Karel Horák: Vlastenectví

Když pominu tyto „záchvaty“ lásky k vlasti, které mají jen přechodný a zhusta naprosto povrchní ráz, zjišťuji se smutkem, že vlastně žádní vlastenci nejsme. Nebo snad ano ? Ruku na srdce – kdo z nás by skutečně šel se zbraní v ruce naši zemi bránit ? Také se vám zdá, že se Čech v cizině za své češství stydí ? Že radši mluví cizí řečí a maskuje se všelijak, aby nebyl odhalen ? Že vše, co je přirozeně vlastenecké, je většinou společnosti vnímáno nesprávně jako patetické a zbytečné ? Že tradičně vlastenecké symboly jsou spíše zesměšňovány ? Že je „cool“ a „trendy“ adorovat spíše jiné země a národy, než vlastní ?

Upřímně řešeno, nelze se divit. V cizině nemáme příliš dobrou pověst a jako národ nejsme nijak zvlášť oblíbeni. Naši politici nás příliš dobře nereprezentují, ve strukturách Evropské unie hrajeme roli nevyzpytatelného a nespolehlivého partnera, takového věcně zlobivého dítěte. Vlastenectví se v dětech vůbec nepěstuje, učitelé se tématu lásky k vlasti raději vyhýbají, aby nepřipomínali povinnou a za vlasy přitaženou vlasteneckou psoudovýchovu z dob reálného socialismu. Českou kulturu jsme zrádně vyměnili za pochybné cizí kýče, národní tradice vůbec nepřipomínáme, a když, tak jako parodii.

Žádná ze stran se však tento handicap nechystá změnit. Nikdo nepřišel s nápady, jak probudit v občanech naší země onen přirozený cit. Je to bezpochyby téma, které by měla skutečně vlastenecká strana zvednout a přijmout za své. Národní socialisté jsou a chtějí být stranou vlasteneckou. Hlásíme se k tomu, abychom nejen slovy, ale zejména činy každodenně připomínali a dokazovali, že Česká republika je bez patosu či přepjatého nacionalismu naší skutečnou vlastí. Chceme vkusně připomínat české národní tradice, historii, prosazovat české národní zájmy, podporovat české výrobky, chceme přispět k tomu, aby lidé pocity studu za svou republiku vyměnili za pocity národní hrdosti a příslušnosti k českému národu a ke své zemi.

Pojďte do toho s námi !