Josef Středula pro Vaši věc: Vláda nás žene řeckou cestou (1. část)

Vaše věc: Co soudíte o reakci premiéra Petra Nečase, že to přeháníte, protože „důchodová reforma je diskutována už deset let“?

Josef Středula: Pan premiér musel těch deset let žít někde jinde. Evidentně zapomněl, že byl ministrem práce. Nejde přece o to, zda o důchodové reformě diskutuji deset, patnáct, dvacet let, ale o čem se diskutuje a co je prosazováno. Jakmile je prosazována hloupost, je jedno, jak dlouho se o tom mluvilo. Přitom vláda dosud reformu neschválila, ale už schválila zvýšení DPH, které na tuto reformu navazuje. Kličkuje jako zajíc před myslivci, uskakuje, aby voliči nezjistili, co chce provést. Předvádí absolutní nekoncepčnost, nepromyšlenost, neznalost toho, jaké to přinese efekty.

I ta překotnost, se kterou ministerstvo financí zasahuje do DPH a oznamuje, že se všechno zvýší, zdraží, zároveň obsahuje vzkaz: My jsme odhodláni to udělat, ať říkáte cokoliv. I kdyby to bylo sebevíc odůvodněno ekonomy, my to prostě respektovat nebudeme a jdeme svou cestou. Ale v takovém případě je to hazard s Českou republikou a většinou jejích obyvatel. Výmluvy pana premiéra jsou proto na vodě. Pokud je někdo ve věci důchodové reformy osamocen, je to vláda. Říkají to i ti, kdo ji ještě nedávno podporovali.

Vaše věc: Kdo další sdílí vaše výhrady?

Josef Středula: Poslední kapkou byl názor zaměstnavatelů na tripartitě, že ustavení druhého pilíře v navrhované podobě je dar finančním institucím, nikoliv upřímná snaha o řešení situace. Nebo když nový viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Pavel Juříček z Brano Group, jeden z největších vlastníků v sekci subdodavatelů automobilového průmyslu, se pozastavil nad požadavkem, aby zaměstnanci odcházeli do důchodu po sedmdesátce. Říká, že pokud lidé v průmyslovém prostředí pracují 25 nebo 30 let, je nesmysl, aby chodili do důchodu v 70 letech. V tomto oboru je problémem už 65 let. Většina společností a zaměstnavatelů má tedy jiný názor, ale vláda si trvá na svém, způsobuje problém ve veřejných financích a má snahu vyvést obrovské prostředky do soukromých rukou. Ty navíc nedosáhnou odpovídajícího zhodnocení a nakonec důchodcům nepomohou.

Pokud tedy vláda za posledních tři čtvrtě roku něco dokázala, tak jedině vytvářet obrovský odpor občanů, kteří vůbec nechápou, jak se mohlo něco takového vyrojit.

Zdánlivě to s tím nesouvisí, ale všimněme si, poslanci teď diskutují hlavně o tom, jak si zvýšit platy. Jak mylná je úvaha, že kdo dostal židli, dostal i rozum! Rozum evidentně nepřechází do hlav prostřednictvím té části těla, která na té židli sedí. Někteří poslanci z vládní koalice dokonce říkají, že mají tak málo peněz, že se ani nedostanou do Prahy. Pak bych začal všechny stěhovat mimo Prahu a ještě bych jim peníze snížil, protože nejlepší, co by mohli v tuto chvíli udělat, je nedělat nic. Každý zákon, který teď Poslanecká sněmovna přijímá, není v zájmu České republiky.

Vaše věc: Nejen příroda se vzpírá vládní důchodové reformě, vzpírají se i finance. Všimli jste si, jaká díra je od začátku roku mezi tím, kolik chce vláda na daních vybrat a kolik skutečně vybere? Nevybere DPH ani na dnešní úrovni, a teď chce sazbu zvýšit!

Josef Středula: Vypracovali jsme podrobnou analýzu daňové reformy a zveřejnili ji na stránkách ČKMOS ( http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/3046-3/analyza-vychodisek-a-dopadu-dokumentu-mf-cr-reforma-primych-dani-a-odvodu-iii-pilir-danove-reformy ). Doporučuji ji vaší pozornosti, protože je to komplexní pohled. Když z toho budeme vytrhávat jen jednotlivé prvky, jako je DPH, jindy zas poplatky ve zdravotnictví nebo jen zvýšení cen některých služeb, představa o celku se ztratí. Martin Fassmann se svým týmem udělali analýzu, která dává všechny tyto věci dohromady. Soustředil všechny nápady, kterými nás vládní koalice zahrnuje, a posoudil jejich dopad na veřejné finance. Výsledek je ten, že pozitivní vliv na veřejné finance tu rozhodně není.

Místo toho se tu rýsuje šest segmentů rozdělených na vítěze a poražené. Vítězi jsou jednoznačně lidé s vysokými příjmy, podnikatelé a OSVČ. Těmi, kdo to prohrávají, jsou zaměstnanci, nemocní a zejména veřejné finance. Bavíme se o objemu mezi 33 až 35 miliardami korun. Jedná se tedy o šílenost, která způsobí ještě větší díru ve státním rozpočtu a nevyřeší jeho systémově deficity.

Vaše věc: V čase škrtů vylétnou desítky miliard oknem?

Josef Středula: Jsme v podobné situaci jako u důchodové reformy, kde se zaměstnavatelé obávají dalšího zvýšení nezaměstnanosti a tedy i poklesu příjmů na důchodový účet. Varují také před odlivem příjmů z DPH, až lidé začnou nakupovat méně nebo budou vyjíždět za nákupy do zahraničí. Naše jednotná sazba bude unikát, všude v Evropě mají dvě až tři sazby, aby udrželi sociální soudržnost. A pokud se mají dále snižovat daně právnickým osobám a OSVČ a zvyšovat daně zaměstnancům? Už jsem to na tripartitě nevydržel a řekl jsem, že my v tom případě varujeme vládu a začneme dělat něco jiného. Začneme volat po tom, ať všichni přejdou na OSVČ.

Ale v tom případě se naplní řecký scénář. Řecko se dostalo do své zoufalé situace právě tím, že extrémně podpořili quasi-podnikání zaměstnanců formou samostatné výdělečné činnosti. Jednou věcí jsou klasické OSVČ, kde je to naprosto v pořádku, je to důležitá složka ekonomiky. Ale jinou věcí je nahánění lidí do samostatné činnosti, zejména tam, kde jde jen o to, aby zaměstnavatel vyklouzl z povinností vůči státnímu rozpočtu.

České OSVČ mají neuvěřitelně vysoké sazby pro daňově odpočitatelné položky, to jsou ty sazby 60 a 80 procent. To si myslíme, že stát nemá rozum. A druhou věcí jsou platby zejména do systému zdravotního pojištění. Poukazují na to i zaměstnavatelé. Předseda Svazu obchodu a cestovního ruchu Zdeněk Juračka na tripartitě řekl, že je to pro ně neakceptovatelné, aby OSVČ platil pouze třetinu toho, co zaměstnanec, protože zdravotní péči pak dostává stejnou. My jsme si to počítali a vyšlo nám, že sjednocení plateb by mohlo přinést zdravotnímu systému mezi 12 až 14 miliardami korun.

Vaše věc: Znovu se dere na jazyk ono známé – zdroje jsou…

Josef Středula: Jestliže se však hledá řešení v tom, že ti, komu se sebere nejvíc, ještě zvýší svůj příspěvek formou spoluúčasti, řízené péče a poplatků za nadstandardů, je to špatně. A standard nebude to, co je teď. Neříkám to proto, že bych si to přál, ale reálně to hrozí. Položili jsme na tripartitě ministru zdravotnictví Leoši Hegerovi několik otázek. Když jsme mu připomněli, jak říkal, že reforma zdravotnictví je jen technická změna, teď řekl, že to není technická změna, ale nejzásadnější reforma zdravotnictví za posledních dvacet let.

Pak jsme se ministra Hegera zeptali, jak bude zachována standardní zdravotnická péče, a když řekl, že bude zachována v té podobě, jak je, vložil se do toho polohlasně premiér Petr Nečas a řekl, že to není možné, protože by to stálo dalších 18 miliard korun.

Všimněte si čísla, které uvedl premiér Nečas. Míra spoluúčasti pacientů se totiž má zvýšit o stejných 18 miliard korun. Je tedy evidentní, že standard nemůže být za stávající situace dodržen. Někdo nám neříká pravdu. Už proto, že napřed se měla udělat analýza, kudy nám peníze utíkají, a teprve potom uvažovat o radikálních krocích, jako je zavedení standardů, nadstandardů, zvýšení spoluúčasti.

Celý ten příběh je o tom, že reformy jsou neprovázané, nedomyšlené, není vypočítán dopad do veřejných financí. I ta šílenost s DPH způsobí pochopitelně vyšší náklady státu. Je logické, že zdravotnická péče bude nejvíc postižena, a vedle toho lidé s nižšími příjmy. Jenže nižší příjem v České republice, to je z mého pohledu příjem pod úrovní průměrné mzdy, takže zhoršení hrozí 66 procentům aktivního obyvatelstva!

(Pokračování rozhovoru naleznete ZDE)