Starosta Prahy 11 Mlejnský falzifikátorem?

Starosta argumentuje tím, že z formálního hlediska jeho diplomová práce splňuje všechna kritéria na ni kladená, což ovšem není pravda. Historička I. Čornejová, která se tématem dlouhodobě zabývá, v posudku uvádí, že práce nemá poznámkový aparát, což je u práce, jež má mít parametry vědecké studie, nepřípustné. Taková práce neměla být vůbec připuštěna k obhajobě a vrácena autorovi k přepracování. Dále Mlejnský říká, že se k tématu nedají prakticky přinést nové poznatky, obohacující dosavadní stav bádání o dané tématice. Podle daných osnov a závazných předpisů, které platí na všech fakultách vysokých škol, by ovšem diplomová práce měla přinést pokud možno nové originální poznatky či myšlenky. Mlejnský by měl pravdu pouze v případě bakalářské práce, která má za úkol pouze shrnout dosavadní stav vědění.

Případ Mlejnského není v současné době ojedinělý (viz nedávný případ poslance M. Svobody z ČSSD) a poukazuje na velmi podivné praktiky, které panují na některých soukromých vysokých školách. Na mysli mám zejména „VIP” Vysokou školu finanční a správní a Univerzitu J. A. Komenského. U ní našla akreditační komise svého času závažné nedostatky a hrozilo jí odnětí akreditace pro některé magisterské obory. Chyběli zde kvalitní odborní garanti a absentoval dostatečný počet profesorů a docentů, kteří jsou klíčoví pro úspěšné akreditační řízení. Problém je v tom, že ačkoliv nejsem a priori proti existenci soukromých univerzit, přesto by měla být nějaká účinná a rozumná regulace jejich vzniku a daleko přísnější podmínky pro udělování akreditací, protože jen na počet obyvatel máme enormní číslo vysokých škol. A navíc v současné době začíná narůstat počet soukromých „VIP” škol.

Mlejnský patří spolu s jinými komunálními či vysoce postavenými politiky k lidem, jejichž studium budí oprávněné obavy z toho, že nevystudovali za standardních podmínek, jež mají ostatní „běžní” studenti. Nabízí se tak otázka, zda v těchto kauzách nebyl otevřen prostor pro korupční jednání, pro podezřelé personální (mafiánské) vazby a nepotismus. Případ Mlejnského chápejme jako špičku ledovce, která má být též varujícím a nebezpečným jevem.

V této souvislosti vnímejme i druhou rovinu problému, totiž samotnou podstatu vzdělání. To není možno brát jako zboží, ale jako duchovní hodnotu, ač se taková definice pravici nelíbí. V této souvislosti zavedení školného v roce 2013 nahlíží na studenta jako na „váženého” klienta, který si za dané zboží zaplatil. Stejně jako třeba by si zaplatil jinou běžně dostupnou službu. Zahraniční zkušenosti ale prokázaly, že školné kvalitu vysokých škol nezvýší. Zavedení školného má kromě údajně vyšší motivace studentů i další účel. Nečasova vláda chce nějak zalátovat díru, která vznikne příští rok, kdy ministr školství Dobeš sebere vysokým školám 1,3 mld, a proto se školné nabízí jako dobrý kompenzační způsob.

Pánové Mlejnští, Svobodové a další dlouhodobě degradují hodnotu vzdělání jako takového, a tím i celý vysokoškolský edukační proces. Neříkám, že si své tituly koupili, ale chtěl jsem poukázat na podivné a podezřelé praktiky, které panují na některých vysokých školách v souvislosti se známými politickými tvářemi. Domnívám se, že v nejbližších letech bude takových případů bohužel přibývat.