Je zahraniční politika pravice vzorem?

Tato premisa je podporována významnou částí českých médií včetně veřejnoprávních, která tu a tam výběrově předkládají na potvrzení správnosti takového kurzu vyjádření některého ze „znalců“ české politiky, ať již se jmenuje Gershman nebo McCain. Ti pochopitelně zacházejí s fakty poněkud volně, bez potřebných znalostí českých reálií a tak, jak se jim to momentálně v jejich protičínském a protiputinovsém zaujetí hodí. Několikrát jsem v poslední době uvedl, a zůstalo to pochopitelně bez jakéhokoli zájmu českých médií, že jsem v době, kdy jsem byl českým premiérem (2005–2006), konzultoval své postupy v mezinárodních vztazích s V. Havlem. Je zbytečné říkat, že jsme se s V. Havlem shodovali v přístupu k EU, resp. v rámci EU. Jedno z nejsilnějších zahraničně-politických témat mého premiérství byl posun česko-čínských vztahů na kvalitativně podstatně vyšší úroveň nežli předtím.

Při své státní návštěvě Pekingu v polovině roku 2005 jsem byl přijat čínskými představiteli na nejvyšší možné úrovni (prezident a předseda KS Číny, předseda vlády a předseda parlamentu). Pět měsíců poté přijel do Prahy na státní návštěvu předseda čínské vlády. Ještě krátce před sněmovními volbami v červnu 2006 navštívil Prahu místopředseda čínské vlády s ujištěním o zájmu čínské strany v budoucnu intenzivně rozvíjet vzájemné ekonomické vztahy (investice, obchodní výměna). I když koaliční vláda pod mým vedením v rozvoji česko-čínské spolupráce došla podstatně dále nežli současná vláda a prezident, nestala se terčem tak drtivé kritiky, jakou musí strpět zejména M. Zeman a L. Zaorálek.

V. Havla jsem tehdy o svých záměrech podrobně informoval a on se ani veřejně, ani v osobních jednáních nevyjádřil proti této „politice všech azimutů“, která zahrnovala mimo jiné také rozvoj vztahů s Čínou a Ruskem.

Podobný rozvoj vztahů jako s Čínou byl v té době s Ruskem, kde v zásadě velmi pozitivně vstoupil do hry jako aktivní hráč při organizaci státní návštěvy V. Putina u nás tehdejší prezident V. Klaus. Nevzpomínám si, že by česká média, byť jen zlomkově, tehdy negativně psala o návštěvě V. Putina v Praze, tak jako již nyní píší o jeho možné lednové návštěvě ČR na akci pořádané k výročí osvobození Osvětimi sovětskou armádou.

Když s jistým odstupem po volbách do sněmovny v roce 2006 vznikla díky dvěma přeběhlým poslancům, politickým spojencům M. Zemana, pravicová Topolánkova vláda, čekaly se změny také v oblasti zahraniční politiky a k těmto změnám oproti předchozím levostředovým vládám také došlo.

Pokud dnes pravicoví novináři mluví o údajném odkazu V. Havla, ve skutečnosti velebí dědictví sedmileté vlády pravice v zahraničně-politické oblasti. V ní jistou, ne nedůležitou, roli hráli nevydaření epigoni V. Havla (Schwarzenberg, Vondra).

Jaké dědictví v oblasti zahraniční politiky po sobě vlastně zanechaly dvě pravicové vlády v letech 2006–2013:

1. Narušení vztahů v rámci EU neustálým nepromyšleným, a tedy i neproduktivním euroskepticismem, ba až jakousi eurofobií, což ČR přivedlo mimo hlavní proud EU. To bylo velmi nepraktické například při dojednávání objemů finanční perspektivy na léta 2014–2020, kdy ČR získala zhruba o třetinu méně peněz (A mluvíme o stamiliardách korun) nežli při dojednávání objemů finanční perspektivy na léta 2007–2013. Pozice České republiky se v EU v důsledku euroskeptické politické pozice české pravicové vlády a více méně eurofobních veřejných vystoupeních V. Klause, ve srovnání s pozicí vybudovanou působením předchozí levostředové vlády, značně zhoršila.

2. Došlo k rozbití pragmatického a korektního dialogu s ČLR, který se v letech 2005/ 2006 dostal na úroveň, kterou už léta bez problémů a bez zbytečného vnitropolitického humbuku uskutečňují naši západoevropští spojenci (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a další země).

3. Pokud jde o Blízký východ, pravicové vlády posunuly předchozí vládní politiku vynikajících vztahů k Izraeli a výborných vztahů k prozápadním režimům v arabských státech do polohy jednostranného zdůraznění vztahů až do pozice strategického spojenectví s Izraelem. Zdá se, že ČR měla v předchozích vyváženějších vtazích k Izraeli a Arabům jedinečnou příležitost napomoci k mírovému uspořádání izraelsko-arabských vztahů, včetně izraelsko-palestinské relace. Konečně nedávné rozhodnutí Evropského parlamentu, pokud jde o budoucnost Palestinského státu, jde mimo horizont chápání zejména pravicové části českých politických elit, ale třeba i mimo chápání prezidenta Zemana.

4. Vyjádření premiéra Topolánka na adresu arabského světa, a tedy implicitně všech muslimských států o moři barbarství – nikdy nedementované či neupřesněné jiným prohlášením či akty praktické politiky českých pravicových vlád – nebyla nikdy v rozvojovém světě zapomenuta.

5. Zmateně poskytovaná pomoc rozvojovým zemím či likvidace českých ambasád v latinskoamerických a afrických státech jen dotvrdily nezájem českých pravicových vlád o země třetího světa. Schwarzenbergovo ministerstvo zahraničí neprojevilo žádný reálný zájem o úzkou spolupráci se zeměmi, jako jsou Polsko, Slovensko či Rakousko, ve státech, kde jsme rušili ambasády a kde je tyto země ponechaly, aby na nich mohli působit i čeští diplomaté.

6. Byl zcela potlačován potenciál rozvoje vztahů s většinou států BRICS, tedy nových ekonomických světových velmocí. Zemí s velkým potenciálem vzájemně výhodné obchodní výměny a velkých investorů. Díky velké osobní iniciativě dvou schopných českých velvyslanců se podařilo slušně rozvinout jen vztahy s Indií.

7. Vztahy se Spojenými státy dokázala Topolánkova vláda zredukovat pouze na kontroverzní projekt americké (radarové) základny 60 km od Prahy. Tento projekt získal jen minimální podporu české veřejnosti a pravicová vláda pro něj nedokázala získat ani většinovou podporu ve sněmovně. Pozitivní rozhodnutí o umístění amerického protiraketového systému v ČR by nepochybně vedlo k okamžitým odvetným opatřením ze strany Ruska, tedy k namíření raket na Českou republiku a Polsko. Evropa tak již v roce 2007 mohla zažít eskalaci mezinárodního napětí a vyhrocení vztahů mezi Západem a Ruskem, jak to zažíváme nyní v důsledku ukrajinské krize. Když nic jiného, znemožnění tohoto projektu realistickými politickými silami v ČR dalo Evropě a naší zemi sedm let klidu bez stupňování napětí v mezinárodních vztazích. Pravicové vlády nedaly česko-americkým vztahům mimo radaru žádnou jinou životaschopnou agendu.

Slušnou úroveň si za vlád pravice udržovaly jen vztahy s Japonskem a díky obrovské referenční investici Hyundai v Nošovicích (prosazenou předchozí levostředovou vládou pod mým vedením a v době svého vzniku velmi ostře kritizovanou pravicí) v letech 2005–2006 i s Jižní Koreou.

Ze značného potenciálu vztahů s Izraelem dokázala zatím česká strana vytěžit jen minimum, například v oblasti spolupráce ve vědě a výzkumu.

Všichni ti Schwarzenbergové, Vondrové, Nečasové a Topolánkové přivedli ČR na periferii EU, rozbili vztahy s Čínou a Ruskem, odcizili republiku rozvojovému světu, zejména pak arabským a obecně muslimským zemím. Nedokázali vytvářet potřebný prostor pro expanzi českých firem do zahraničí.

Česká média a část české politické elity mají odvahu toto selhání pravicových vlád v zahraniční politice zakrývat hávem údajné Havlovy politiky lidských práv. A co je ještě horší, považují sedmileté selhání pravice v mezinárodních vztazích za cestu hodnou následování.

Jiří Paroubek, expremiér

Poznámka Vaše věc:

Tento text bývalého předsedy vlády Jiřího Paroubka byl podle našich informací nabídnut těmto sdělovacím prostředkům: Právo, Hospodářské noviny, Týden, Euro, LN, MFD, E15, Paroubkův pohled nebyl zveřejněn, citován a ani zaznamenán jinak.  Je to do značné míry ukázka míry dnešní demokracie, kdy povoleny jsou jen názory vyvolené nebo vyvolených. Ostrakizace "nevhodných" názorů však je cesta do pekel celé společnosti. Známe to konečně z historie. V tomto smyslu jde tedy dnes  o upírání práva na vyjádření Paroubkovi, zítra jiným a nakonec budou postiženi všichni. Je skutečně cílem, abychom měli jen jeden názor a nebyli mateni a zneklidňováni v práci pro dnešní oligarchy, kteří v této chvíli vlastní většinu českých sdělovacích prostředků?