Jiří Paroubek: Sedmdesát německých poválečných let – byl to zázrak?

Vina Němců na rozpoutání světové války byla nezměrná, zničení jejich země neslýchané, zločiny německých vedoucích činitelů proti lidskosti a proti jiným národům neuvěřitelné. Poškození evropských zemí válčících v obranných válkách s útočícím Německem strašlivé.

Německo po válce muselo zmobilizovat veškeré své vnitřní síly, talent a nezměrnou píli svých občanů a vytvořit zcela novou politickou a ekonomickou elitu a začít tvrdě pracovat na obnově státu, v první řadě jeho hospodářství. Muselo také získat důvěru ostatních evropských národů a vlastně národů celého světa, že bude věrohodným partnerem. Nejlepší možnou cestou k tomu byla důsledná denacifikace a demokratická proměna společnosti. V zemi se vytvořily silné, masové, politické strany, odpovědné odbory i realistické organizace podnikatelů ad.

V politických stranách se demokratickým výběrem do čela prosazovaly vynikající politické osobnosti, které Německo skvěle vedly na cestě k prosperitě a vzorové demokracii. Počínaje K. Adenauerem, L. Erhardem, přes W. Brandta a H. Schmidta k H. Kohlovi a G. Schröderovi. Obdivoval jsem je všechny.

Do služeb své země vstoupil také podnikatelský stav. A německá ekonomická elita chtěla pro své Německo od počátku to nejlepší. Ne, jako její předchůdci do roku 1945, uchvátit nový prostor na východě Evropy či v Alsasku a Lotrinsku, ale vyvinout veškeré úsilí k rozvoji německé vědy a výzkumu, a tedy i hospodářství, školství a vzdělanosti, duchovního života, zdravotnictví, sociálních i dalších veřejných služeb. Německá politická elita v součinnosti s ekonomickou vytvořily skvěle fungující sociální stát, kde kapitánům hospodářství – ani oběma největším politickým stranám v zemi – nepřipadá jako podivné značné a progresivní zdanění nejbohatších občanů a vedle toho i ekonomicky nejúspěšnějších firem. To je značný rozdíl oproti Česku.

U nás zatím nebylo dosaženo souladu v pohledu hlavní levicové a hlavní pravicové strany například na progresivní zdanění, ani na cesty k rozvoji a míry rozvoje veřejných služeb. Česká ekonomická elita, tedy ti největší a nejbohatší podnikatelé a firmy u nás, tzv. „velcí kluci“ u nás – na rozdíl od Německa – je k zájmům českých občanů a země jako celku vcelku lhostejná. Myslí, až na výjimky, jen na sebe. Německá ekonomická elita má jistě také zájem o to, aby dobře vydělala, ale je vždy připravena pracovat v zájmu své země a svých spoluobčanů.

Vynikající a realistická politická třída, odpovědni občané, vyhýbající se po zkušenosti s nacismem extrémům, a v zájmu země pracující podnikatelský stav, ti všichni společně dostali Německo tam, kde nyní je. Mezi nejúspěšnější a nejobdivovanější státy světa. Každý, kdo chce uvažovat jen trochu objektivně, si může dobře domyslet, co chybí Česku a Čechům, abychom Němce někdy v budoucnosti dohnali.

Netvrdím přitom, že německý stát a společnost je bez chyb. Probíhá v ní však stálá a angažovaná diskuse svobodných občanů, což je dobrá cesta k nápravě chyb. Také svobodný tisk v tomto plní svou roli – je pluralitní a zcela nezávislý.

Jiří Paroubek

V roce 1959 navštívil bývalý velitel západních spojenců  Dwight Eisenhower již ve funkci prezidenta USA západní Německo. Na snímku s kanceléřem Konradem Adenaurem.