Národní investiční plán

Každý investiční plán by měl přicházet také s analýzou možností financování. Řekněme si otevřeně, že z tohoto hlediska „investiční plán“ nepřichází s náměty řešení žádnými. Nicméně, i když se jedná spíše o přehled, je materiál cenný. Prioritou všech priorit plánu je celkem nepřekvapivě doprava, která představuje zhruba tři čtvrtiny rozsahu investičního plánu. Dále mezi priority patří zdravotnictví, energetika, klima a rovněž kyberbezpečnost.

Babišův materiál je přínosem především proto, že zejména pravicové politické reprezentace nebyly schopny v době svých vlád přijít s jakoukoliv vizí rozvoje nebo přesněji investičního rozvoje ČR. Také jejich nynější kritika Babišova plánu jde tímto směrem. Že je prý plán víceméně zbytečný, že neukazuje zdroje financování atd.

Dost dobře sice nechápu, proč A. Babiš plete do Národního rozvojového plánu, respektive do jeho financování Národní rozvojový fond, do něhož by měly přispívat jaksi zcela dobrovolně největší komerční banky. A z prostředků tohoto fondu by měly být financovány investiční projekty na podporu sociálního a ekonomického rozvoje. Je to jakési novum v oblasti ekonomické politiky státu, když se předpokládá, že nejbohatší firmy – české banky se stále rostoucím ziskem – budou část svých peněz dobrovolně poskytovat pro potřeby veřejných investic a tedy státu. A to proto, aby se vyhnuly bankovní dani. Možná, že celá věc je od A. Babiše politicky obratná, neboť omezuje potenciál útoků bankéřů a s nimi spjatými médii na hospodářskou politiku vlády. A plní alespoň částečně účel: zajistit financování (malé) části investic státu. A. Babiš ovšem jiným skupinám daňových plátců takovýto režim daňové dobrovolnosti při daňových odvodech neumožnil. Vzhledem k astronomické sumě investičních potřeb osm bilionů korun, by vláda měla nastínit, alespoň zhruba, jaké zdroje se k financování těchto investičních potřeb v příštích třiceti letech použijí.

Větší měrou by měla být využita metoda PPP projektů, ale také například úvěry Evropské investiční banky (EIB), výnos z prodeje státních obligací či úvěry bank státu. A v těch příštích sedmi až deseti letech by stát měl využít svého nízkého zadlužení a vysokého ratingu k tomu, aby získal na finančních trzích levně peníze např. na investování do výstavby významné části dálniční sítě a železničních koridorů. Myslím, že by vůbec neškodilo, pokud by dluh státu stoupl po profinancování nejvýznamnějších částí výstavby zmíněného dopravního skeletu o pár set miliard korun. Domnívám se, že ratingové agentury by velmi citlivě vnímaly, na co jsou zapůjčené prostředky použity. Pokud to bude na investice, neměly by s tím mít velký problém.

Je ovšem potřeba zažít přenášet Národní investiční plán postupně do roviny realizace. Významnou část finančního zajištění i v příštích letech může přinést státu také Evropská finanční perspektiva na léta 2021 – 2027. Budou to poslední velké peníze, které stát od Evropské unie dostane a je proto potřeba je co nejlépe využít. Přestože Národní investiční plán nepřichází s tím, že by řešil otázku financování, je materiálem, o který je možné se opřít při určení strategických směrů rozvoje České republiky v příštích desetiletích.

Jiří Paroubek