Ekonomický imperialismus v praxi

Westinghouse nějaký čas dodával jaderné palivo do jaderné elektrárny Temelín (a to v horší kvalitě, ale za vyšší cenu než Rusové) a později se ucházel o tendr na dostavbu Temelína. Dostavba byla nakonec zrušena, protože česká vláda pochopitelně odmítla ČEZu poskytnout záruky na budoucívýkupní ceny energie.

Na přelomu října a listopadu loňského roku šokoval nový velvyslanec USA A. Schapiro, když poté, co na Hradě předal prezidentu Zemanovi své pověřovací listiny, začal hovořit nejen o tom, jak by ČR měla zvýšit své vojenské výdaje, ale dokonce i o tom, co je podle jeho názoru důležité pro energetickou nezávislost České republiky, tedy o dostavbě nových jaderných bloků v Temelíně – a dostavby nových bloků by se chtěl Westinghouse pochopitelně účastnit.

Národní akční plán jaderné energetiky považuje za optimální, aby dokončování výroby jaderného paliva probíhalo v České republice. Optimální by bylo, kdyby tu byla továrna na finalizaci jaderného paliva,“ uvedl na konci ledna ministr průmyslu Jan Mládek. To se ale nelíbí společnosti Westinghouse, která s plány na tento závod nesouhlasí a ústy ředitele společnosti pro ČR P. Janíka prohlašuje: „Dlouhodobou spolehlivost dodávek jaderného paliva lze snadno zajistit spoluprací s alternativními dodavateli, což je zcela běžná praxe na celém světě. Jiná řešení by v ČR mohla vést k prodloužení stávajícího monopolu a Česko by se mohlo stát uzavřeným trhem.“

To, zda ČR potřebuje, nebo nepotřebuje na svém území závod na výrobu jaderného paliva, je pochopitelně velká otázka. Vzhledem k tomu, že EU do roku 2030 plánuje uspořit 27 % elektrické energie, Německo do roku 2022 uzavře všechny jaderné elektrárny na svém území atd., by se skutečně dalo říci, se spíše může zdát, že tento závod by byl pouze jakousi vstupní branou pro odsouhlasení dostavby nových jaderných bloků v Temelíně nebo Dukovanech. Co je ale skutečně fascinující, je mimořádný zájem, který spojené státy a společnost Westinghouse o ČR mají.

Je skutečně nevídané, aby velvyslanci států ihned po zahájení výkonu své funkce zcela nepokrytě lobbovali za zájmy společností svých zemí. A je fascinující, aby se zahraniční společnosti vyjadřovaly k (energetické) politice cizího státu a radili mu, jak ji má uskutečňovat – respektive je neuvěřitelné, že k tomu zahraniční firmy dostávají v českých médiích prostor. Je třeba si uvědomit, že tyto společnosti nemají hájit zájmy českých občanů, ale pouze své vlastní zájmy, které nemusí být se zájmy českých občanů shodné, a také, že tyto společnosti nejsou jakkoli odpovědné českým občanům. A to plně platí i o firmách, které jsou ze spřátelených zemí.

Jiří Paroubek