Blízkovýchodní kotel hrozí výbuchem

Rok po zahájení útoku Hamásu na Izrael z Gazy a izraelských pokusů „vyčistit“ toto palestinské území od místních militantů se situace na Blízkém východě mimořádně vyhrocuje. Rozbíhá se izraelská „speciální operace“ proti Libanonu, včetně bombardování Bejrútu, kde je protivníkem Hizballáh. A do toho se otevřela další fronta války (zatím jenom vzdušné) s Íránem. Ten dlouho odkládal odpověď na vraždu svého blízkého hizballáhského spojence Hasana Nasralláha, aby teď Izraeli předvedl to nejlepší ze svého raketového arzenálu.

Cílem měly být tři izraelské základny a další vojenská zařízení, což mělo útok omezit do „umírněných“ mezí.  Zmíněná raketová odplata Íránu za izraelské útoky dala příležitost ukázat i pár hypersonických střel Fattah, proti kterým už izraelská obrana není moc účinná. Možná jen těchto zbraní se týká tvrzení íránských Revolučních gard, že „90 % střel úspěšně zasáhlo svůj cíl“, jak zaznamenávají Reuters.

Izrael slibuje odvetu v podobě útoku na íránská ropná zařízení a terminály. Je za tím úvaha, že nejkratší cestu k míru představuje omezení finančních zdrojů této ropné velmoci, takže na válku nebude mít peníze. Jenže v podobné situaci je Izrael už teď.  A americká vláda má zajištěno financování jen do prosince, tedy jen přes volby. Kongres se dohodl k tomuto dalšímu rozpočtovému přískoku krůček od „fiskálního útesu“, kdy vláda měla být 30. září znovu bez peněz.

Teď se tedy izraelské válečné operace přenesly z Gazy do Libanonu a přidává se raketová výměna s Íránem jako v tenise. Američané už to nemají pod kontrolou a také Evropská unie vyzývá k okamžitému zastavení bojů v Libanonu. To však český zamindíra, nenahraditelný Lipánek, vetoval. Možná marně, protože třeba zpráva Reuters jeho veto ignoruje a informuje o výzvě EU k příměří.

https://www.reuters.com/world/middle-east/iran-says-it-has-finished-attack-israel-amid-fears-spreading-conflict-2024-10-02/

Zastavení bojů podle Lipánkových představ nemá překážet „právu Izraele na obranu“. Až někdo přijde na to, co tím, myslel, může si rovnou zajít pro Nobelovu cenu. Kdyby se však tento pilíř nejpopulárnější české vlády všech dob věnoval více Česku, byl by možná opatrnější.

V nebezpečném konfliktu, která se rozhořívá na Blízkém východě, totiž může dojít i na jaderné zbraně. Ani nemusí být z amerických nebo britských ponorek, které se tam teď pohybují. Izrael má pár desítek vlastních atomovek, třebaže to nikdy oficiálně nepřiznal, a Írán je má možná také. To nikdo přesně neví po letech činnosti jeho tisíců centrifug na obohacování uranu.

I kdyby na jádro nedošlo, Američané se bojí, že budou vtaženi do dalšího vleklého konfliktu, jako by toho už na Ukrajině nebylo dost. Mimochodem, Ukrajina bude v této situaci prvním poraženým, protože požadovaná protivzdušná obrana a další zázračné zbraně, které měly zvrátit katastrofální průběh na ukrajinské frontě, půjdou přednostně jinam.

Čerstvá zpráva o rozhovoru amerického ministra obrany Lloyda Austina s izraelským protějškem Joavem Gallantem má docela zajímavou strukturu. Uvádí, že Washington je schopen úspěšně hájit své zájmy v regionu a končí důraznou zmínkou, že obě strany „budou v kontaktu“. Z toho je zřejmé, že Washington chce mít šanci rozmluvit Jeruzalému další dobrodružství.

Také New York Times považují za klíčovou otázku, jak bude konflikt eskalovat a zda budou USA více přímo zataženy do obrany Izraele.

https://www.nytimes.com/2024/10/02/us/politics/israel-iran.html

Výraz „budou zataženy“ vypovídá o vztahu USA s Izraelem docela přesně. Jak popisuje Richard Haass, emeritní prezident vlivné Rady pro zahraniční vztahy v podzimním vydání Foreign Affairs, Izrael patří do skupiny spojenců, kteří se často rozcházejí se zájmy USA.

https://www.pressreader.com/usa/foreign-affairs/20240901/page/100

Dostávají tak Washington do situace, kdy je lepší „hledět jinam“, když nezbývá, než věc přijmout. Vhodný příklad představuje třeba zrovna vytvoření izraelské jaderné síly, pro kterou se blízkovýchodní spojenec rozhodl v 50. a 60. letech. „Spojené státy ostře odmítly izraelský jaderný program, který byl v příkrém rozporu se smlouvou o nešíření jaderných zbraní,“ píše Haass. Nicméně, k ničemu to nevedlo, a tak tak se Washington rozhodl nedávat svůj nesouhlas moc najevo. Větší prioritou byl zájem o bezpečnostní spolupráci s Izraelem.

„Úřady také mohly dojít k závěru, že arabské vlády v takové situaci přestanou uvažovat o tom, že Izrael vytlačí z regionu a budou více nakloněny k respektování jeho sousedství a snad i k mírovým jednáním,“ Haass vysvětluje postup Washingtonu.

Jak dále uvádí, žádný z amerických prezidentů, s částečnou výjimkou George Bushe mladšího, po Izraeli nepožadoval přestat s rozšiřováním izraelských osad na palestinském území. Proto v posledních desetiletích plocha obsazovaných území „raketově rostla“, zejména poté, co tam byli přesídlování židovští imigranti z bývalého Sovětského svazu. To mělo vnitropolitické důsledky. Úvahy o palestinském státu měly mizivou odezvu i před loňským 7. zářím, protože „osadníci představují mocný elektorát“. Palestinci zase byli „stále skeptičtější, zda mohou získat kontrolu nad souvislým územím prostřednictvím míru“.

Občas Američané zkoušejí vlastní postup, bez ohledu na výhrady Izraele. Například po zděšení z počtu civilních obětí v Gaze, které může výrazně ovlivnit prezidentské volby, Spojené státy začaly měnit svoji diplomacii ve Spojených národech, až nakonec odmítly izraelský požadavek na vetování rezoluce požadující příměří v Gaze. Další jednostranný krok představovalo shazování potravinové pomoci a vybudování plovoucího přístaviště pro přijímání zahraniční pomoci, přestože Izrael byl rozhodně proti. V květnu USA zastavily dodávky nejtěžších bomb. Prý to mělo signalizovat, že Izrael nemůže vetovat aktivity USA, píše Haass. Na bojišti to však nic nezměnilo…

To Lipánek je jiný pašák. Státy Evropské unie mají k tomuto konfliktu mnohem blíže než USA a doléhá na ně riziko ropné krize a vlny uprchlíků. Proto volají po diplomatickém řešení. Narazili ovšem na českého ministra zahraničí Lipavského, který vetoval výzvu EU k okamžitému příměří v Libanonu. Nezbývá než žasnout, co všechno dokáže tento světák jak v zahraniční, tak v domácí politice, a to i poté, co musel vrátit do půjčovny svou pirátskou duši.