Oskar Krejčí: Olympiáda a hysterie

Hůře by samozřejmě mohlo být, ale ne na ruský způsob. Rusko, ta rozporuplná, krásná a nepochopená země, která je plná obrovských problémů, se prostě do Česka nechystá. Má svých domácích starostí dost. Navíc snaha vytvořit Euroasijský svaz, jakousi místní obdobu Evropské unie, mu v příštím desetiletí sebere jakoukoliv nadbytečnou zahraničněpolitickou činorodost. 

Jenže ono hrozné Rusko chystá olympiádu. A tak je třeba rusofobii roztočit do nových, rychlejších obrátek. Všechno je tam špatné – dokonce horší než v Číně před olympiádou v Pekingu. Zveličování nedostatků a zamlčování úspěchů dosahuje na veřejnoprávní obrazovce až směšných rozměrů. Všechno se hodí: ekonomické problémy Ukrajiny i pomoc z Moskvy, prezidentská amnestie pro oligarchu či punkerky, útok Greenpeace na ropnou těžební věž či „povstalci na Kavkaze“ vraždící civilisty (což je v případě útoků v jiných zemích i pro slovutné televizní redaktory definice  terorismu). Rusko se ve zprávách a komentářích mění na temnou asijskou sílu.

Copak si však lze představit Evropu bez Puškina, Čajkovského, Rjepina, Šolochova, Gagarina – či Žukova? Rusko je jiné než Česko. Právě tak jako je jiné Španělsko, Řecko nebo Německo. Rusko je ovšem navíc velké, moc velké. I proto všechny pokusy udělat z něho loutkový stát selhávají. To by ale neměl být důvod k předolympijské hysterii, ale jeden z podnětů k hledání cest k jeho pochopení. A ke spolupráci s ním. Třeba jen proto, že podle analytiků společnosti Goldman Sachs by Rusko mělo být kolem roku 2020 ekonomicky nejsilnějším státem Evropy.