Ivo Šebestík: Odkud čerpají státy Pobaltí svoji rusofobii? (Část III.)

Baltická dohoda mezi Finskem, Litvou, Estonskem, Lotyšskem a Polskem

Státy Pobaltí představovaly po celé své novověké dějiny jakési rozdrobené nárazníkové pásmo nucené hledat modus existence se silnými sousedy na Východě i na Západě. Po skončení první světové války v důsledku obnovení existence polského státu musely brát opět v úvahu také Polsko a jeho obnovenou velmocenskou expanzivní politiku. Takže mezi oněmi mocnostmi z obou stran svírajícími rozdrobené Pobaltí, bylo i nadále Německo, které už od konce dvacátých let znovu nabíralo na sebevědomí a po nástupu Adolfa Hitlera do kancléřského úřadu v roce 1933 se opět začalo chystat k tažení na východ (Drang nach Osten) a k revanši za porážku v první světové válce, kterou Německo spolu s Habsburskou monarchií vyprovokovalo.

Východní hranice Německa mezi oběma válkami vedla východně od slezské Wroclawi a německé území zahrnovalo také přístavy Štětín a Gdaňsk (Danzig). Z polské strany tato hranice s Německem vedla západně po linii od Katowic na jihu k Lodži a Poznani severním směrem. Německu patřila více méně ona slezská území Českého království, která byla po prohrané válce nucena vydat Prusku císařovna Marie-Terezie. Nikdy se už tato území České koruně nevrátila. Po porážce Německa ve druhé světové válce Německo severojižní pás území na Východě ztratilo. Z pohledu Stalina bylo tak Polsku alespoň z části kompenzováno území starých ruských zemí, které po válce Stalin přičlenil k Sovětskému svazu; takto se znovu vrátily do svazku ruských zemí. Víceméně se jednalo o části teritorií ztracených bolševiky ve prospěch Německa Brestlitevským mírem z března 1918.

Sovětský svaz byl garantem nedotknutelnosti polsko-německé hranice, na linii Odra-Nisa, a tuto garanci dodržuje i nástupnický stát SSSR, Ruská federace, a to navzdory současnému otevřenému nepřátelství ze strany Polska. Jen pro zajímavost: Česká republika takto de iure vítěznými mocnostmi garantovanou trvalou hranici s Německem nemá. Václav Havel v česko-německé smlouvě takovouto záruku nepožadoval.

Michail Gorbačov, když dával souhlas se sjednocením Německa (výměnou za NIC), tak trval na potvrzení nedotknutelnosti této německo-polské hranice. V současné Varšavě by se možná měli zamyslet nad možnými důsledky znovuobjeveného otevřeného polsko-ruského nepřátelství. Mohlo by se promítnout třeba právě do ruské rezignace na sovětské garance Polsku. A v čase, kdy německý kancléř Merz znovu militarizuje Německo a chystá se oblékat Němce zase do uniforem, a to s obnovenou nenávistí vůči Rusku, může se německá vojenská bota znovu vydat na pochod, tedy tradičním směrem. Zlověstná metamorfóza Bundeswehru ve Wehrmacht nemusí být nutně představou z říše fantazie. Co Německo učinilo v době vcelku nedávné dvakrát, může udělat i potřetí. Do třetice všeho zlého. Mlčící nezúčastněné a nestarající se většiny národů bývají strženy do neštěstí nenadálým přívalem vod docela snadno a rychle. Je sice pravda, že Friedrich Merz v poslední době pod tlakem valících se událostí svoji rusofobní rétoriku maličko zmírnil. Nicméně, vzhledem k tomu, že současní „lídři“ evropského Západu nejsou pány vlastního myšlení, pak změny v jejich rétorice nemusejí mnoho znamenat.

Už Karel Marx soudil, že historie se nejprve projevuje „jako tragédie a podruhé přichází jako fraška“, takže současný Merzův militarismus Německa spojený opět, jak se docela i zdá, s rusofobním revanšismem za prohranou válku, by mohl skončit jako pouhá karikatura toho, co se v Německu odehrálo počátkem třicátých let minulého století. Kéž by! Na druhé straně je ale dobré připomenout si, že ani Hitlerův nástup k moci a jeho militarismus se v samotném Německu neprosazovaly snadno a bez překážek. Dlouho existovala naděje, že už tehdy půjde jen o frašku. Dlouho trvalo dokonce německé metropoli, Berlínu, tehdy městu divadel, koncertních sálů, galerií, kaváren, restaurací, vináren a barů, městu kulturnímu a veselému, než se odhodlalo zatleskat militaristům, tehdy se nacházejícím v uniformách SA. Současní politici na Západě, dokonce i mimo Západ, v Polsku, Finsku a v Pobaltí, ale zásadně nepromýšlejí předem své tahy na šachovnici. Jakoby vůbec nechápali rizika, která vznikají také i jejich přičiněním.

Druhou sílící mocností svírající Pobaltí konkrétně z Východu byl pochopitelně Sovětský svaz. Jeho nový politický a hospodářský systém, bolševismus směřující podle programu, zřejmě nikoliv však v realitě, ke komunismu, působil na obyvatelstvo Pobaltí rozporně, ambivalentně. Chudším vrstvám proletariátu a rolnictva mohl být sympatický, majetné vrstvy, které ale vždy a všude drží moc, se ho obávaly více než nastupujícího nacismu v Německu. Pro Sověty představovalo Pobaltí území, které by měli rádi vůči sobě alespoň v neutrální pozici, když už ne ve spojenecké vazbě.

Marxismus, který byl samozřejmě ideovým základem ruské bolševické revoluce, byl ale produktem západního myšlení a Marxe ani Engelse nenapadlo, že by se mohl dočkat první realizace právě v polofeudálním Ruském impériu. Marx dokonce neměl původně Rusko v oblibě, nicméně později se začal zajímat o ruskou občinu (община), která mu soudržností lidí na ruském venkově a společným hospodařením na půdě mohla připomínat model sdíleného vlastnictví, beztřídní společnost. Občina byla pro Marxe inspirativní. Nicméně, odrážela archaické prvky ruské společnosti, ke kterým patřila hluboká religiozita a s ní i starectví, tedy autorita mnicha těšícího se veliké důvěře lidu a majícího nemalý vliv. Lenin ale stejně musel Marxovy vize cesty ke spravedlivé beztřídní společnosti velmi přizpůsobit realitě tehdejší ruské společnosti, což nebylo vůbec snadné a přispívalo k pozdějším neshodám mezi bolševiky. Společnost v zemích Pobaltí se od společnosti i v západních teritoriích Ruska docela odlišovala. Pouze v průmyslových městech existovala shoda v postavení dělnictva, a právě mezi dělnictvem v Pobaltí nacházel ruský bolševismus určitou podporu.

Třetím státem, s jehož vlivem muselo Pobaltí vážně počítat, bylo ambiciózní opět k velmocenské roli probuzené Polsko. Půldruhého století neexistence státu živilo polský nacionalismus a expanzionismus sice ve skrytu, ale o to mohutněji. Malé státy Pobaltí a s nimi také z moci carského Ruska uvolněné Finsko, tedy státy s velice nízkou hustotou obyvatelstva, se necítily bezpečně, a tak hledaly nějakou formu integrace. A proto se v lednu 1920 sešli v Helsinkách zástupci Finska, Lotyšska, Estonska, Litvy a Polska a v srpnu v Buldury, které se nachází blízko lotyšské Rigy, zástupci týchž zemí a s nimi vyslanci Ukrajiny, konkrétně ale její nacionalistické části, takzvané petljurovské Ukrajiny.

————————————————————————————-

Jen pro zajímavost na okraj našeho textu: Symon Petljura (1879 – 1926) byl ukrajinský ataman, vůdce takzvaného ukrajinského boje za nezávislost, de facto diktátor. Byl složitou osobou ve složité situaci. Přál si dosáhnout nezávislosti Ukrajiny, v průběhu ruské občanské války se ocital v bojích s bolševiky, ale někdy i s bílými. A za onoho času se do ozbrojených konfliktů dostávali také příslušníci různých etnik. Byla to skoro ona Hobbesova válka všech proti všem. Ve snaze uniknout Rusku se Petljura dostal pod vliv polského diktátora Piłsudského, který vůbec neměl v plánu poskytnout Ukrajincům nezávislý stát, podobně jako to ani ve snu už předtím nenapadlo německého císaře Viléma II. a později kancléře-vůdce Adolfa Hitlera, ale snil o Polsku od Baltu až k Černému moři. (Ukrajinskou nezávislost a prosperitu pochopitelně nemá na mysli ani současný oficiální Západ.) Jednáním se zástupci Finska, Pobaltí i Polska hledali ukrajinští nacionalisté spojence proti nově se formujícímu bolševickému Rusku. Zklamán úplně vším nakonec odjíždí Petljura do Francie, kde na něj střílí z revolveru v Paříži, na rohu Racinovy ulice a bulváru Saint-Michel neznámý muž, který střelbu provází účtováním: „To máš za vraždy! To máš za pogromy!“

————————————————————————————-

V jednáních o nějaké formě koordinace zahraniční politiky představoval polsko-litevský spor o oblast Vilniusu vážný problém. A když Polsko 9. října 1920 Vilnius anektovalo násilím, litevský zájem o koordinaci také s ostatními státy oblasti viditelně ochladl. Ještě výraznějším problémem pro tuto integraci zájmů byla disproporce mezi Polskem a ostatními malými zeměmi Pobaltí. Nakonec se ale v březnu 1922 podařilo dohodnout alespoň pakt o neútočení. Ale finský parlament jej odmítl ratifikovat, neboť se ve Finsku začala prosazovat germanofilská orientace, která v této zemi zůstala vlivná i nadále a nakonec ji dovedla k úzkému spojenectví s nacistickým Německem, což mělo následky ve válce sovětsko-finské a projevilo se později v přímé účasti Finska na německém Plánu Barbarossa, zejména při blokádě Leningradu.

Státy Pobaltí se navzájem lišily také v názoru na to, která mocnost pro ně představuje největší hrozbu. Zatímco Lotyši a Estonci spatřovali největší nebezpečí v sovětském zasahování, připravovali se na útok z Východu, pak Litevci vnímali jako větší hrozbu Německo a Polsko. K žádné společné koordinaci zahraniční politiky a obrany takto nedošlo. Teprve v roce 1938 vyhlásilo Pobaltí neutralitu.

Státy Pobaltí za druhé světové války

Po roce 1938, který v Evropě znamenal britsko-francouzské předání českého pohraničí, a tím de facto celé české části státu, jeho válečného materiálu, průmyslu, pracovní síly a surovin Německu v Mnichově (Němci si „pro zbytek“ dárku přišli o pět měsíců později) a vedle toho v tom roce proběhl i anšlus Rakouska, se události dávaly rychle do pohybu také v Pobaltí. Litva zahájila sbližování s Německem a ve volbách v oblasti Klajpedy zvítězili nacisté. V březnu 1939 přinutil Hitler Litvu k vydání Klajpedy. S nacistickým Německem se také velice rychle sbližovala vláda v Estonsku, kde nacisté rovněž získávali vliv, což se rychle projevilo účastí desítek tisíc Estonců v nacistických jednotkách a při etnických čistkách vedených proti židovské populaci. Vzhledem k tomu, že evropské demokracie, především Velká Británie a Francie, nechtěly vstoupit do přímé srážky s nacistickým Německem, nebylo jim proti mysli sledovat, že se Hitlerovy aktivity obracejí tradičním německým směrem na Východ. Proti německému tažení především do ruských zemí neměly evropské demokracie nejmenších námitek. Spíše naopak jim toto řešení vyhovovalo. Moskva pochopitelně sledovala evropský vývoj a především vývoj v blízkém sousedství s obavami. Doslova před jejíma očima získávalo Hitlerovo nacistické Německo vliv v zemích, se kterými Sovětský svaz sousedil. To představovalo pro Světy přímé ohrožení.

Sovětský vůdce, Stalin, jak jsme psali v předchozí části našeho textu, se opakovaně pokoušel získat Brity a Francouze pro vytvoření protihitlerovské koalice. Samozřejmě, že marně. Jak získat na svoji stranu někoho, kdo se nemůže dočkat, až budete zničeni, a to právě tím, proti komu vy byste si přáli utvořit koalici? Tyto úvahy demokratického Západu se v polistopadovém veřejném prostoru nepřipomínají. Pozornost se soustřeďuje vysloveně na odsouzení německo-sovětského paktu (Ribbentrop-Molotov), který je prezentován zcela bez souvislostí, jak by byl plodem sovětské (pozor: vždy jen ruské!) vrozené patologické agresivity. Přitom Sověti přistoupili k dohodě s Německem až jako úplně poslední evropský stát, teprve 23. srpna 1939. Tato chronologie paktů se rovněž nepřipomíná. Pohled Moskvy se nyní zaměřoval výhradně jen na vlastní zájmy. Evropští demokraté návrhy Moskvy na protihitlerovskou koalici odmítali, Polsko a Pobaltí odmítli vpustit Rudou armádu na své území, aby jím případně mohla projít na linii fronty s nacistickým Německem. No a ve Finsku a ve státech Pobaltí se prosazovali nacisticky smýšlející lidé, spojenci Německa. Také v samotném Polsku pod dohledem ministra zahraničí, Józefa Becka, odchovance diktátora Piłsudského, posilovaly kruhy sázející více na spojenectví s Německem než na odpor vůči němu. Tak jaképak ohledy měla Moskva mít? Ohledy na potenciální a místy už otevřené nepřátele? Systematicky šířenou současnou rusofobii ale tyto souvislosti absolutně nezajímají.

A tak německo-sovětský pozdní pakt obsahoval také často zmiňovaný (zásadně bez souvislostí) tajný dodatek, podle kterého Litva připadla do německé zóny a Lotyšsko s Estonskem do zóny sovětské. Vycházelo se zde ze skutečnosti, že Litva v oné německé zóně už de facto byla. Později ale Německo souhlasilo s předáním Litvy do sovětské zóny. Pro Moskvu byl tento zisk Pobaltí citlivou otázkou, neboť si uvědomovala, že je důležité, aby v pobaltských státech proti sobě nepopuzovala civilní obyvatelstvo. Takto se Sověti zavázali, že nebudou zasahovat do politického a hospodářského systému zemí Pobaltí, což se snažili maximálně dodržet. Pobaltí představovalo pro Sověty nárazníkové pásmo, ve kterém ale chtěli mít vojenské posádky. Ty se setkávaly s odporem, nicméně přesuny přibližně 25tisícových kontingentů sovětských vojáků do jednotlivých zemí probíhaly maximálně spořádaně a tiše. Moskva v té době předala Litvě necelých 7 tisíc čtverečních kilometrů původního litevského území i s městem Vilnem.

O tom, že se Němci navzdory smlouvě se Sověty chystají k útoku na SSSR, svědčilo mnoho symptomů. Stalin a sovětské vedení je registrovali a vyhodnocovali. Jedním z příznaků budoucí války na Východě bylo také Hitlerovo rozhodnutí o přemístění německých obyvatel pobaltských států do „říše“. Jednak neměli Němci zůstávat (dlouho) v sovětské zóně vlivu, ale hlavně měli být k dispozici doma pro nábor do armády. Celkem se do Německa „vrátilo“ cca 70 tisíc Němců z Estonska a z Lotyšska.

V zimě 1939/1940 probíhala sovětsko-finská válka, během které se někdy stalo, že sovětská letadla omylem shodila bomby na estonské území. Tato sovětsko-finská válka je v polistopadovém veřejném prostor rovněž zmiňována zcela bez souvislostí a výhradně jen pohledem z finské strany, přičemž se zamlčuje tehdejší proněmecká orientace Finska a skutečný důvod ke Stalinovu rozhodnutí vzít si kus finského území v blízkosti Leningradu nakonec násilím. Ve výkladu některé historické události stačí bohatě vypustit několik podstatných faktů k tomu, aby se obraz události otočil o sto osmdesát stupňů a mohl být vyložen zcela falešně nebo alespoň velmi zkresleně. Toto se děje déle než tři desetiletí téměř u všeho, co se nějak týká Rusů. Stalin vědom si zranitelnosti Leningradu v případě nacistického útoku, neboť Leningradu chyběl dostatečný prostor pro předpolí, pro vybudování obrany, se obrátil na Helsinky s žádostí o postoupení cca 33 kilometrů čtverečních finského území. Helsinky spolupracující už s Německem odmítly. Odmítly, i když Sověti nabízeli přibližně dvojnásobnou územní kompenzaci. Kdyby se Stalin území nezmocnil násilím, Leningrad by padl v podstatě okamžitě a válka by se – asi k radosti současných rusofobů – vyvíjela dost možná úplně jinak. Válka sovětsko-finská, takzvaná zimní válka, je tedy v našich krajích charakterizována jako úplně bezdůvodný akt ruské agrese.

Po zkušenosti ze sovětsko-finské války a s narůstajícími aktivitami nacistického Německa, které kolem sebe dokázalo shromáždit celou koalici nepřátel Sovětského svazu, změnila Moskva přístup k Pobaltí a zahájila sovětizaci zemí. Sověti zablokovali přístavy na Baltu a začali stahovat na území Pobaltí své jednotky. Sovětské pronikání se v Pobaltí sráželo s posilováním nacistické ideologie. Sověti se připravovali na válku s Německem a snažili se zabránit zatažení Pobaltí na německou stranu, až dojde k očekávanému útoku. Ovládnutí politického systému v Pobaltí bylo v této situaci pro Moskvu nezbytností. V Pobaltí se ujali moci komunistické strany a od července 1940 začalo vyvlastňování průmyslu. Sovětizace Pobaltí se samozřejmě neobešla bez excesů, nespravedlností i zatýkání nepohodlných osob. Tyto skutečnosti neexistovaly ale osamoceně, bez souvislostí. V březnu 1941, tedy pouhé tři měsíce před nacistickým vpádem do SSSR, bylo z Litvy vystěhováno na padesát tisíc Němců a celkem asi 15 tisíc jich bylo vystěhováno z Lotyšska a Estonska.

Sovětizace států Pobaltí narážela samozřejmě na odpor majetných tříd, ale nepokoje se projevovaly také mezi dělnickou třídou, o jejímž nadšeném příjímání sovětského systému v té době lhala bolševická propaganda.Mezi dělnictvem v Pobaltí sice myšlenka socialismu kořeny zapouštěla, zdaleka však ne v takové míře, jakou hlásala sovětská propaganda.

Pobaltí po nacistickém vpádu do SSSR (Plán Barbarossa)

Německý vpád do Sovětského svazu, onen známý Hitlerův Plán Barbarossa, byl zahájen v ranních hodinách dne 22. června 1941. Německá nacistická armáda Nord vstoupila do Pobaltí, kterým prošla jako máslem, neboť sovětská urputná snaha likvidovat v Pobaltí nacistické síly, se s německým vpádem rozpadla okamžitě. Místy násilná sovětizace v zemích Pobaltí naopak posílila německou orientaci části obyvatelstva, hlavně elit, a s ní zásadní omyl malých národů spočívající ve víře, že Němci Pobaltí chtějí vrátit nezávislost. Obyvatelstvo Pobaltí v podstatě vítalo jednotky Wehrmachtu a SS jako osvoboditele a velmi mnoho občanů z těchto zemí se hlásilo do německých jednotek, vytvářelo vlastní divize SS a policejní jednotky vyznačující se mimořádnou krutostí a nelidskostí. Zvláště Estonsko se aktivně podílelo na „konečném řešení židovské otázky“.

Pronikání německého nacismu či nějaké italské formy fašismu po téměř celé Evropě je po roce 1939 obtížné vysvětlit či omlouvat neznalostí reality. Německo už mělo dávno za sebou „noc dlouhých nožů“ z léta 1934, anšlus Rakouska z března 1938, Mnichovskou dohodu aneb britsko-francouzský velkorysý dárek Hitlerovi ze září 1938, či „křišťálovou noc“, takto pogrom na židovské obyvatelstvo z listopadu 1938. A vedle toho vůbec systematické represe včetně vyvražďování židovského etnika. Představa, že s německými nacisty přichází do některé země svoboda a nezávislost se rovnala hodně bezdůvodné fantazii.

Před objektivní historií leží otázka, zda onen jeden rok sovětizace států Pobaltí, která se neobešla ani bez obětí na životech, skutečně stačil na explozi tak ohromné nenávisti, která se snadno vtělila do rusofobie, jaká v posledních letech v Pobaltí slaví až neskutečnou renesanci? Polistopadová historiografie v našich zemích je vůči SSSR (míněno vždy jen Rusko!) nelítostná a sovětizaci Pobaltí líčí jako sovětský teror. Pro nacistické jednotky z Pobaltí naproti tomu nachází pochopení. Německý postup do Pobaltí místy předcházela povstání proti sovětské moci spojená s osvobozováním politických vězňů. Rudá armáda, která v Pobaltí nebyla dostatečně početná a připravená na velkou srážku s německými silami, musela čelit nejenom nacistickému vpádu německé koalice, ale také povstalcům, kteří se snažili ještě před německým vstupem vyčistit půdu pro jednání s Němci o obnovení nezávislosti. Uvažovalo se tak, že Hitler tuto aktivitu ocení a bude ochotnější poskytnout zemím Pobaltí to, co od něj očekávaly. Hitler ale neměl vůbec v úmyslu obnovovat nezávislost Pobaltí, naopak zahájil okupaci zemí. Německé okupační jednotky a Einsatzgruppen SS začaly okamžitě provádět etnické čistky, při nichž jen do října 1941 bylo na Litvě zavražděno na 80 000 židů a v Lotyšsku 30 tisíc. Oběťmi byli také pobaltští komunisté. Účast místních lotyšských a litevských nacistů při vyvražďování židovského obyvatelstva (podíl na holokaustu) byla velice aktivní.

Německé nacistické plány absolutně nepočítaly s nezávislou existencí pobaltských států. Stejně tak, jako Hitlera nikdy ani nenapadlo poskytnout samostatnou nezávislou existenci Ukrajincům. Jeho ministr vnitra, nacistický zločinec, Heinrich Himmler, počítal s nutností zavraždit na ruských územích (Rusko, Bělorusko a Ukrajina) celkem nejméně 30 miliónů východních Slovanů. Naopak předpokládalo se přímé začlenění celého Pobaltí do „říše“. A s ním rozdělení obyvatelstva na skupiny „vhodné pro germanizaci“ a na ty ostatní. Generalplan Ost, který vypracoval právě Himmler, předpokládal vysídlení poloviny Estonců a Lotyšů a skoro 85 procent všech Litevců. Zbývající Estonce a Lotyše určil k poněmčení, neboť je považoval za etnicky „skoro čisté“. Do Pobaltí se začali vracet někteří dříve vystěhovaní Němci. Přicházeli sem také i jiní Němci, podobně jako se rozmnožil německý živel v Čechách a na Moravě poté, co si Hitler v březnu 1939 přišel pro zbytek britsko-francouzského velkorysého dárku vhodného k dokončení výzbroje nacistického Německa pro tažení na Východ.

V aktuálním čase se události hrnou na obyvatelstvo ze všech stran jako lavina a není skutečně jednoduché orientovat se v nich, vyhodnotit je podle jejich skutečné kvality. Černo-bílá optika je při posuzování z odstupu vždy chybou pozorovatele. Proto je obtížné vynášet kategorické soudy. Každý člověk jedná především podle svého osobního zájmu a vidí věci touto individuální optikou. Holanďané mají přísloví, které praví, že: „Co je pro jednoho člověka chléb, je pro druhého smrt“ („Wat voor de één zijn brood is, is voor de ander zijn dood“). Slovní hříčka se zakládá na podobnosti slov „brood“ a „dood“, tedy chléb a smrt. Proto byla poněkud zkreslená příjemně vyhlížející tradice, která líčila poválečnou Evropu jako kompletně nadšenou z porážky nacismu a fašismu a takto jako vděčnou osvoboditelům. Tento obrázek byl zjednodušený, jako ostatně asi všechny obrázky malované vítězem. Pro někoho představovali němečtí okupanti „chléb“ a osvoboditelské armády naopak „smrt“. Bohužel vzpomínka na obojí se z evropského kontinentu patrně nevytratila úplně. Současná rusofobie a evidentní snahy, které v některých zemích hledají cestu k „nápravě“ poválečné situace, vlastně volají po revanši. Vyvolávají oprávněné obavy. Mohou docela dobře tvořit součást nynějšího odhodlání některých sil v Evropě pustit se znovu do války s Ruskem.

V té souvislosti stojí znovu za pozornost otázka, nakolik byla v samotném Německu provedena skutečně důsledná denacifikace. Ve třech západních zónách (americká, britská a francouzská) naprostá většina obviněných nejenom unikla trestu, ale vyhnula se i samotnému soudu. Po ustavení Spolkové republiky Německo se v roce 1949 proces denacifikace v podstatě téměř úplně zastavil. A v roce 1951 přijal německý sněm článkem 131 usnesení, podle kterého se do svých úřadů a funkcí mohli vrátit všichni Němci, kteří byli v procesu počáteční denacifikace svých úřadů a postavení zbaveni, a kterým nebyla prokázána vina.

V Pobaltí se během okupace uplatnil také už zmíněný Alfred Rosenberg, který dostal Pobaltí do své správy, a to spolu s Běloruskem a Ukrajinou. Na západní Ukrajině vnímali místní nacionalisté nacistické jednotky Wehrmachtu a SS rovněž jako osvoboditele, a to máváním šátky přihlížejících davů a zvedáním pravice k nacistickému pozdravu. Dokládá to spousta archivních filmových záběrů, jejichž zveřejnění se mainstreamové televize současného Západu úzkostlivě vyhýbají. Ostatně, stejně jako nevysílají vítání Adolfa Hitlera v českém pohraničí tamními sudetskými Němci. Je to v podstatě úplně stejný obrázek. Ze západní Ukrajiny se rovněž desítky tisíc osob pustily do bojů s Rudou armádou na straně nacistů. Účastnily se mimo jiné také masakru v běloruské vesnici Chatyni, ke kterému došlo 23. března 1943 a ve vesnici Čmeleviče v regionu Minsku, a to už v lednu téhož roku. A podobně skotomu bylo v Pobaltí, i zde patřily k obětem jejich násilí nejenom Rusové, ale také Bělorusové, Poláci, židé a komunisté všech národností.  Ale mezi nimi také i Ukrajinci, kteří německou okupaci nepovažovali za příchod svobody a nezávislosti, ale za to, čím skutečně byla.

Němci jako i v jiných případech spojili okupaci s hospodářským vykořisťováním okupovaných zemí. Využívali místní zdroje, průmysl, pracovní sílu. Rabovali ve velkém. V jednotlivých zemích Pobaltí vznikaly už od konce roku 1941 nechvalně známé policejní oddíly, které bojovaly proti místním partyzánům. Tyto policejní oddíly vypalovaly celé vesnici, pokud se v nich skrývali partyzáni nebo kde vesničané partyzány podporovali. Ať už skutečně nebo domněle. Tito „policisté“ z Pobaltí nacházeli uplatnění také jako dozorci v koncentračních táborech, kde opět vynikali surovostí. A účastnili se také vyvražďování židů v ghetech.

Když se východní fronta obrátila ve prospěch Rudé armády a proti nacistické koalici, hledali Němci vojáky všude, kde to bylo jen možné, také v Pobaltí. Navzdory krutostem nacistické okupace a zkušenosti, která říkala, že žádnou nezávislost Pobaltí od Němců nedostane, stále se v zemích Pobaltí udržovala protisovětská nenávist. V Lotyšsku se zformovaly dvě divize SS a v Estonsku jedna divize této zločinecké síly. I když Rudá armáda prolomila v lednu 1944 blokádu Leningradu a postupovala směrem na Západ, Pobaltí stále ještě doplňovalo řady nacistických armád. Teprve když Sověti tlačili nacistické jednotky před sebou ven z Pobaltí, začalo Pobaltí hledat cestu k zformování nového pokusu o nezávislost.

V takových dějinných etapách, jakými jsou velké války, není černobílá optika vůbec na místě. V řadách Rudé armády bojovali vojáci také z Pobaltí. Nebyly to početně jednotky, maximálně v řádu desítek tisíc, ale na území Pobaltí se vojáci Rudé armády z Pobaltí ocitali v bojích se svými krajany, kteří se snažili pomoci Hitlerovi udržet východní frontu alespoň v této již „západní“ části, která byla poslední před mohutným sovětským postupem na Berlín. Rusofobní část historiografie o těchto rudoarmějcích z Pobaltí mluví jako o „spolehlivě indoktrinovaných komunistickou ideologií“, čímž zakrývá motivaci spočívající například v boji proti krvavému nacistickému teroru. Kdyby bylo pravdou, že celá mnohamilionová Rudá armáda a statisíce partyzánů bojovaly proti nacistické koalici jen kvůli indoktrinaci komunistickou ideologií, Sověti by Němce a jejich početnou koalici nikdy neporazili. Velká vlastenecká válka by byla proto pojmový nesmysl. Nebylo by pravda, že Rus (Malorus, Moskal, Bělorus) bojuje vždy hlavně za „Boha a za Matičku vlast“. Takto bojuje i za toho, kdo jej právě vede, za cara Ivana Hrozného, cara Petra Velikého, carevnu Kateřinu Velikou, za cara Alexandra I, za Lenina, za Stalina nebo za Putina. Pro kohopak vyháněli Rusové ze své země Napoleona v roce 1812? Co indoktrinovalo tisíce malých partyzánských oddílů běžících jako vlčí smečky po stopách ustupujících Francouzů a rozrážejících ve sněhu a v mrazech jejich již notně prořídlé řady?  Ostatně, dost podobně bojovali proti Napoleonovým vojákům i Španělé. Také se asi nejednalo o indoktrinaci…

Pobaltí po porážce Adolfa Hitlera

Lotyši, kteří ustupovali spolu s Wehrmachtem a jednotkami SS před Rudou armádou až do Berlína, při obraně hlavního města nacistické říše buďto padli nebo skončili v sovětském zajetí. Ke konci války, když probíhala jednání mezi Sověty, Američany a Brity, řešily se na nich také otázky poválečných hranic. Britský premiér, Churchill, sice na jedné straně vysoko oceňoval vytrvalost sovětského lidu a bojové schopnosti Rudé armády, na druhé straně se ale velice rychle vrátil k tradičnímu britskému (anglickému) nepřátelství vůči Rusům. Takto Britové tedy hleděli na poválečné uspořádání v Pobaltí výhradně z hlediska svých zájmů a proti zájmům ruským (pojem sovětský se v Londýně skoro nepoužíval, jen bylo-li to nezbytně nutné v oficiálních dokumentech). Sporných bodů týkajících se území a hranic bylo mezi vítěznými mocnostmi hned několik.

Britům například velice vadila sovětská představa o poválečných hranicích Polska. Zdánlivě paradoxně jim nevadilo jen Stalinovo přání udržet stará ruská území ztracená Leninem po Brestlitevském míru a „navrácená“ paktem Molotov-Ribbentrop, ale vadilo jim také to, že Stalin navrhoval a prosazoval, aby se Německo vzdalo víceméně slezského pásu území ve prospěch Polska. Churchill patrně nechtěl Německo příliš trestat a poškozovat. S Němci se přece mělo jednou (co nejdříve) opět počítat proti Rusům. Vlastně s nimi Churchill počítal proti Rusům už v květnu 1945. Nevyšlo mu to. Nakonec se otázka Pobaltí vyřešila uznáním de facto, byť ne de iure. Stalin na teheránské konferenci byl v otázce Pobaltí neústupný. Po válce byly tedy Litva, Estonsko Lotyšsko opětovně včleněny do svazku sovětských republik. Vlády se v zemích znovu ujaly komunistické strany a byla provedena důsledná denacifikace, kterou doprovázelo tvrdé zúčtování s osobami, které se aktivně postavily na stranu Hitlerovského Německa a existovala proti nim svědectví o zločinech páchaných v koncentračních táborech, v policejních oddílech, při plnění nacistického programu holocaustu a podobně. Jak tomu bývá v podobných situacích vždy, za oběť padlo i mnoho nevinných osob. Na druhé straně mnozí zločinci zase spravedlnosti unikli. Tak jako kolaboranti s Hitlerem ze všech zemí Hitlerovy koalice i tito lidé z Pobaltí nacházeli útočiště za Atlantikem, od Kanady až po Argentinu. Někteří z nich byli pak velmi užiteční „na bojištích“ studené války. Simon Wiesenthal, rakouský lovec nacistů, jich pochytal sice nemálo, přesto však jen zlomek jejich skutečných počtů.

Jak se ukazuje nyní, více než čtyřicet let poválečné existence států Pobaltí ve svazku sovětských zemí nevyřešilo a nezahladilo vůbec nic. Denacifikace, pokud proběhla, potom ne zcela účinně. Pronásledování baltických nacistů mohlo naopak vyvolat solidaritu s těmito pronásledovanými. A solidarita volá po revanši. Kdo v Pobaltí vyhodnotil německý nacismus jako příznivější systém, než byl sovětský bolševismus, ten jistě nepovažuje účast v jednotkách SS a v trestních komandech za něco špatného. A toto mínění se zřejmě stalo v některých rodinách součástí dědictví, historické paměti. Podobně jako se bývalá německá ministryně zahraničí, Baerbocková, vyjádřila, že je „hrdá na svého dědečka“, Waldemara Baerbocka, důstojníka Werhmachtu bojujícího na východní frontě a vyznamenaného válečným křížem, o kterém německý deník Bild napsal, že v tehdejší nacistické dokumentaci byl charakterizován jako „bezpodmínečný národní socialista“. Když se pokoušel ruský novinář na některé její zahraniční cestě Baerbockovou oslovit, položit jí jednu dvě otázky související s aktuální situací, německá ministryně, vnučka aktivního nacisty, jen zrychlila krok a nevěnovala Rusovi ani pohled. Jak by byl pouhá pára nad řekou a ona pyšná princezna. Dědeček by na ni byl možná hrdý.

Současné Pobaltí se zbavuje památníků na osvobození Rudou armádou od německých nacistů, což vyvolává podezření z nevyhaslých či nově zažehnutých (?) sympatií k nacistickému režimu a zároveň z fanatické nenávisti vůči všemu ruskému. V zemích mohutně zesílila rusofobie, která se už ale nemůže opírat o odpor k bolševismu, neboť v Rusku takzvaný komunistický režim dávno zanikl.  Rusofobie tedy nutně čerpá z jiných zdrojů. Je nesrovnatelně silnější než odpor vůči Německu a Němcům, třebaže obyvatelé Pobaltí byli sami svědky jejich počínání i obětí zvěrstev, kterých se dopustili v celé evropské části tehdejšího SSSR. Rozumíme tomu, že historická zkušenost malých národů s velkými sousedy je vždy poznamenaná negativními konotacemi. Češi je mají historicky spojeny s Německem. Historik František Palacký soudil, že české dějiny jsou neustálým vzájemným stýkáním se a potýkáním s Němci. V současné době se ve veřejném prostoru mohutně podporuje zapomínání na „potýkání se s Němci“, které má být nahrazeno tím, co v podstatě nikdy v dějinách nebylo, „potýkáním se s Rusy“.

Poznámka na závěr

Jednou ze základních podmínek snadného šíření rusofobie jsou neznalost a s ní vlastně i nezájem o historii Ruska a jeho vztahů se sousedy a vlivnými státy Západu. Kdo neví, ten má okamžitě jasno. A je snadnou kořistí propagandy. Věci, ať už aktuálního politického vývoje nebo události z historie, jsou vždy složité, pokud dostanou slovo fakta a argumenty. Propaganda naproti tomu fakta a argumenty nenávidí. Těží z toho, že fakta a argumentace bývají poměrně dost složité, vyžadují čas a potřebují promyslet. Propaganda ale stojí na šíření emocí, díky kterým se u lidí prosazují očekávané reakce.

Propaganda vlastně s lidmi pracuje jako zoologové, kteří učí například primáty nebo delfíny reagovat na různá světla žárovek. Když šikovná opička tlapkou rozsvítí červené světélko, ví, že dostane banán. Zelené světélko naproti tomu znamená, že opička nedostane nic. Na tomto základě vlastně mediální mainstream vysílá signály i k lidem. Krátký minutový televizní šot s upravenými a vyselektovanými fakty a s emocemi úplně vytrženými z kontextu rozsvítí pomyslnou žárovku s heslem: „Nenáviď Rusko!“ A potom jiný vyselektovaný a emotivní minutový šot rozsvítí jinou žárovečku s heslem: „To není agrese! Na to má Amerika právo!“ Je to vlastně jednoduché. Bylo to jednoduché v každé době, jen je velká škoda, že moderní časy pouze mnohonásobně zdokonalily technické prostředky propagandy, aniž byť jen maličko posílily lidskou imunitu vůči nim.

V předchozím textu bylo nutné vždy zasadit události týkající se států Pobaltí do širších kontextů vztahů s Ruskem (SSSR), Německem (Pruskem), Polskem, případně i s Finskem, Velkou Británií. Dějiny Pobaltí jsou velice komplikované jednak samými osudy oněch nárazníkových států, složitým národnostním složením obyvatelstva, rozdílnými zkušenostmi, které bránily jejich úspěšné integraci, a vedle toho všeho také obrovskou náročností doby delší než jedno století. Některé údaje se v textu opakují, neboť celý příběh probíhá v několika paralelních paradigmatech, takže bylo nutné několik údajů připomenout. Zároveň jsou dějiny Pobaltí na půdorysu konkrétního vztahu především s Ruskem a Rusy takto příběhem vlastně aktuálním, jaký souvisí i s momentálním děním na Ukrajině a se současným opět nepřátelským vztahem západní části Evropy k Rusku, který nutně vyvolává velmi nehezké reminiscence právě na ono uplynulé století či vlastně na dobu už od druhé poloviny století devatenáctého.

Jistě, propaganda by měla všechno daleko snazší. Jí stačí ukázat na někoho prstem a zvolat: „Na něj a trhej!“

Ivo Šebestík

Nové slovo

Ilustrační foto: Estonská a "evropská" rusofóbní politička Kaja Kalas