidovce, kteří snad chtěli být v každé vládě.

Slovensko je součást našeho života a srdce

Teroristický útok proti slovenskému premiérovi Robertu Ficovi nás zaskočil. Pro většinu bezpečnostních analytiků byl vyvrcholením vlny násilí a útoků ve Spojených státech, Rusku, Francii, Německu a v jiných zemích. Nás zasáhl o to bolestněji, protože Slovensko je pro nás a zejména pro starší generaci stále součástí života i srdce.

S Robertem Ficem jsem se náhodně potkal při narozeninách Jiřího Paroubka. Stál s manželkou vedle Luboše Zaorálka. Ze slušnosti jsme jim s manželkou také podali ruce a představili. On se zatvářil trochu podiveně. - "Víš, kdo to byl?" řekla manželka. - "Ne." - "Fico".

O Slovensku jsem věděl od dětství. Můj otec vyčítal Slovákům, že nám neodpustili čechoslovakismu a odtrhli se, což napravovali národním povstáním. Já jsem znal tuto zemi z dětských knížek. Vzpomínám na román Na tatranské kolibě. Má první cesta na Slovensko nebyla romantická, ale napětí nepostrádala, i když bych to neměl přiznávat. Cestovali jsme s matkou do Bratislavy, protože v tržnici tam po válce bylo všechno k dostání, bez potravinových lístků a třikrát lacinější. Ale začaly kontroly, a tak jsem tam jako desetiletý vyrazil sám. Se školní brašnou na zádech a se žebradlem na svačinu nacpaným vepřovým, uzeným, slaninou a kdo ví čím.

Romantika mne nakonec neminula. V mých jednadvaceti jsme jeli s otcem na svatbu sestry manžela mé sestry. V rychlíku se z Prahy do Liptovského Mikuláše vůbec netopilo. Dorazili jsme do Jamníka, odkud už žádná cesta dál nevedla, vymrzlí jako drozdi. Svatba byla velkolepá, spojovala dohromady dva nepřátelské rody. Jenže sotva začala hostina, jedna rodina odešla, protože ta nevěstina neměla na stole párátka, A tak jsem tu zůstal jen s dívkou před maturitou, která se chystala na studium jaderné fyziky. Mezi námi zajiskřilo. Střídali jsme popíjení z nevyčerpatelných zásob s minutami v mrazivé horské přírodě v naději, že se alespoň jedna strana vrátí. Nestalo se. Ženich s nevěstou šli spát. Když jsem se vrátil do Prahy, má láska s mou dívkou přerostla v manželství. S Ludkou z Jamníku jsem se dvakrát setkal až v devadesátém, nebyla šťastná.

Sloužil jsem i krátkou dobu u Školního leteckého pluku v Prešově. Pravda, tak trochu v lihu, náš prapor měl i patronát s lihovarem. Donutili nás tu, abychom chodili mezi rolníky získávat je do JZTD. Obvykle to skočilo u lavorovice a jedenáctky, místních destilátů. Věděli, že je tam krajský tajemník Vasil Bilak dožene. Ale jak jsem tak putoval od místa k místu, měl jsem pocit, že lidé od západu na východ myslí stále méně na sebe. Proto jsem si rozchod se Slováky nikdy nepřál. Zvláště když nám v době normalizace pomáhali. Nejvíc docent František Lipták z Československého ústavu práce a sociálních věcí a Peter Weiss z Ústavu marxismu-leninismu v Bratislavě. Uzavírali s námi smlouvy, mohli jsme tu přednášet, zvali nás do rozhlasu, vydávali jsme tu knihy. Oba přitom věděli, jaké jsme měli problémy s odporem proti okupaci a mezi námi je jeden z autorů vojenského memoranda pod názvem Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství.

Když koncem rok 1992 došlo ke zlomovému kroku, byl jsem v centrále NATO v Bruselu. Předseda Vojenského výboru norský generál Vigleik Eide se mne zeptal, jak vidím situaci. Řekl jsem mu, že se v žádném případě nerozejdeme. Odpoledně jsem mluvil s naším velvyslancem. Řekl mi o setkání Klause s Mečiaren. Ke vší smůle jsem znovu potkal Eideho. Jen se usmál a oba jsme bezmocně rozhodili rukama. Snad se teď něco podobného nestane. Češi se ke Slovákům chovají solidárně, odboráři odvolali demonstraci. Velikost národa spočívá v tom, zda se v době krize dál neštěpí, ale sjednocuje.

O to více nás znepokojily cesty slovenského premiéra d Moskvy a Pekingu v době předsednictví Slovenské republiky v Evropské unii. Nemluvě již o změnách v justici, policii, kultuře a v médiích. Jako by chtěl napodobit politiku maďarského premiéra. Nezbývá než věřit, že Slováci mají v sobě dost sil se takové budoucnosti vyhnout; mělo by to být s naším přispěním. S Donaldem Trumpem jdeme do nejisté doby.

Na kolika frontách budeme bojovat?

Vážný strategický problém Německa a jeho spojenců v obou světových válkách spočíval v tom, že vedlo vojenské operace na více frontách. Nejen na té východní a západní, ale i na jihu a proti vnitřní opozici. Proto jsme například za první světové války měli ruské, francouzské a italské legionáře i domácí odboj. Podobně tomu bylo i za světové války druhé. Stejně na tom byli Japonci. Pomohlo nám to k vítězství. Po téměř osmdesáti letech se situace opakuje. Vyřešíme ji bez dalších válek?  

Američané nyní považují za svou bezpečnostní prioritu Čínu. Má to své ideologické, politické, ekonomické, vojenské, kulturní i jiné příčiny. Strategii Washingtonu sdílejí i země Aliance, další evropské státy i některé země východoasijské. Neuralgickým bodem je Tchaj-wan, na němž Peking testuje americký odstrašující potenciál. K tomu má sloužit i rozšiřování a posilování seskupení BRICS, které nepožaduje dodržování zásadní hodnotové orientace.

Pro Evropu a Evropskou unii je bezpečnostní prioritou především Rusko. Představa, že bude za pomoci Západu Ukrajinou poraženo, přestává být realitou, o čemž byli někteří bezpečnostní a vojenští experti přesvědčeni od samého počátku včetně toho, že přeroste v zamrzlý konflikt. Je to podle nich jen otázka času.

Je nutné přiznat, že další izraelsko-palestinský konflikt, který vyprovokoval Hamás, byl bezesporu překvapivý. Jakkoli k tomu zlepšující se vztahy s Izraelem pro něj nesporně byly. Nyní je svět, zejména Spojené státy a bezprostředně Evropa, před dilematem: jak nezkomplikovat Izraelcům účinnou odvetu a zároveň zabránit rozšíření konfliktu. Zatím jim k tomu chybí pevnější jednota.

Útok Hamásu v demonstracích na jeho podporu i v evropských ulicích nemilosrdně odhalil, jak je to s integrací některých etnik do evropské společnosti a jaké jsou důsledky našeho krajně tolerantního pojetí lidských práv a svobod. Stačí jen připomenout, že Švédsko aktuálně přiznalo, že v zemi existuje 59 no-go zón se všemi omezujícími důsledky.  Představitelé Evropské unie i evropští politici sice zareagovali na tuto drsnou realitu, ale občané stále čekají, kdy nezůstanou jenom u slov. To je i důvod, proč řada kriticky uvažujících lidí požadovala zamyslet se nad západní vnitropolitickou i zahraničněpolitickou strategií a přijmout strategii účinnější. 

Bezpečnostní situace v Evropě i ve světě se nelepší. Do rusko-ukrajinské války byli zavlečeni severokorejští vojáci, izraelsko-palestinský konflikt se rozšířil i do Libanonu a vměšuje se do něj také Írán. Napětí kolem Tchaj-wanu trvá. Proto se tak upírala pozornost k americkým prezidentským volbám a jejím výsledkům. Demokratka Kamala Harrisová zajišťovala kontinuitu dosavadní americké politiky. Republikán Donald Trump podle většiny komentátorů pokračování nepředvídatelnosti jeho rozhodován. Pokud jde o Gazu, Trumpův nerealistický návrh vystěhovat odtud Palestince a přeměnit ji v novou Riviéru, vzbuzoval spíše úsměv. Palestinci nyní demonstrují nejen proti Izraeli, ale konečně i proti Hamásu.  Trumpův záměr skončit rusko-ukrajinskou válku spíše nahrává Rusku a hrozí mnichovanstvím. To vede evropské země dále vojensky podporovat Ukrajinu, což může konflikt prodlužovat.