Kdo je Mitt Romney a jeho parta?

Mitt Romney nevybočuje z řady vrcholných politiků Republikánské strany, kteří svými výroky dávají najevo, že o zahraniční politice mají velmi chabé povědomí. Když pomineme faux pas s Jeruzalémem jako hlavním městem Izraele, zaujme i nedostatek taktu, kterým si tento americký chlapík už stihl znepřátelit celé národy. O Rusku nahlas hovoří jako o geopolitickém nepříteli číslo jedna, Číně vyhrožuje sankcemi, pokud nezmění svou obchodní politiku a „nepřestane s podvody“ a Brity obvinil z nepřipravenosti na olympijské hry.

Ačkoliv to byla právě dlouhá a nesmyslná válečná dobrodružství, která USA přivedla na pokraj bankrotu, Romney a jeho spolupracovníci řinčí zbraněmi a s útokem na Írán nemají problém. Mocně podporováni židovskou lobby a vojensko-průmyslovým komplexem obviňují Obamu ze slabosti a nerozhodnosti. Nemocnou ekonomiku hodlají léčit škrty a rozpočtovými úspory, nikoliv však v armádních výdajích. Na zbrojení se má vynaložit ještě více prostředků než dosud, přestože vojenský rozpočet USA je v absolutních číslech nejvyšší na světě. Republikáni sice neustále kritizují rozpočtový deficit a zadlužování, ale na druhou stranu neřeknou, na kolik miliard dolarů by daňové poplatníky přišla další válečná eskapáda, kterou plánují.

Jako svého budoucího viceprezidenta si Romney zvolil ultrapravicového kongresmana z Wisconsinu Paula Ryana, u Američanů mimořádně neoblíbeného. Tento politik z povolání, zcela odtržený od každodenní reality, považuje tvrdé škrty za ekonomický všelék. Svým radikalismem si proti sobě popudil i mnohé umírněné spolustraníky. Jeho neoliberální repcepty by vedly k další pauperizaci střední třídy. Ryan navrhuje navázat výdaje na zdravotnictví na růst inflace, ačkoliv dosud rostly dvojnásobně rychlejším tempem. Kromě privatizace zdravotního pojištění usiluje o snížení nejvyšší daňové sazby z 35 na 25 %. Republikáni jako advokáti nejbohatších dlouhodobě útočí na Obamovu zdravotnickou reformu. O systému zdravotního pojištění – v Evropě zcela běžném – hovoří jako o socialistickém výstřelku.

Do svého bezpečnostního a zahraničně-politického týmu si Mitt Romney vybral vzorové neocons – pohrobky Dicka Cheneyho a nejpravicovější radikály z Bushovy administrativy, kteří obdivně vzhlíží k Izraeli a nemohou vystát Rusko (často dosud nazývané Sovětským svazem), Čínu a všechny státy provozující nezávislou zahraniční politiku. Mnozí z nich zamrzli v osmdesátých letech a SSSR resp. komunismus považují za největší nebezpečí. Na mezinárodní vztahy tak nahlížejí prizmatem studenoválečných stereotypů. Richard Williamson, veterán z administrativ Ronalda Reagana a obou Bushů, prohlásil, že „Sýrie je strategicky důležitá pro Sovětský svaz“. Romneyho poradce pro národní obranu a bývalý poradce jestřába Johna McCaina John Lehman jr. pro změnu varoval před „sovětským pronikáním do Arktidy“. Je mj. autorem Lehmanovy doktríny, která počítala v případě sovětského napadení západní Evropy s americkým útokem na pacifické pobřeží SSSR. Mezi další extremisty v Romneyho týmu patří John Bolton, zapletený už do Reaganovy aféry Írán-Contras, jehož The Economist hodnotí jako nejkontroverznějšího velvyslance USA v OSN. Nechvalně známý je i proizraelský Dan Senor – bývalý mluvčí americké okupační správy Iráku a jeden z prvních civilistů vstoupivších do dobytého Bagdádu. Tito lidé jsou zárukou návratu mezinárodních vztahů hluboko do dob studené války.

Američtí republikáni představují konglomerát neokonzervativců, neoliberálů, křesťanských fundamentalistů, popíračů Darwinovy evoluční teorie a válečných jestřábů, které spojuje odmítání potratů, nenávist ke gayům, odpor k islámu a rasová předpojatost. Volební kampaň navíc nepojímají věcně, ale striktně ideologicky, v zajetí svých dogmat. Spíše pousmání už potom vzbuzují figurky typu kongresmana za stát Missouri a stoupence ultrakonzervativní Tea Party Todda Akina, který prohlásil, že „u skutečných znásilnění má ženské tělo nepojmenovatelnou biologickou schopnost neotěhotnět“. Podle statistik přitom v USA každoročně kvůli znásilnění otěhotní cca 32 000 žen. Pozoruhodný je fakt, že politik s takovými názory disponuje poměrně významnou voličskou podporou (podle průzkumů až 49,7 %).

Ve světle informací o těchto lidech, kteří chtějí vést Ameriku, se jeví Barack Obama s Hillary Clintonovou jako mírumilovní pragmatici. Ačkoliv Obama - v reakci na konec zlověstné Bushovy éry ukvapeně a nezaslouženě dekorovaný Nobelovou cenou míru - zklamal angažováním USA ve válce proti Libyi naděje těch, kteří od něj očekávali skutečnou změnu, rozhodně představuje menší zlo než Mitt Romney se svým týmem. Demokraté se alespoň ve vnitřní politice snaží zlepšit život amerických středních a nižších vrstev a v mezinárodní politice vystupují o něco umírněněji, ačkoliv sledují stejné cíle jako republikáni. Z průzkumů vyplývá, že šance obou kandidátů jsou vyrovnané a jejich podpora se pohybuje v rozmezí 43 – 49 %. Volby tak může rozhodnout pět procent váhajících voličů.