Proč miluji svého dědečka

Můj dědeček není mým idolem proto, že to v životě neměl lehké. Dokonce ani proto, že je váženým profesorem a vzdělaným člověkem se šlechetnými ideály. Co mi na něm imponuje, je jeho čestnost, laskavost, smysl pro humor, duševní krása. A přesně o tom chci dnes začít psát.

Dědeček vyrostl v hornické rodině na Ostravsku se třemi sourozenci. Byl nejmladší, jak se mi kdysi svěřil, mezi jeho maminkou a tatínkem už to nebylo takové, jako na začátku, takže jeho narození se stalo jakýmsi symbolickým pokusem o záchranu manželství. Oba rodiče by spolu stejně zůstali, tehdy se ctila jiná pravidla, nežli dnes, kdy se každý rozvádí. Ale jejich láska by už nebyla jako dříve. A dědečkovi se povedlo (samozřejmě nejen jeho zásluhou) jejich skomírající vztah oživit.

Kdyř bylo dědečkovi 8, jeho nejstarší bratr Jáchym, který pracoval v dole, zemřel. Jedna z chodeb se prostě zavalila, tak to tehdy dědečkovým rodičům řekli. Zavalila a než se k němu dostali, došel vzduch. Neumím si představit takovou smrt, a ani dědeček neuměl. Přesto poslechl, když ho rodiče naverbovali do stejného zaměstnání. Co se mu tam stalo, o tom někdy příště. Vydržel v téhle práci tři předlouhé roky, uhnal si rozedmu plic a málem umřel. Ale vše špatné může být i dobré a rodiče mu nakonec vyhověli a nechali ho studovat. Dějiny umění dědeček miluje dodnes a rád vypráví o dnech, kdy se procházel po slovenských hradech s tehdejší láskou, paní Lidmilou. A představte si, že si paní Lidmilu nakonec vzal – je to totiž moje babička. Bohužel již není mezi námi, ale když vidím, jak dědečkovi při tom vyprávění jiskří oči...bože můj, musím ho vždy hned obejmout, jak moc silné city k němu v těch chvílích chovám.

Od studia se brzy přesunul za plátno a také k sochařství. Nechci vychvalovat jeho dílo, ale musím hrdě prozradit, že zdobí stěny nejednoho sběratele umění a stejně tak jeho busty odhalují vchody do obydlí těch, kteří umění milují a mohou si jej dovolit i kupovat.

Pak ale přišly šílené dny, komunisté, procesy, později okupace. Dnes když slyším politiky, kterak se Rusů takřka zastávají, je mi smutno. Dědeček už nemohl nic – ani studovat, ani psát odborné publikace, ani cestovat, ba ani tvořit. Nakonec s babičkou ztekli na čas do Francie, kde zažili krásné časy. A vrátili se až po dlouhých letech. Dědeček mluví plynně osmi jazyky, ale francouzštinu miluje nejvíce. A v Paříži namaloval svůj neslavnější obraz – hádejte, koho vypodobnil? Přece svou nejdražší, moji babičku. Děkuji za přečtení a krásný večer přeje Kusá.