Zbyněk Fiala: Ekonomie lásky

Řecká krize a nejrůznější pokusy, jak z toho vykličkovat, vyvolaly spoustu otázek, které bychom neměli vztahovat jen ke zvláštnostem chování některých Řeků. Možná jim jenom jejich neštěstí usnadnilo pochopit, jak je celá naše ekonomie, jejíž podstatou je dluh, na hlavu. Nemůžeme se dívat na dluh jako cosi hříšného, a přitom souhlasit s tím, že drtivá většina peněz v oběhu nepředstavuje nic jiného, vznikla v komerčních bankách emisí dluhu. Peníze by přitom mohly stejně dobře vznikat jako protihodnota něčeho reálného, co už tady je. Byly by spíš fakturou než dlužním úpisem. Jde o to, aby ekonomiku promazávaly a umožnily její hladší fingování, nikoliv, aby byly chomoutem, který si nasadíme a přeměníme tak práci v posluhování a bezvýchodnou otročinu.

Kdykoliv jsou banky chvíli zavřené, třeba proto, že v nich náhle nic není, tento druhý typ měny (protipól reálného zboží nebo služby) dostává příležitost. Improvizované místní měny vznikají spontánně, obyčejně v prostředí solidární místní ekonomiky. Nahrazují barter. Já vyrobím, ty vyrobíš, já pomůžu, ty pomůžeš. Prostřednictvím papírků se do toho vtahují i lidé, které neznám, a s nimi jejich vzájemně se doplňující okruhy pracovních činností.

V Řecku se to rozebíhá podobně jako předtím v krachující Argentině. Tam se ale dostali dál, protože argentinské banky byly mimo provoz dlouhé měsíce. Model neformálního peněžnictví se potom tak úspěšně rozvinul, že argentinské úřady musely vydat velký objem zfalšovaných poukázek, aby zkrachoval a ustoupil vracející se národní měně.

V Řecku teď začaly kolovat poukázky „tem“, projektově připravená domácí náhražka eura, dále improvizované časové poukázky (potvrzení o práci, kredity za odpracovanou hodinu) umožňující směnu služeb, a občas probíhá i směna samotných služeb bez poukázek. Urychlil se taky rozvoj komunit kolem zemědělců, i když teď to spíš připomíná potravinovou pomoc (zemědělec potřebuje, aby mu zákazníci přežili).

http://www.theguardian.com/world/2015/jul/17/solidarity-economy-greece-mixed-fortunes

Stranou by však neměl zůstat fakt, že jednou z podmínek, která je věřiteli na Řecko navalena, je povinnost nepřetržitého třicetiletého hospodářského růstu. Slíbit se to samozřejmě dá, ale je to reálné? Není hroucení řecké ekonomiky na jedné straně, a vršící se obchodní a finanční přebytky v Německu na straně druhé, spíše dokladem toho, že tento nekonečně růstový model se už přežil?

Téma nekonečného hospodářského růstu proto začíná být stejně aktuální jako beznadějné narůstání sociálních nerovností a soustředění peněz na největších hromádkách.

Do debaty začínají vstupovat odborníci z biologických věd, snad proto, že vědí o růstu nejvíc. Už jsem psal o Johnu Boikovi, kterého výzkum rakoviny inspiroval k modelu udržitelné společnosti za pomoci elektronické místní měny a přímé demokracie on-line (Creating Sustainable Societes: The Rebirth of Democracy and Local Economies).

Nyní jsem našel také ekonomickou úvahu evoluční bioložky Elisabeth Sahtourisové, která varuje před snem věčného růstu. Připomíná, že lidské tělo představuje ekonomii růstu jen do dospělosti. Potom už růst přestane a tělo se soustředí na udržování zdraví v ne-růstové rovnováze udržitelného života. Jakákoliv zdravá ekonomika proto musí postupovat stejně.

http://www.scribd.com/doc/79475313/Sahtouris-Jan-2012-Capitalism-in-Crisis-FT-My-Response-1

Autorka z řad profesorů na MIT a členka nejváženějších grémií vystoupila s touto tezí v debatě Financial Times o krizi kapitalismu (2012). Za selhání ekonomů globalismu považuje fakt, že tuto základní věc, rozdíl mezi rostoucím mládím a rovnovážnou dospělostí nepochopili ani oni sami, ani jejich věda. Místo toho nabízejí prostinké představy o lidském sobectví a trvalých soupeřících nepřátelstvích, které si vytáhli ze špatně pochopeného darwinismu.

Jak už Sahtourisová naznačila, v její evoluční teorii patří expanze a kompetitivnost - to, v čem se vidí naše současná globální ekonomika - jen fázi mládí. Následuje fáze dospělosti, a ta už je bez růstu, se zaměřením na kooperativní udržitelnost. Tento obrat je postaven na ekonomickém zjištění, že levnější (energeticky účinnější) je nepřátele živit, než zabíjet. Jakmile odstraníme nepřátelství, získáme vedle úspor ještě další benefit. Spočívá v tvořivosti, která je osvobozená od boje za přežití a může být využita ke zvyšování všeobecné životní úrovně. „Veškerý život na Zemi, od časů nejstarších bakterií až po nás, se tohle učí znovu, znovu a znovu.“

Co je to kooperativní udržitelnost dospělého organismu ukazuje i v detailu na příkladu lidského těla. Zdroje jsou distribuovány na principu rovnosti. Každá buňka pak disponuje 30 tisíci recyklačními centry s nepřetržitým provozem, která se starají o to, aby proteiny byly nové a zdravé. Žádný orgán v těle neudělá tu chybu, že by nerespektoval potřebu diverzity (žádná monokultura!) a pokoušel se ostatní orgány předělat ke svému obrazu. Žádné zranění v kterékoliv části těla nezůstane bez okamžité pomoci, neboť zranění jedné části je zraněním celého systému.

Žádná buňka nezůstane bez výživy a žádná nic nedluží těm ostatním. Je tu také příklad hospodaření s energií, která je v těle distribuována pomocí molekul ATP prostřednictvím mitochondrií, žijících v buňce. Lze to popsat také tak, že v každé buňce sídlí tisíce bank, které vydávají měnu ATP a poskytují ji zdarma pro hospodářské užití. Přitom pečlivě regulují rozsah emise, aby předešly inflaci i deflaci.

Je toto etické chování nějak nadekretováno centrální autoritou, Velkým počítačem mozku? Nikoliv, zdůrazňuje Sahtourisová. Nenajdeme tu žádnou svévolnou diktaturu mozku. Mozek je jen centrem směny informací ze všech částí těla, odkud jsou zdarma transparentně sdíleny, takže každá část těla může své funkce plnit s maximální účinností a odolností. S ekonomií hmoty tak souvisí i ekonomie lásky.

Jak z toho ven? Bioložka Sahtourisová je přesvědčena, že model organismu může fungovat i ve velkém světě. Dokonce bude nutný, abychom se odpoutali od současné neudržitelné globalizace. Místní měny mohou patřit ke klíčovým nástrojům.

Autorka je přesvědčena, že pro začátek musíme rychle rozšířit náš finanční systém do ekosystému měn různých úrovní, jak to doporučuje Bernard Lietaer a další. Místní, regionální, národní, nadnárodní. Další mohou být specializované nebo omezené na určité situace (tyto principy už ostatně využívají letecké míle nebo slevové karty).

Samotné lokální měny se rychle objevují po celém světě. Rozšíiří se také jejich funkčnost. V Bristolu se letos podařilo vyjednat, že lokální „bristolskou librou“ lze platit i daně a poplatky uvalené radnicí.

„Tyto měny budou stimulovat lokální ekonomiky na principech barteru, organických potravin a obnovitelných energií, takže budou schopny obstát i v situaci, kdy velké systémy procházejí ničivou krizí z růstu,“ věří autorka. Stojí za zamyšlení.

http://www.lietaer.com/writings/articles/