Kam dospělo ve světové válce vítězné Rusko?

Co se v těch posledních sedmdesáti letech naopak dělo se Sovětským svazem, který byl hlavní silou protihitlerovské koalice, měl obrovské lidské a materiální oběti ve válce a byl hlavní vítěznou mocností II. světové války?

Sovětský svaz, jehož jádrem bylo Rusko, se stal těsně po vítězné válce jednou ze dvou nejmocnějších zemí světa. Získal po válce zpět prakticky všechna území, která ztratil ve 20. století carský režim (po rusko-japonské válce) anebo revoluční vláda v roce 1918 (v míru Brest-litevském). Vytvořil si v Evropě, po dohodě s USA a Velkou Británií v Jaltě a Postupimi, soustavu satelitních států na západ od svých hranic a uplatňoval vlastně velkoruskou politiku carů jinými prostředky a opřenou o marxisticko-leninskou ideologii. A vlastně úspěšněji.

Komunistické impérium, jehož zdaleka nejmocnější zemí se stal Sovětský svaz, se postupně rozrostlo do dalších světadílů. V první řadě se vytvořily jeho silné pozice v Asii (Čína, Jižní Vietnam, Severní Korea). Castrův režim na Kubě od počátku 60. let byl figurou na sovětské světové šachovnici, se kterou v boku Spojených států mohl Sovětský svaz provést nečekaný Talův tah.

Pokud žil Stalin, trvala v Sovětech neomezená diktatura, tvrdá krutovláda, která neprojevovala žádnou ochotu odměnit vlastní obyvatelstvo za jeho velké vítězství ve válce občanskými svobodami a rostoucí životní úrovní. A také zmírněním mezinárodního napětí. I Stalin však jako realpolitik chápal, že případný válečný konflikt s USA nemůže pro Sověty skončit úspěchem.

Po smrti Stalina byly na svobodu propuštěny miliony sovětských občanů z gulagů a komunistická strana našla sílu ústy svého nového nejvyššího představitele Chruščova odsoudit největší zločiny Stalinovy vlády. Represe vůči vlastnímu obyvatelstvu v rozsahu a pojetí z doby stalinismu se již až do konce existence Sovětského svazu v roce 1991 neopakovaly.

Nicméně sovětský režim zůstal diktaturou politické byrokracie vládnoucí komunistické strany. V závěru 50. Let 20. století se zdálo, že sovětská věda a technika dohnala obrovský technologický náskok Západu. Zejména v kosmickém průmyslu a letectví, ve kterém se uplatňovali geniální ruští konstruktéři a vynikající ruské vysoké technické školství, Sověti dokázali předstihnout Spojené státy. První umělou družici země – Sputnik – vyslali do vesmíru v roce 1957 právě Sověti. A stejně tak Sověti v roce 1961 jako první vyslali na oběžnou dráhu kolem země balistickou raketu s prvním člověkem na palubě.

Tyto dvě skutečnosti sovětská propaganda dokázala mistrovsky využít k posílení pozic a prestiže sovětského bloku ve světě, zejména v rozvojových zemích.

Ostatně, právě v té době získávaly nezávislost na „svých“ koloniálních zemích, zejména V. Británii a Francii, desítky zemí po celém světě. Jejich osvobozenecký boj byl často materiálně podporován sovětským blokem, na prvém místě Sověty a Čechoslováky dodávkami zbraní.

Sovětský svaz zejména v šedesátých letech vytvořil obrovské impérium a kromě toho měl v řadě afrických a asijských zemí velmi silný, často rozhodující politický vliv (od Násirova Egypta, přes Srí-lanku, Indii až po Britskou Guayanu). Pro vlastní občany však obrovský nárůst vlivu a prestiže Sovětského svazu ve světě neznamenal nic pozitivního, znamenal jen obrovské a neproduktivní státní výdaje. Životní úroveň a kvalita života lidí v SSSR stále více zaostávala za životní úrovní a kvalitou života lidí na Západě. Chruščovovy bláboly, že „již příští generace sovětských lidí bude žít v komunismu“, byly pouhými marketingovými triky. Komunistický režim prakticky nebyl schopen udělat pro lidi nic. Nadhodnota vytvořená v sovětské společnosti byla vyplýtvána na vojenské programy, včetně rozvinutého raketového průmyslu, nebo v neefektivní produkci vyrábějící zboží často bez konečného spotřebitele. Překážkou rychlejšího hospodářského růstu se stalo jednak totální státní vlastnictví výrobních prostředků, kdy stát nepřipouštěl žádnou soukromou iniciativu a podnikání např. v řemeslných živnostech. A dále vedoucí úloha komunistické strany, která znamenala závažnou deformaci při výběru kádrů. Do vedoucí hospodářské funkce na vyšší a vysoké úrovni se tak mohl dostat vlastně jen straník, ne nejschopnější člověk, odborník.

Ukázalo se prakticky, že „komunistické“ plánovité tržní hospodářství je podstatně méně efektivní, nežli to „kapitalistické“.

Nicméně i při podstatně nižší životní úrovni občanů žijících na východ od „Železné opony“ existovalo v sovětském systému např. právo na práci. Tedy jinak řečeno, v komunistickém režimu neexistovala nezaměstnanost. Vysoká nezaměstnanost v Rusku či na Ukrajině po pádu sovětského režimu a po vzniku tvrdého kapitalismu po roce 1991 tak byla v životě významné části tamního obyvatelstva skokem zpátky, který vedl k dalšímu zbídačení celých vrstev obyvatelstva.

V Rusku se po nástupu V. Putina k moci nicméně podařilo vytvořit poměrně silnou střední třídu obyvatelstva, která jasně profituje z existence tržního hospodářství.

Rusko se po roce 1991 stalo přirozeným nástupcem Sovětského stavu, ovšem po větší část 90. let byla jeho ekonomika v hlubokém útlumu, dokonce se dostala až na samou mez úplného rozkladu a chaosu.

Z této situace vyvedl zemi po svém nástupu do čela státu po roce 1999 V. Putin. Stabilizoval stát i jeho ekonomiku, zastavil jejich rozklad, obnovil důvěru lidí a zavedl systém řízené demokracie, kdy jsou součástí režimu prakticky i opoziční strany. Začala se lineárně zvyšovat životní úroveň obyvatelstva a skokově životní úroveň středních vrstev. V. Putin zkrotil – a to je největší rozdíl proti Ukrajině – oligarchy a jiné odstředivé tendence.

S nízkou efektivností ekonomiky a její zastaralou strukturou se ovšem nedokázala zásadněji vypořádat ani Putinova administrativa. Rusko zatím příliš nedokázalo využít svých obřích rozpočtových přebytků plynoucích z prodeje ropy a zemního plynu k zásadní přestavbě a výstavbě nové moderní infrastruktury (dálnice, modernizace železniční sítě a akvizice nových, supermoderních západních technologií k modernizaci hospodářství.)

Ale podceňovat dnes ruské hospodářství a jeho „sílu“ by ovšem nebylo moudré. Zdá se, že západní sankce mu momentálně spíše pomáhají. Ruské firmy musí hledat alternativní možnosti dodávek levnějšího zboží přímo v Rusku a zdá se, že se to vcelku daří. Experti (nejen ruští) očekávají, že ruská ekonomika záhy opět poroste.

Sovětský svaz a komunistický režim „padl“ poté, co nedokázal obstát v ekonomické a technologické soutěži se Západem. Byl v zásadě ideově i ekonomicky vyčerpán. Putinovo Rusko se vydalo jinou, realističtější cestou nežli předtím Sovětský svaz. Vychází z reality, že se zdaleka nemůže vyrovnat ekonomickým možnostem Spojených států a Západu jako celku. Na vojenské výdaje tak letos dávají Američané 560 miliard dolarů, Rusové jen cca 50 miliard. Tento handicap se Rusové snaží nahradit velmi pružnou zahraniční politikou, která jim umožňuje efektivně ovlivňovat situaci v řadě světových regionů, kde našli svůj národní zájem (Sýrie, Írán atd.)

Sankce proti Rusku, razantní pokles cen ropy a plynu nicméně způsobily pokles směnné hodnoty rublu k hlavním světovým měnám, jeho devalvaci. To pochopitelně vede k poklesu životní úrovně širokých vrstev ruských občanů. Nepochybuji o tom, že naprostá většina Rusů za to přičítá odpovědnost politice Západu. Ostatně zchudnutí Rusů dnes nelze srovnávat s jejich zbídačením a frustrací za Jelcina a se stagnující životní úrovní za časů Sovětského svazu.

Shrnutí:

Po komunistickém režimu, který v Rusku ve většině aspektů skončil debaklem a rozpadem sovětského státu, převzala v roce 1999 a 2000 moc Putinova mocenská skupina. Snad poprvé (s výjimkou Gorbačova) v dějinách Ruska přišel do čela státu duševně normální člověk a realistický politik, který začal postupně řešit dlouhodobě navršené problémy státu. Zdá se, že i když modernizace ruského hospodářství a ruské společnosti nepokročila tak rychle, jak se očekávalo, Putin vede Rusko – přes všechny peripetie – cestou, která je reálným a rozumným východiskem z komunistické slepé uličky. Jako realistický politik bude jistě hledat cestu k rovnoprávné dohodě se Západem (zdá se ovšem, že zejména USA na tom žádný velký zájem nemají). V případě, že se mu to nepodaří, musí se chtě nechtě orientovat na východ, na Čínu.

Jiří Paroubek