Petr Dimun: Jiné čtení prezidentských voleb

Zanechme však litanií. Pokusím se shrnout podle mne ty nejzajímavější momenty voleb:

1. Padl mýtus o neopakovatelnosti Věcí veřejných

Po skandálu s Věcmi veřejnými se v jistých kruzích, zvláště uvnitř ČSSD, mělo všeobecně za to, že něco tak hrůzného se nemůže opakovat. Zisk Jana Fischera v prvním kole voleb, kdy dominoval především tam, kde se zprofanovala celá politická třída (severozápadní Čechy) však vyslal jasný signál, že je tomu naopak. Měly-li Věci veřejné v minulých volbách 11%, pak se potenciál pro jejich obdobu – tedy antistranický, lehce populistický projekt v čele s nějakou populární osobností celostátního formátu – zvýšil na 16%. A to je ještě otázkou, kolik voličů Vladimíra Franze by ve sněmovních volbách volilo právě takový subjekt.

Pokud byl někdo překvapen tím, jak Jan Fischer otočil a – byť váhavě – podpořil kandidaturu Miloše Zemana, neuvědomuje si tento rozměr jeho prezidentských ambicí. Respektive lidí, kteří se na jeho vstupu do politiky podílejí. Podpořit vládního kandidáta by tomuto projektu zasadilo ránu smrtelnější, než pachuť želatiny, kterou stejně vnímají jen specifické voličské skupiny s vyhraněným politickým názorem.

2. Padl mýtus o automatickém vítězství ČSSD

Úspěch Karla Schwarzenberga zasadil ránu tezi, že ČSSD stačí do voleb nic nedělat, aby se v příštích volbách stala vládní stranou. Je to po volbách krajských další důkaz toho, čemu říkám rozpad stranické struktury a důvod k zamyšlení pro zázemí Lidového domu. Mobilizační potenciál „nelevicových sil“ je stále efektivní, nezasadilo mu ránu ani ostudné vládní angažmá a jak je vidět na nekritické podpoře Karla Schwarzenberga, je tuto vlnu možné kdykoliv zopakovat. ČSSD tomu při své personální výbavě, stranických problémech a při klasickém přístupu ke světu okolo vůbec bude čelit jen s obtížemi. Pokud velmi rychle neudělá zásadní, hluboké změny svého fungování, stane se součástí problému a nastoupí trajektorii jako ODS. Pak možná bude vzpomínat na zisk ve volbách 2010 s nostalgickou slzou v oku.

K mobilizaci „nelevicových sil“ jen přispěje, bude-li veřejně připouštět spolupráci s KSČM, protože i velká část nové generace voličů přebírá antipatii vůči takovému modelu vlády.

Pokud navíc zvítězí v prezidentské volbě Miloš Zeman, bude zajímavé sledovat, zda Miroslav Kalousek nevyužije současnou vzedmutou vlnu k pádu vlády a k vyvolání voleb, v nichž by burcoval proti návratu všeho možného, co je fujtajbl. Vzal by to z jedné vody načisto, ušetřil by na kampani a hlavně by zvýšil šance TOP09. A to i vůči ODS.

3. Nepadl mýtus o modré Praze

Svého času se říkalo, že kdyby v Praze Václav Klaus nechal kandidovat svojí tenisovou raketu, tak i ta zvítězí. Jak je vidět z prvního kola prezidentských voleb, vláda jedné strany a lá ODS model 2006-10 je možný. Stačí jen zvolit správnou monstranci, za kterou pražští voliči vykonají svoji pouť a splní své poslání, o kterém budou vyprávět svým dětem a vnukům. Zvláště pokud by ČSSD vyhrála příští parlamentní volby a opřela-li by se přitom o KSČM. Pak může v Praze s antikomunistickou rétorikou znovu úspěšně kandidovat klidně i Pavel Bém.

4. Padl mýtus o objektivitě českých médií

Nejde o to, že se některá média přihlásila k sympatiím k tomu či onomu kandidátovi. Jde o to, že je stále více zřejmé, že dosud dominantní, klasická česká média jako jsou tištěné deníky a soukromé televize, procházejí těžkou krizí nejen ekonomickou, ale i profesionální. Zmenšují se redakce, padá specializace, najímá se recyklovatelná pracovní síla na pozice, kde jinde pracuje redaktor po 10 a více letech praxe. Tomu odpovídá logicky i kvalita takové žurnalistiky. To pak jen přispívá k trendu odklonu veřejnosti od klasických médií směrem k alternativním zdrojům, kde je velké riziko manipulace a neobjektivity.

Výsledkem pak třeba je, že se o rodinném zázemí či minulosti obou kandidátů na prezidenta dozvídáme až tehdy, kdy je nutné vyvrátit zjevné nepravdy.

Stejně tak jen neobjektivita médií může za to, že Miloš Zeman je v druhém kole prezidentské volby. Stejné mechanismy financování jako nyní v prezidentské kampani totiž SPOZ použila již před volbami 2010, tehdy však média tuto skutečnost blazeovaně přecházela ve svatém boji proti „paroubkovské ČSSD“, kdy z Miloše Zemana v podstatě nechala stvořit slušnější alternativu k volbě ČSSD. (Mimochodem, obdobně podivně nasbírala tehdy kapitál i TOP09).

Tehdy však o minulosti Zemana, kauzách jeho vlády či jeho okolí nepadlo skoro ani slovo. Zcela zapadly i důkazy o jeho propojení s Miroslavem Kalouskem a Mirkem Topolánkem, který dokonce nazval SPOZ na začátku roku 2010 „projektem, který má poškodit socky“.

Ačkoliv tedy Miloš Zeman nese odpovědnost již za druhou pravicovou vládu od roku 2006, tato neobjektivita médií z něj dokázala dnes stvořit protivládního kandidáta. Přitom by mu měl Karel Schwarzenberg při jeho útocích na jeho vládní angažmá jen suše poděkovat, že bez něho by už podruhé nebyl ministrem.

A to je vlastně to, co mne na dnešní prezidentské volbě cynicky těší nejvíce: pokud se stane Miloš Zeman českým prezidentem, nástupcem Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla, může za to poděkovat právě těm médiím a novinářům, kteří proti němu nyní, doslova na poslední chvíli, vedou hysterickou kampaň.