Zbyněk Fiala: Drábek kazí hru

Konečné hlasování o Drábkově novele zákona o důchodovém pojištění proběhlo jak na drátkách, ale je otázka, jestli opravdu všichni, kdo máchli paží vzhůru, tušili, s čím to vlastně souhlasí. Vládní koalice kývla jak na úvahu ministra práce a asociálních věcí, že drtivé většině příštích důchodců je třeba ubrat, tak na jeho proroctví, že příštích 20 let se bude průměrný věk prodlužovat stejně jako dosud a musíme tedy prodlužovat pracovní věk i nad 70 let (nejlépe až za hrob). Jenže jedna reforma potírá druhou, malá velkou, parametrická kapitálovou. Nadšený škrtil tu nadjel rozcvičeným loupežníkům a až se rozkoukají, zjistí, že jim kazí hru.

Abychom Jaromíra Drábka nezkreslili, toto jsou jeho slova, kterými uváděl návrh do druhého čtení: „Dále jsou do tohoto návrhu zahrnuty některé parametrické změny stávajícího důchodového systému, zejména se to týká věku odchodu do důchodu, stanovení této hranice po roce 2030, kdy i po roce 2030 vzhledem ke zvyšující se očekávané době života, tomu trendu, který zaznamenáváme posledních dvacet let, tak je navrženo, aby tomu odpovídajícím způsobem se vyvíjela i trajektorie zvyšování věku odchodu do důchodu.“ (http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/016schuz/s016151.htm)

Máme tedy ministra, který ví, co s námi bude za dvacet let, ale kam se hrabe na toho předchozího, za vlády Mirka Topolánka, který několika ťukanci do klávesnice posunul celý systém o čtvrt století do budoucnosti a rázem vytvořil schodek, který možná teoreticky hrozil až někde v dáli. Reforma, která byla původně potřeba až někdy, najednou začala být naléhavou teď hned. Ta radost, jaká zavládala ve finančním sektoru! Nyní tato radost vypadá jako předčasná. „Je to kouzlo nechtěného, ale vláda si na sebe upletla bič v podobě malé penzijní reformy,“ upozorňuje Jaroslav Šulc v analýze, kterou odbory publikují v rámci kampaně Otevřete oči.

Šulc nejprve připomíná závěry první Bezděkovy komise z roku 2005, která propočítávala různé varianty reforem, jak je předkládaly politické strany, a propočetla pro srovnání i „nulovou variantu“ kdyby se neudělalo nic. Podle této nulové varianty měl být důchodový systém dalších dvacet let v přebytku a za tu dobu by si vytvořit rezervy, se kterými by vydržel ještě dalších deset let. Teprve roku 2035 by se ponořil pod nulu a začal potřebovat doplňující zdroje.

Topolánkova vláda však toto čekání rázně zkrátila. Tehdejší ministr Petr Nečas přihodil do reformního batohu několik položek, jimiž snížil odvodové povinnosti zaměstnavatelů a zvýšil paušální odpočty pro OSVČ. Zbytek zařídil ministr financí Miroslav Kalousek, který zakázal mluvit o krizi. Stačilo pár šikovných zásahů a z důchodového přebytku byl do tří let schodek s vyhlídkou, že teď už to bude jenom horší.

Schodek, který měla řešit „velká důchodová reforma“, si tedy vláda nejprve udělala sama. Sama nejprve podtrhla příjmy a prošustrovala rezervy, aby mohla strašit hrozící katastrofou. Avšak přičinlivý Jaromír Drábek využil požadavku Ústavního soudu na větší uplatnění principu zásluhovosti u nejvyšších penzí (i nejlépe placení soudci jsou taky jen lidi) a připravil „malou reformu“, která náklady systému rázně snížila. Udělala to jak pro důchodce stávající, kterým se nadále budou smět důchody valorizovat jen podle zákona (při pomalejším růstu inflace a mezd i s několikaletým zpožděním), tak zejména pro příští důchodce, neboť 70 % nových důchodů bude nižších, než by byly dnes. Stále tvrdší bude také podmínka, že člověk se musí nejprve důchodu dožít, protože stanovený věk se bude odsouvat tempem o rok za pět let. Ženy budou dohánět muže zrychleným prodlužováním věku odchodu do důchodu o půl roku za rok. A důchod se bude vypočítávat z celoživotních příjmů, snad aby ta finální žebrota zaměstnaných staříčků tolik nevadila.

Když se však takhle pěkně důchodcům šlápne na krk, rázem to mění situaci. Schodek na důchodovém účtu přestane narůstat a začne se snižovat. Podle Jaroslava Šulce se sníží během příštích dvaceti let asi na polovinu a bude činit půl procenta HDP. Pak ale nepotřebujeme dělat žádná finanční harakiri. Bude zbytečné drastické zvyšování daně z přidané hodnoty, aby se zaplatilo vyvádění peněz do kapitálového pilíře (který pak bude dlouhá desetiletí trpělivě odolávat příboji hypotéčních, bankovních, dluhových, měnových a bůhvíjakých dalších krizí).

Po schválení Drábkovy škrtformy už český důchodový systém žádnou „velkou reformu“ nepotřebuje. Co budeme potřebovat, připomíná Šulc, to je mírné zvýšení výdajů na důchody, protože v Česku se na ně vydává 8 procent HDP, zatímco v zahraničí 11 až 12 procent. Jenom tak se také můžeme dostat k standardnější úrovni penzí.

Ale kdo by se ho na to ptal? O systém přece nejde. A o co jde? Ukazuje na to jiný rozpor, který udělali ekonomové z projektu IDEA, běžícího u Národohospodářského ústavu AV ČR (http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_201104.pdf). Autoři Ondřej Schneider a Libor Dušek využili výzvy ministerstva financí k diskusi o regulaci poplatků v připravovaném druhém pilíři a poukázali na fakt, že ministerstvo nasadilo laťku poplatků řádově výše než je slušné. Pozastavili se také nad nepřípustným zúžením debaty jen na takto vytrženou otázku. Tím se zamlčuje zvyšování nákladů jinou cestou, zejména formou marketingových a reklamních nákladů, když se budou pojištěncům vnucovat i jiné finanční produkty.

Mezitím proběhla i politická debata koaličních stran a v té byl nakonec maximální poplatek pro fondy státních dluhopisů snížen na třetinu. IDEA upozorňuje, že dohoda, ke které politici dospěli (maximální poplatek u fondů ze státních dluhopisů bude 0,3 procenta z aktiv), stále zůstává nad úrovní toho, co bychom měli využít jako zahraniční příklad („best practices“). Tam se setkáme spíše s 0,2 procenta (ale už se to aspoň neliší řádově). Zůstává však otázka, jaký je smysl navrhované regulace. Pokud bychom měli vysoce konkurenční trh, regulovaná výše poplatků by sloužila jako pojistka proti ojedinělým nekalým praktikám (excesivním poplatkům, jejichž výši nejsou spotřebitelé bez dostatečné finanční gramotnosti s to posoudit, nebo prudkému zvýšení poplatků z roku na rok). Avšak v situaci nízké konkurence by regulovaná výše poplatků zřejmě odpovídala poplatkům skutečným a v takovém případě by měly být stropy výrazně nižší.

Autoři také důrazně doporučují, aby účty u soukromých fondů byly anonymní (tj. aby fondy neznaly identitu svých klientů a nemohli jim draze vnucovat další produkty). Navrhují také zavedení státního fondu “životního cyklu”, nejlépe pod správou České národní banky. Jedná se o systém, který jinak investuje pro mladší, kteří ještě mají čas chybu napravit, a jinak pro starší, kteří potřebují jistotu výplat (více akcií pro mladší ročníky, posledních 5 let výhradně dluhopisy). Investiční politika tohoto fondu by také naplno využívala pravidla mezinárodní diverzifikace. Výnosy tohoto fondu by nebyly nijak garantovány, ale mohly by být stabilně vyšší, než nabízejí současné penzijní fondy. Pokud jde o poplatky, ilustrativní je švédský příklad, kde hlavní veřejný fond má náklady na správu 0.15% objemu aktiv, tedy o třetinu nižší než nejlacinější dluhopisové fondy.

Kdyby u nás měli ekonomové nějaké slovo, pak je analýza jak Šulce, tak Schneidera s Duškem pro původní projekt „velké reformy“ smrtící. V navržené podobě už není třeba, obrovské státní náklady na období přechodu se nevyplatí, a pokud by se přesto prosadila, ale byla levná, je po kšeftu. Kdo by do toho šel? Problém může být jen v tom, že naši reformátoři se s ekonomy moc nevybavují, nemají na to nervy.