Stojaté vody pražské kultury
Unikátní Nákladové nádraží Žižkov zeje stále prázdnotou. Na konci listopadu prohlásilo - a to již potřetí - ministerstvo kultury část Nákladového nádraží Žižkov za kulturní památku. České dráhy se proti tomuto rozhodnutí již dvakrát odvolaly, nyní odvolání opět zvažují. Funkcionalistická hlavní budova nádraží, sestávající se ze tří křídel, by i v případě uznání za památku mohla sloužit různým účelům, byť se České dráhy obávají, že by tento status bránil případné rekonstrukci a smysluplnému využití celého areálu nádraží. O využití prostor se zajímá třeba Národní filmový archív, který by ovšem potřeboval jen jednu část budovy.
Je to již pěkná řádka let, kdy se radní Prahy 8 zavázali podpořit projekt centra Bohumila Hrabala, jednoho z nejpoetičtějších, nejvtipnějších, prostě jednoho z největších českých spisovatelů. Dodnes však ze zmíněného centra stojí na rohu ulic Na Hrázi a Ludmiliny pouze základní kámen s horko těžko vyluštitelným nápisem: „základní kámen centra Bohumila Hrabala - 29. 3. 2004“. Po jakémkoliv náznaku stavebních prací však ani památky. Plácek o velikosti dlaně je obklopený řadovými domky, supermarketem a zdí autobusového nádraží. Pozemek, kde stojí základní kámen k myšlenému centru, patří v současnosti dopravnímu podniku, a v blízké době bude předmětem prodeje. Stavět zde plánuje společnost Akvo Praha, Hrabalovo centrum to ale s velkou pravděpodobností nebude... Česká televize v nedávné reportáži uvedla, že v roce 2002 uzavřel DPP pod vedením tehdejšího generálního ředitele Milana Houfka s developerem Akvo Praha (tehdy pod názvem Citygrove Europe) původně jen pronájem celého nádraží. Již tehdy byly ovšem smluvené podmínky nestandardní. Firma měla metr čtvereční areálu pronajatý za korunu ročně a celkově platila 3 706 korun ročně. Doba pronájmu představovala 99 let. Centrum Bohumila Hrabala tak pravděpodobně zůstane jen pouhým snem.
Na zastávce Veletržní zůstává člověk po desetiletí v němém úžasu. To obrovské betonové monstrum, které se tyčí před jeho zrakem, v sobě ukrývá největší poklady moderního umění nejen naší země. Ano, i za ošklivou slupkou může být krásné jádro, ano, nesuďme dle vzhledu, ale proboha – proč už nějaký umělec ten beton nepočmáral? Je to skutečně tak těžké, tak drahé, tak nemožné, aby se tato šílená krabice trochu prosvětlila, rozzářila, ožila a přilákala do svých útrob vícero návštěvníků? Nebylo by impresionistům, Zrzavému či Špálovi uvnitř zavřeným o trochu lépe? Ředitel Národní galerie pan Vladimír Rösel, více jak rok ve funkci, by Veletržní palác rád „oddémonizoval“. Jde na to velmi zajímavou metodou. Francouzská sbírka umění se bude stěhovat na Staroměstské náměstí do paláce Kinských, aby byla blíže své potencionální „klientele“(!). Naučit se chodit do Veletržního paláce je prý pro cizince těžké. Ach jo, tohle opravdu zavání českou malostí! Ostatně první, co pan ředitel učinil, bylo odstranění soch před Veletržním palácem. Cizincům tak hledání českých pokladů opravdu neulehčil. Doufám jen, že až se zrealizuje připravovaná velká výstava Františka Kupky, bude provázena také řádným mediálním humbukem, abych nepropásla její začátek stejně, jako se mi to povedlo u té „malé“ výstavy – František Kupka: Cesta k Amorfě v Salmovském paláci, která probíhá mimochodem až do 3. března 2013.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 3217x přečteno
Komentáře
Veletržní palác stojí z venku za prd, ať se jeho styl jmenuje jakkoliv. To je fakt mých subjektivních očí. Skutečně netuším, co by z této budovy, bez ohledu na její obsah, mělo činit "řádově" významnější památku než žižkovské nádraží. "Řádově významnější" - to jsou jen vzletná slova nepodložená žádnými fakty (srovnání funkcionalistických budov celého světa na jednom pomyslném žebříčku?). Já zase nevycházím z údivu například nad vystoupením pana ředitele Národní galerie v rádiu Impuls. Čísla, čísla, čisla, splátkový kalendář, musíme šetřit, kritika nedává smysl, budeme přesouvat blíže cizincům... " (viz rozhovor na rádiu Impuls a jeho záznam na internetu). Nic proti rekordní návštěvnosti, rekordní zadluženosti, absolutní rekordní návštěvnosti a tedy i absolutním rekordním výdělkům, ale všichni skutečně umění milovní vědí, že stálé ohánění se čísly peněz či množstvím návštěvníků kvalitu výstav nezaručuje. Vzbuzuje to jen nedůvěru, o co tu vlastně na prvním místě jde a pro koho ta galerie vlastně je. Pro ty, co dobře zaplatí? Dejte nám spíše vědět, jaké super výstavy evropského formátu v blízké budoucnosti chystáte, kdy zavedete prodlouženou otevírací dobu vstupu například, jak je tomu u mnohých našich sousedů, a dejte to vědět i těm cizincům, ať se kvůli nim nemusí nic nikam stěhovat. Do Veletržního paláce je to ze stanice tramvaje Staroměstská, kde se pohybuje spousta cizinců, myslím asi tak čtyři zastávky tramvají číslo 17. Každý cizinec umění milovný to jistě zvládne!
Ale jinak je strašně fajn, že Veletržní palác uvnitř ožil "nevídaným způsobem", za to vám, milé vedení, díky!
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Reakce náměstka generálního ředitele Národní galerie v Praze Nikolaje Savického na článek:
Paní Kateřina Václavů v citovaném článku přísně zkritizovala Národní galerii v Praze. Rázně se pustila do Veletržního paláce, který postupně nazvala „obrovským betonovým monstrem,“ „ošklivou slupkou“ či „šílenou krabicí“. V textu se dále táže, „proč už nějaký umělec ten beton nepočmáral?“ Autorce bohužel uniklo, že ta „šílená krabice“ vznikla v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla a už od roku 1958 je i z hlediska zákona kulturní památkou. Publicistka píšící o kultuře by měla vědět, že jde o jednu z nejslavnějších funkcionalistických staveb nejen v Praze a v České republice, ale také v celé střední Evropě, a že byla v době svého vzniku největší stavbou tohoto typu na světě. Na domy, které již déle než padesát let podléhají památkové ochraně, nebývá v civilizovaném světě zvykem čmárat.
Veletržní palác bohužel skutečně neleží na oblíbených turistických trasách. Vzhledem k jeho poloze není reálné dostat do něj zahraniční návštěvníky s výjimkou těch, kteří do Prahy přijedou cílevědomě za moderním uměním. Má však veškerý potenciál, aby se stal vyhledávaným kulturním centrem Pražanů. Tuto možnost začal v roce 2012 naplňovat. V úterý 11. prosince 2012 překročila letošní návštěvnost Veletržního paláce hranici 150.000 lidí. Pro srovnání: za celý rok 2011 to bylo celkem 91.327 lidí. Již v této chvíli je návštěvnost Veletržního paláce nejvyšší od roku 2000, kdy byla zavedena současná metodika jejího sledování. Dosavadní rekord, 145.535 návštěvníků za rok, přitom byl dosažen roku 2002 a je tedy deset let starý. Jestliže meziroční nárůst počtu návštěvníků o šedesát tisíc, tj. o dvě třetiny stavu z loňského roku, považuje autorka za „stojaté vody,“ pak uplatňuje vskutku velmi náročná kritéria. Vedle výstav Ostrovy odporu, Slovanská epopej a Theodor Pištěk: Ecce homo nepochybně přispělo ke zvýšení jeho návštěvnosti otevření bezprostředního okolí Veletržního paláce veřejnosti, návštěvnicky mnohem vstřícnější úprava vestibulu a zahájení provozu kavárny a divadla v budově. K těmto úpravám patřilo i odstranění soch, které kromě jiného blokovaly pohyb návštěvníků na rozlehlé terase před Veletržním palácem, neboť z bezpečnostních důvodů muselo být celé prostranství kolem nich uzavřeno masivním zábradlím.
Sbírka francouzského umění, proti jejímuž přemístění z Veletržního paláce na Staroměstské náměstí v Praze autorka protestuje, vznikla systematickými státními nákupy v letech 1923-1937 a později byla doplněna s výjimkou části sbírky Vincence Kramáře jen zcela ojediněle a v intencích jejích zakladatelů. Představuje uzavřený celek světového významu a pokud jej Národní galerie v Praze od roku 1995 v podstatě tají zahraničním návštěvníkům ve třetím patře Veletržního paláce, rozhodně to nelze považovat za efektivní způsob využívání mimořádně cenné části státního majetku. Uvažované přemístění tzv. francouzské sbírky do paláce Kinských pokládá Národní galerie za cestu, jak na tomto klíčovém místě propagovat také ostatní expozice, a to včetně Veletržního paláce.
Jestliže autorka propásla začátek výstavy František Kupka: Cesta k Amorfě, pak za to opravdu nenese vinu Národní galerie v Praze. Jde totiž o její nejmasivněji propagovanou výstavu roku 2012. V den zahájení výstavy snad nebyl v České republice deník, který by o výstavě neinformoval. O kvalitě výstavy svědčí ohlas recenzentů, který lze v průřezu nalézt i na webových stránkách výstavy na adrese www.cestakamorfe.cz Již několik dnů před zahájením výstavy navíc přinášela například Česká televize v hlavních zpravodajských relacích informace z instalace výstavy a o příjezdu nejvzácnějších zápůjček z pařížského Centre Georges Pompidou či newyorkského Guggenheimova muzea nebo Muzea moderního umění (MoMA). Tyto reportáže jsou opět k vidění i na webových stránkách výstavy. Přehlédnout upoutávky na výstavu František Kupka: Cesta k Amorfě v pražském veřejném prostoru je velmi obtížné. V mediálním mixu výstavy chybí snad už jenom reklamní vzducholoď, ale její nájem bohužel zůstává mimo rámec finančních možností Národní galerie.
Nikolaj Savický
náměstek generálního ředitele Národní galerie v Praze
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.