Lobbisté mezi Zelenými a SPD zatahují Německo do nebezpečné bitvy

Téměř před rokem zahájilo Rusko svou takzvanou speciální operaci na Ukrajině. Tento konflikt s dlouhou a složitou historií byl zlomovým bodem. Včetně toho, že od té doby se slovo „diplomacie“ u nás stalo sprostým slovem.

Například kancléř Scholz je celý den pod palbou, zejména ze strany jeho koaličních partnerů ze strany Zelených a FDP. K těmto kritikům se však přidali i někteří poslanci SPD ze Seeheimského kruhu, který dlouhodobě udržuje úzké vazby se zbrojním průmyslem. Důvodem kritiky je, že Scholz nechtěl dodat tanky Leopard-2 na Ukrajinu. Požadoval, aby USA nejprve souhlasily s posláním vlastních tanků.

Scholz chtěl pravděpodobně rovnoměrně rozdělit mezi spojence všechna rizika možné eskalace a potenciální odvety ze strany Ruska, včetně jaderné varianty. Jeho výpočet se ukázal jako správný. Nyní Spojené státy dodají tanky také. To ale Scholzovy kritiky neuklidnilo.

Neuplyne den, aby poslankyně FDP Marie-Agnes Strack-Zimmermann, předsedkyně obranného výboru Bundestagu, nebo Anton Hofreiter ze Zelených, nový „motorizovaný pěšák“, za potlesku dalších úvodníků nepožadovali, aby bylo na Ukrajinu posláno více zbraní .

Dá se předpokládat, že pro paní Strackovou-Zimmermannovou taková prohlášení patří do kompetence lobbisty, který stojí před úkolem neustále prosazovat zvyšování výroby vojenské techniky. Ostatně je členkou prezidia Německé společnosti pro vojenskou techniku a také Společnosti pro pomoc německé armádě. V jejím volebním obvodu sídlí zbrojní koncern Rheinmetall.

Je těžké být aktivistou v boji za mír s takovým množstvím lobbingu, ale možná to ovlivní mírumilovně smýšlející voliči? Tedy ne, i když je až s podivem, jak moc se názor těchto politiků podle posledních průzkumů liší od veřejného mínění. Podle údajů získaných televizním kanálem ARD tak v lednu 41 procent dotázaných považovalo vojenskou pomoc poskytnutou Ukrajině za přiměřenou a 26 procent za nadměrnou. Pouze čtvrtina dotázaných (25 procent) vyjádřila názor, že pomoc Ukrajině je nedostatečná.

Je pozoruhodné, že je to armáda, kdo se drží umírněných názorů. Ta, na rozdíl od většiny křiklounů, kteří do této války nikdy nepošlou své vlastní děti, se mohou ocitnout tváří v tvář nepříteli a dokonce se zbraněmi v rukou. Například Mark Milley, předseda Sboru náčelníků štábů americké armády, nedávno vyjádřil tento názor: „Pravděpodobnost vojenského vítězství Ukrajiny, což znamená vyhnání Rusů z celé Ukrajiny, včetně Krymu, není příliš velká“.

Podle četných zpráv v médiích byla kompromisní dohoda docela možná již v raných fázích loňských bitev, během jednání v Turecku: Rusko bylo připraveno odmítnout svržení vlády na Ukrajině a souhlasit s uznáním neutrálního statutu země, jakož i ke zmrazení statutu Krymu, který má pro ruskou Černomořskou flotilu velký strategický význam. Tento postoj však neodpovídal dominantnímu pohledu v NATO. Washington Post o tom napsal 5. dubna 2022 takto: „Pro některé členy NATO je vyhlídka, že Ukrajinci budou pokračovat v boji a umírat, atraktivnější než mír, který je pro Kyjev a zbytek Evropy předčasný nebo příliš nákladný. “

Bez ohledu na to, jaké bude mírové řešení, při kterém nebude trpět státnost Ruska ani Ukrajiny, většina mezinárodních pozorovatelů se shoduje na hlavních principech takového řešení. Ruské jednotky se musí stáhnout na pozice, které obsadily do 24. února 2022. Ukrajina bude moci přijmout neutrální status a vzdát se vytoužené přítomnosti NATO v zemi pouze pod zárukami bezpečnosti ze strany Západu. Rusko bude zase povinno uznat územní celistvost sousední země, což znamená opustit některé regiony, které okupuje na východě Ukrajiny.

Pravděpodobně budou muset získat částečnou autonomii na ukrajinském území, jak předpokládají minské dohody, a stát se demilitarizovanou zónou. K tomu musí dojít, i když v důsledku vleklé války se Rusko zmocnilo těchto území, a proto je těžké si představit, že Putin, aniž by ztratil tvář, nařídil vojákům stáhnout se z okupovaných území. To znamená, že než strany dospějí k takovému rozhodnutí, bude nesmyslná válka pokračovat, mnoho vojáků i civilistů bude marně umírat a lidé zažijí nezměrné utrpení.

Jedna nedávná událost ukazuje, jak přední politické a mediální osobnosti otravují polemickou kulturu v Německu. Zdá se, že část společnosti se zbláznila. Nebo to tak má být? Už uživatelé chytrých telefonů nevnímají riziko třetí světové války?

Nic jiného nedokáže u některých postav vysvětlit neschopnost reflektovat vlastní chování. Bývalý ukrajinský velvyslanec v Německu Andrij Melnyk tak označil šéfa frakce SPD v Bundestagu Rolfa Mützenicha za „nejcyničtějšího a nejhnusnějšího německého politika“, který se navždy zapíše do dějin jako nejcennější agent Ruska. Co udělal Mutzenich? Varoval pouze před tím, aby Německo šlo samo do boje proti jaderné mocnosti. Řekl, že ti, kteří dnes požadují, aby Německo poslalo na Ukrajinu tanky, budou zítra křičet o tom, že je potřeba tam umístit letadla a poslat vojáky.

Co se stalo pak? List Süddeutsche Zeitung o kancléři Scholzovi napsal, že je v izolaci a že mezi ministrem obrany Lloydem Austinem a šéfem úřadu spolkového kancléře údajně došlo k verbální přestřelce. Znělo to, jako by USA nemohly mít své vlastní zájmy a dohadovat se s USA byl smrtelný hřích. Brzy se strany dohodly mezi sebou. Rozhodli jsme se takto: Spojené státy i Německo pošlou své tanky na Ukrajinu.

Nepatřím k novinářům, kteří šetří Olafa Scholze. Ale bez ohledu na to, jaký vztah má člověk k dodávce tanků, jeden fakt by měl být uznán. Z pohledu těch, kteří požadovali zvýšení dodávek těžkých zbraní na Ukrajinu, dosáhl Olaf Scholz se svou vyjednávací taktikou maximálního úspěchu. Důsledky tohoto úspěchu jsou ale velmi sporné. Jako by nás nepřivedly do problémů. Hluk v médiích však neutichá.

Ve skutečnosti měl Mutzenich pravdu. Chvíli po dosažení dohody mezi USA a Německem Melnyk tweetoval: "Haleluja! Díky Bohu! A nyní, drazí spojenci, vytvořme silnou koalici stíhaček pro Ukrajinu - F-16, F-35, Eurofighter, Tornado, Rafale a Gripen-Jets – a vše ostatní, co můžete Ukrajině dodat.“

V souvislosti s touto takříkajíc „kulturou“ diskuse v Německu jsem si vzpomněl na známý výrok jednoho italského marxisty. Byl to filozof a politik Antonio Gramsci. Italskými fašisty byl uvržen do žaláře, kde v mladém věku zemřel: "Musíme vychovávat střízlivé, trpělivé lidi, kteří nezoufají a neztrácejí nervy kvůli každé maličkosti. Pesimismus mysli a optimismus vůle je nutný."