První duel Obama – Romney

První televizní utkání obou kandidátů na prezidentský úřad Spojených států podle listu New York Times vypadalo jako setkání podnikatelského konzultanta s univerzitním profesorem. Pokusím se pohled NYT (list amerických liberálů, pro Obamu) stručně zachytit.

Kandidáti si vedli debatu sami a moc si nevšímali moderátora Jima Lehrera z veřejné sítě PBS, který občas působil dojmem, že odešel ze scény. Původně byl dohodnut model, který měl vytvořit větší prostor pro hlubší posouzení problémů, ale výsledkem byly hádky a překřikování, které občas přerušil jen nekonečný proud reklam. Romney měl iniciativu, také proto, že Obama přestával reagovat na opakovaná tvrzení protivníka. Obama vyzýval k trpělivosti a varoval, že změna kurzu zničí i to málo, čeho se podařilo v ekonomice dosáhnout.

Romneyho argumentace obsahovala neoliberální ideologické standardy, byť to odmítal přiznat. Typická byla obhajoba „nezvyšování daní“, dokonce ani v poměru jeden dolar nové daně na deset dolarů úspor. Obama to komentoval, že pak je Romney taky proti investicím do školství a vzdělávání. Romney se bránil, že nejde o ideologii, stačí se podívat na ekonomiku: „Pokud ekonomika roste takhle pomalu, pokud je v recesi, nelze nikomu zvyšovat daně.“

(Jenže předtím, za George W. Bushe, se nejvíc daně snižovaly nahoře. Dělalo se to s argumentem, že to ekonomiku povzbudí. Teď se zase daně zvyšovat nemohou, protože to ekonomiku dostalo do krize a v té by zvyšování daní nepomohlo. Ideologickým standardem neoliberalismu tedy je, že pro určitou vrstvu daně zůstávají v jednosměrce, míří jen dolů, a sebere se to jiným na příjmech či chybějících službách.)

O Romneyho konkrétních plánech se přitom moc neví, a ani v debatě je nebyl ochoten rozvíjet. Nereagoval na Obamovo naléhání. Řekl jen, že chce kombinovat daňovou reformu se snížením daňových sazeb. „Je to něco, co dosud nikdo nezkusil.“ Naznačil, že nebude podporovat žádnou daňovou úlevu, která by zvýšila deficit, čili nebyla zaplacena jinak. Romney trval na tom, že snížení sazeb o 20 procent nesníží podíl vysokopříjmových skupin na rozpočtových příjmech – a přirovnal Obamův tábor, který tvrdí opak, ke svým dětem, které také občas neřeknou pravdu.

(Kdyby Američané potřebovali vysvětlit, jak to tedy s těmi daněmi a státním dluhem doopravdy bude, ať se pozeptají v Česku.)

Romney však měl k dispozici něco, co se cení: za jeho guvernérského působení ve státě Massachusetts se podařilo i tak kontroverzní témata, jako je zdravotní péče, řešit ve spolupráci Republikánů s Demokraty. Prohlašuje, že stejně by postupoval i v Bílém domě. Když se však debata posunula k detailům zdravotnické reformy, Romney opět zůstal jen u obecných slibů, že jeho plán nepostihne ty, kdo v systému jsou nebo se do něj chystají vstoupit. Z toho Obama vyvodil, že je vymezen i okruh těch, na koho to míří odvrácenou stranou. Řekl na adresu voličů: „Pokud je vám 54 nebo 55, měli byste pozorně poslouchat, protože vás to postihne.“

Během pár hodin po duelu se objevily i detailní rozbory argumentace. Zajímavý je zejména rozbor falešných tvrzení.

Romney například řekl, že Obama zdvojnásobil rozpočtový deficit. Tím reagoval na Obamovo prohlášení, že deficit naopak snížil na polovinu. Fakta jsou však Obamovi bližší. Když se Obama ujímal úřadu v lednu 2009, kongresový úřad pro rozpočtové analýzy CBO prognózoval rozpočtový schodek na rok 2009 ve výši 1,2 bilionu dolarů a výsledek na konci roku činil 1,4 bilionu dolarů. Právě ukončený fiskální rok 2012 má odhadovaný schodek 1,1 bilionu dolarů. Tady vidíme nepatrný pokles schodku, růst v žádném případě. Protože však mezitím rostla ekonomika, snížil se podíl tohoto schodku na HDP z úvodních 10,1 procenta na 7,3 procenta. Na polovinu to není, ale slušné zlepšení to je.

Obamovi bylo komentátory vyčteno, že doplňoval za Romneye jeho mlhavé plány, a vždy jen tím nejodpudivějším směrem. Obama třeba řekl, že Romneyova daňová reforma sníží rozpočtové příjmy o 5 bilionů dolarů a průměrná rodina ze středních vrstev přitom bude platit víc, přestože Romney tvrdí opak. (U nás bychom tomu byli ochotni věřit.)