Východiskem byla a je evropská integrace

Dámy a pánové

Chceme-li pochopit příčiny II. světové války i vývoje po ní, musíme se vrátit o dvacet let zpět, do doby bezprostředně po skončení I. světové války.

Velká válka skončila v r. 1918 vyčerpáním všech válčících států bez rozdílu, zemí Dohody i Centrálních mocností. Centrální mocnosti – Německo, Rakousko-Uhersko – skončily v revolučním rozvratu, v pádu obou císařských dynastií. V rakouském případě došlo k rozpadu státu a vzniku několika nových národních států, vč. Československa. Sovětské Rusko se potácelo v revolučním chaosu a mírem brestlitevským bylo vlastně vytlačeno ze střední Evropy. Německo sice válku prohrálo, ale podstata jeho hospodářského potenciálu zůstala v podstatě nedotčena, válka neskončila jeho bezpodmínečnou kapitulací a obsazením celého jeho území okupačními spojeneckými armádami. To bylo již po válce neproveditelné. Všichni toho měli dost. I vítězné evropské armády byly tak nebo onak kontaminovány revolučními myšlenkami. Nikdo již nechtěl pokračovat ve vojenských operacích. Byl zde patrný vliv bolševické propagandy a jejího hesla: „Mír bez anexí a kontribucí“.

Nové poválečné, tzv. Versaillsko-saintgermainské, uspořádání sice narýsovalo nové evropské hranice, ale nepřineslo stabilní politické uspořádání. Bylo vlastně jen příměřím a vytyčilo jen hranice nových bojišť příští evropské a světové války.

Francie byla sice vítězem války, ale skončila válku zcela vyčerpána, bojiště byly především na jejím území a její průmysl byl v oblasti válčišť zcela poničen. Další vítěz války, Velká Británie, rovněž hospodářsky zcela vyčerpaná, ztratila generaci svých nejlepších mladých mužů v zákopové válce ve Francii a Belgii. Na dlouho se stáhla z kontinentálních záležitostí.

Německo sice skončilo jako poražené, ale i jako poražený stát bylo hospodářsky silnější nežli Británie a Francie dohromady. Jediný skutečný vítěz války, Spojené státy, se zcela stáhl, a to na delší čas, z evropské a světové politiky.

A nikdo z francouzských politiků neměl v meziválečném období ani politickou sílu, ani dostatečný státnický rozhled, aby nabídl Německu trvalé usmíření a uspořádání vzájemných vztahů. Vlády Francie mezi oběma světovými válkami byly kromě toho vlastně bez stabilních parlamentních většin. Konečně, ani jejich partneři v Německu do konce roku 1932 na tom nebyli o nic lépe. Jako epizodu z tohoto hlediska lze hodnotit i nadějná jednání o vzájemném uspořádání vztahů ministrů zahraničí Francie a Německa Brianda a Stressemana. Británie nebyla schopna ani Francii, svému spojenci z I. světové války, poskytnout bezpečnostní garance jejich hranic s Německem.

Velká krize, která do Německa (i Československa) přišla ze zámoří začátkem 30. let, způsobila obrovské hospodářské a sociální problémy zejména v Německu. A také v Československu, a zejména v pohraničních oblastech Čech a Moravy obydlených převážně německými občany. V Německu došlo k vytvoření milionové armády nezaměstnaných, k rozvratu jeho hospodářství, k propadu jeho střední třídy, zbídačení širokých vrstev německého obyvatelstva.

Začátkem 30. let tak byla v Německu – po jeho přechodné ekonomické stabilizaci v závěru 20. let – krizí nakypřená půda pro nacistický režim. Tedy pro režim, který bude vojenskou silou usilovat (jak se později ukázalo) o revanš, o revizi výsledků I. světové války. Nemá, myslím, smysl, abych šel do popisu všech peripetií II. světové války. V předchozích dnech a týdnech bylo v souvislosti se 70. výročím jejího ukončení vlastně vše o této válce řečeno.

Nacistický režim se svými spojenci Itálií a Japonskem zavlekl Německo, Evropu a svět v roce 1939 do nové světové války. Pokusil se prosadit v Evropě vojenskými prostředky dominanci  Německa, jeho hospodářství a zavést v Evropě „Nový pořádek“. Ten „Nový pořádek“ znamenal nadvládu germánské rasy, tedy Německa, v Evropě a po vítězné válce dokončení holocaustu Židů, Romů a dalších menšin, které nacistický režim považoval za méněcenné. A následně pak přesuny a likvidaci celých národů, slovanských národů ze střední i východní Evropy. Naštěstí zůstalo jen u záměru. Německo válku prohrálo, obětí války bylo také téměř deset milionů Němců, vedle např.  téměř dvaceti sedmi milionů občanů SSSR. Německo bylo spojenci donuceno k bezpodmínečné kapitulaci a bylo obsazeno okupačními armádami. Také hranice Německa zaznamenaly po válce značné změny. Hranice polského státu byly posunuty obecně daleko na západ. Na východě byla polská hranice vytyčena podle Curzonovy linie, Polsko ztratilo rozsáhlá území na východě ve prospěch SSSR a naopak získalo bývalá německá území na západě od svých původních hranic a rozsáhlý přístup k moři. Na západě se polské hranice posunuly na tok řek Odry a Lužické Nisy. S tím vším byly spojeny obrovské přesuny obyvatelstva. Německé Východní Prusko bylo zabráno Rudou armádou a stala se z něj Kaliningradská oblast, součást SSSR.

SSSR se stal velkým vítězem války, posunul své hranice až na sám okraj střední Evropy a vytvořil podél své západní hranice soustavu spřátelených, v krátké době satelitních států.

Vítězné velmoci rozhodly v létě 1945 (2. 8.) v Postupimi, že dojde k odsunu německého obyvatelstva také z území dnešního Polska a Československa. Jednalo se o miliony lidí, kteří odešli ze svých domovů do dnešního Německa či Rakouska. Konkrétně z ČSR bylo v regulérním transferu odsunuto cca 2 250 000 Němců, dalších 600 000 jich bylo odsunuto „divoce“. Na konci roku 1938 přitom žilo na území ČSR cca 3 200 000 Němců.

Německo, rozdělené od konce války na čtyři okupační zóny, bylo nuceno se vypořádat s katastrofálními následky války, ale také nacistických zločinů proti míru a lidskosti. Německo, zcela zpustošené válkou, obnovovalo postupně své hospodářství, v jeho západní části položilo základy vzorného demokratického systému. Muselo také obnovit důvěru mezinárodního společenství v Německo. Začalo budovat instituce sociálního státu. V tomto směru panoval společenský konsensus mezi hlavními německými politickými stranami na jedné straně – CDU, CSU, SPD, FDP – a také ekonomickou elitou německého státu na straně druhé. SPD byla sice při vzniku SRN na spolkové úrovni v opozici, ale podílela se na řízení řady spolkových zemí.

SRN (a s menším úspěchem také v NDR řízené komunisty v bývalé sovětské zóně) se podařilo pozoruhodným způsobem v relativně krátké době obnovit hospodářství země. Německu se podařilo během několika let vytvořit novou politickou i ekonomickou elitu státu, která z porážek ve dvou světových válkách vyvodila potřebné realistické závěry pro budoucnost. A cestu vpřed viděla v konstruktivní spolupráci s partnery v západní Evropě, tedy v demokratické části Evropy. Již v 60. letech se začalo hovořit o německém hospodářském zázraku, za jehož otce byl považován především ministr hospodářství L. Erhard.

Jak německé, tak francouzské politické elity došly brzy po II. světové válce k závěru, že namísto konfrontace v politické, hospodářské a vojenské oblasti bude nezbytná vzájemná spolupráce. Obě země byly vyčerpány třemi tvrdými válečnými konflikty mezi sebou v průběhu 75 let (v letech 1870 až 1945). Urovnání vztahů mezi Francií a SRN bylo základním předpokladem k položení základů Evropského společenství v roce 1958. Byl to jeden z posledních a pozitivních počinů slabých francouzských vlád IV. republiky. Do čela Francie, jejíž slabé vlády zemi dostaly, po neúspěšných koloniálních či imperialistických dobrodružstvích v Indočíně, v Suezském průplavu (1956) a v Alžírsku, do hluboké a vleklé politické krize, se postavil v letech 1958 – 1959 generál Ch. de Gaulle. Prezident de Gaulle dokázal Francii dostat z chronické krize, Francie odešla z Alžírska v roce 1962.

De Gaulle však současně chtěl obnovit velmocenské postavení Francie a k tomu potřeboval fungující západoevropskou integraci a úzkou spolupráci s SRN. V jeho představách se Francie měla stát politicky vedoucí silou západoevropské integrace. Německo naopak potřebovalo Francii a evropskou integraci, aby se dostalo krátce po prohrané válce z pozice politického trpaslíka (a přitom ekonomického obra), do rodiny demokratických států.

Počátkem 60. let (v roce 1963) při jednáních prezidenta de Gaulla a kancléře Adenauera došlo k velkolepému usmíření obou zemí, historických nepřátel, jejichž úzká spolupráce se pak stala osou evropské integrace. Stala se její lokomotivou, která táhla Evropu vpřed.

Evropská společenství, EHS a EU, byla založena na volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil, na ochraně společného trhu, ale stala se také jedinečným mírovým projektem. Největším mírovým projektem v dějinách. Projektem, který zajistil v Evropě na desítky let mír. Projektem, který dokázal např. s úspěchem odstraňovat závažné regionální rozdíly. Jinak řečeno, přesunem části financí z národních rozpočtů do Bruselu byl zajišťován také hospodářský rozvoj méně vyspělých evropských regionů. Postupně bylo ES, dnes říkáme EU, rozšiřováno o další země, z původních 6 na současných 28. Vytvořil se obrovský trh s 500 miliony spotřebitelů, kde dochází k volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil. Ale dochází také k ochraně trhu před levnými, zj. zemědělskými výrobky.

EU má ovšem také své závažné problémy. Hospodářství zemí EU, jejich rozpočtové hospodaření, se vyvíjí velmi rozdílně. V zásadě po linii sever – jih EU. Jinak řečeno, hospodářství Švédska, Dánska, Německa, Rakouska či Nizozemí a dalších států pracuje s jinou, vyšší efektivitou, nežli španělská, italská či portugalská ekonomika, nemluvě o ekonomice řecké či kyperské.

Není zde prostor pro rozsáhlé úvahy, kam jít s EU dál. Osobně si myslím, že by to měla být hlubší integrace ekonomiky, finančních systémů, fiskálních soustav a také bankovního systému jeho členských zemí. Má-li Evropa hrát ve světě roli srovnatelnou s rolí např. USA či Čínou, musí posilovat fiskální spolupráci států EU, zvětšovat podíl daňových příjmů a jejich využití na evropské úrovni na úkor národních států a ve prospěch evropských projektů. A rozvíjet společné programy jako federální stát. Posilovat váhu své politické reprezentace. Důsledně prosazovat plnění kritérií, ať již se jmenují maastrichtská či jiná, jejich závaznost pro všechny státy. Jednotlivé země musí zkrátka mít německý, či ještě lépe švédský pořádek ve svých financích. Bez toho budou se společnou měnou stále problémy. Na druhé straně, kdo problémy se svou měnou ve světě nemá nebo nebude mít.

Jak já to vidím, řešení problémů EU je především v oblasti ekonomiky. A ČR by měla ve vlastním zájmu být mezi těmi státy, které plní ekonomická kritéria a podílí se  na posilování integrace. Jen tak má šanci dohnat hospodářsky nejvyspělejší země západní Evropy.

EU je však také prostorem společných hodnot. Vidím do budoucna potřebu posilovat politickou spolupráci a význam celoevropských institucí. Uvědomuji si přitom ovšem, že i v zemích tak významných jako je Francie a Británie, nabývají na síle hnutí, která chtějí návrat k národním státům. V Británii chce koneckonců návrat k národnímu státu i Skotská národní strana, jinak velmi proevropská, což je ovšem paradoxní.

Budoucnost ve světě patří ovšem především velkým integrovaným státům – Čína, USA či Indie (rovněž mnohonárodní stát jako Evropa) – a chce-li Evropská unie konkurovat se svými výrobky a prosazovat ve světě své hodnoty, musí chtě nechtě její státy velmi úzce spolupracovat a posilovat integraci.

Projev Jiřího Paroubka na sympoziu „Člověk jako oběť“, konaném 20. května v Hradci Králové.